Překvapení (5. část)

Cestou z Vimperku Petrova hlava připomínala včelín. Kdyby nepřemluvil Lucii, aby s ním nejezdila, možná už mohli vědět, jak to s nimi je. Ale dá se věřit té staré ženě?  Zdá se, že žije ve vlastním světě odtrženém od reality.

Jak je možné, že si dobře pamatuje Lucii, ale odmítá vzít na vědomí, že by byla jeho matkou? Že by Alzheimer? Ten by se přece projevoval jinak. Ta žena sice vypadá příliš staře na svůj věk, jak ho Petr zná ze svého rodného listu, ale rozhodně ne zanedbaně.

Z jejího vzhledu a oblečení by těžko někdo usuzoval, že část života strávila mezi bezdomovci. A kdyby měla mysl zastřenou nemocí, dokázala by se z ulice vrátit k normálnímu životu?

Co se tedy stalo, že jej odmítá vzít na vědomí? Zachoval se k ní jeho otec tak špatně, že navždy vymazala z paměti nejen jeho, ale trestá i jejich společné dítě? Ale Lucčin táta, ten tajemný Míra, ji přece opustil taky. A co, když si od života s mým tátou slibovala lepší život, a on se odmítl rozvést? Život s Mírou jí asi takovou životní úroveň zajistit nemohl, a tak jeho odchod pro ni možná nebyl takovou ránou.

Ale to všechno jsou úvahy spojené s minulostí. Zajímá jej sice, jak se to všechno odehrálo, ale důležitější je přítomnost. Musí promyslet další postup.

Myšlenku, že by za matkou poslal Lucii samotnou, rychle zavrhl. Kdyby se ve Vimperku objevila tak brzy po něm, matce by stejně nejspíš došlo, že musejí být v kontaktu. K trvalému pobytu se sice přihlásila před pár dny, ale byla by to velká náhoda, že se o tom její děti tak rychle dozvěděly nezávisle na sobě. A navíc, řekla přece dost jasně: „když mi ji přivedeš, vysvětlím ti to.“

Nedá se nic dělat, opatrnost musí stranou, je načase jít s kůží na trh. Pojedou za ní oba. A nemá cenu to odkládat, Lucie stejně hoří netrpělivostí a těžko ji přesvědčí, aby čekala.

Když druhý den ráno Petr znovu zazvonil na známý zvonek, téměř okamžitě se otevřelo okno nad dveřmi v prvním patře. Jako by je matka už vyhlížela.

„Hodím vám klíče, pojďte nahoru.“

Rychle vyběhli po schodech a pootevřenými dveřmi vstoupili do miniaturní chodbičky a pak dál. Octli se v nevelké světlé místnosti s kuchyňskou linkou, skříní napravo a pohovkou u levé stěny. Pod oknem naproti nim stál stůl s jedinou židlí a na něm váza s kyticí čekanek. To byla jediná ozdoba pokoje.

Gestem jim nabídla pohovku a sama se posadila na tu jedinou židli naproti nim.

„Vítám Tě, Lucie, a moc se ti omlouvám za to, jak jsem se k tobě zachovala. Vím, že mi to asi nikdy neodpustíš, ale stejně dobře vím, že jsi měla lepší dětství, než jaké bych ti dala já. Nečekám, že mi padneš kolem krku; nemůžeš si mě pamatovat. Chci ti jen říct, že je mi to všechno moc líto a kdyby to bylo možné, vrátím všechno zpátky. Ale život si člověk nemůže vyzkoušet nanečisto.“

Ten rozdíl v chování matky k Lucii a ke mně přímo bije do očí, přemýšlel Petr. Je opravdu přesvědčená, že nejsem její syn? Co se stalo během těch dvou let, které dělí jeho a Luciino narození?

„Neměl bych odejít?“ zeptal se trochu nejistě a dost nakvašeně.

„Slíbila jsem ti, že když mi Lucii přivedeš, všechno ti vysvětlím, a já své sliby plním,“ obrátila se k němu a pak vyslovila zdánlivě absurdní větu: „Chlapče, ty ses narodil jako úplný sirotek.“