Překvapení (3. část)

„Lucko, buď ráda, že jsi do toho Benešova nejela se mnou, “ sděloval Petr své dojmy z cesty hned ve dveřích: „mámu tam už nejmíň patnáct let nikdo neviděl, ale my jsme tam profláknutí jako falešná mince. To je ta špatná zpráva.“

„A ty snad máš i nějakou dobrou?“

„No, jak se to vezme. O něco lepší snad je. Je jisté, že máme různé otce.“

„A kdo ti to řekl?“

„Mámina spolužačka. Bydlí pořád v tom domě a má ostříží zrak, paměť jako slon a místo pusy lehký kulomet. Kdybychom za ní šli oba, počítám, že touhle dobou už ví půlka Benešova, že jsme spolu a čekáme potomka.“

„Nepřeháněj, ještě to na mně nemůže být vidět.“

„Ta má místo očí rentgen. Poznala mě, i když mého tátu viděla jen párkrát, a to ještě v minulém století. A tebe si pamatuje taky. Chodící kronika je to. Vsadím se, že kdyby tam máma ještě někde byla, věděla by i o ní.“

„A co budeme dělat?“

„Pro začátek snad stačí, když se budeš vyhýbat Benešovu.“

„Tak to nemyslím. Zajímá mě, jak budeme pokračovat. Když má ta paní takovou paměť, třeba něco ví i o našich otcích. Možná by nám k tomu taky něco řekli.“

„To jsem taky zkoušel, ale je to slabší. S mým tátou nikdy nemluvila a o tom tvém ví jen to, že řídil kamion a máma mu říkala Míro. Ale Míra, to může být spousta jmen. Už jsem volal svému vychovateli. Ten jeho kamarád by snad mohl zjistit, jestli tam někdo takový bydlel. Ale to asi nebude tak jednoduché. Možná se tam vůbec nepřihlásil.“

Dny se vlekly v nejistotě. Petr si začal pomalu připouštět, že jejich dítě bude mít v rodném listě neznámého otce stejně jako oni. Příčilo se mu to, ale nevěděl, jak jinak situaci řešit. Ale pak ho to napadlo: „Lucko, co kdyby si tě Vašek s Marií osvojili? To bys je měla v rodném listu jako rodiče a byli bychom z toho venku!“

Lucii se vybavila dávná vzpomínka: „Oni už to kdysi zkoušeli, ale matka to nedovolila.“

„To bylo kdysi. Ale kdyby to zkusili teď, tvoje máma je bůhví kde, a ty jsi navíc plnoletá. Takže ti v tom nejspíš nemůže zabránit, ani kdyby chtěla. A pěstouni by se asi nebránili taky, když už to kdysi zkoušeli.“

„A myslíš, že pak z mého rodného listu jméno mé biologické matky úplně zmizí?“

„To musíme zjistit. Určitě se to dá najít na internetu.“

Petr si právě sedal k počítači, když se ozval jeho mobil. Kdo mě teď otravuje, pomyslel si, ale byl to jeho vychovatel:  „Tak s tím Mírou je to úplná beznaděj. Řekl bys, že těch možností je tolik, že se v tom baráku pár takových najde a budeš si vybírat, který z nich by to mohl být, ale jediný Míra, co tam za posledních třicet let bydlel, se jmenuje Lubomír, říkají mu Luboši a je mu čtrnáct.“

„Tak děkuju za snahu a na shledanou,“ chtěl už zavěsit Petr, ale vychovatel ho přerušil: „Ne tak zhurta, mladý muži, mám pro tebe ještě jednu zprávu.“

Odmlčel se, jako by si tu chvíli vychutnával, a pak pokračoval: „Jitka Nováková se předevčírem přihlásila k trvalému pobytu ve Vimperku.“

„Ta Jitka Nováková?“ zeptal se Petr s důrazem na zájmeno.

„Jinak bych ti ani nevolal.“

Od chvíle, kdy zaslechla to jméno, byla Lucie jako na trní, a když Petr zavěsil, okamžitě spustila: „Je to opravdu naše máma? A kdy za ní pojedeme?“