Překvapení (2. část)

„To přece není možné,“ zírala nevěřícně na oba doklady a marně hledala nějaký rozdíl. Ale nebylo pochyb. Podle obou dokladů jsou sourozenci. „Co budeme dělat?“ zeptala se. „Kdy se má narodit?“ odpověděl otázkou.

„Za šest měsíců. Snad bys nechtěl…“

„Jak tě to mohlo napadnout,“ přerušil ji: „Musíme něco vymyslet. Chci vědět, kolik máme času.“

„Co na tom je k vymýšlení? Musíme odsud zmizet někam hodně daleko.“

„Mizet přece nemusíme. Nikdo nás tu nezná a vůbec si nejsme podobni. Nikoho ani nenapadne, že bychom mohli být sourozenci. Problém bude, až se narodí a budou chtít naše rodné listy kvůli jeho rodnému listu, a aby ho zapsali do matriky.“

„Tak nahlásíme ztrátu. Nebo že ti ho v děcáku nedali.“

„To by asi neprošlo. Určitě jsme zapsaní někde v matrice. Snadno by to dohledali a byli bychom v loji. Musíme to udělat nějak jinak.“

Nakonec se dohodli, že zkusí najít svou biologickou matku. Třeba jim k tomu taky něco řekne. Nevědí sice, v čem by jim to pomohlo, ale vypadá to, že mají aspoň každý jiného otce. Asi to nestačí, ale tonoucímu někdy stačí i zlomené stéblo.

Ale kde ji hledat? Petr zašel za svým bývalým vychovatelem. Ten sice taky o jeho matce nic nevěděl, ale dal Petrovi naději: „Občas chodím na pivo s někým, kdo má přístup do registrů obyvatel. Zeptám se ho, jestli o ní může něco zjistit a dám ti vědět.

„A kdy bych to mohl vědět?“

„No, snad nehoří. Proč tě to tak najednou zajímá?“

 „Rád bych věděl, kdo doopravdy byl můj táta.“

„Udělám, co budu moct, ale moc si od toho neslibuj. Ona se o tebe nikdy nezajímala, tak abys nebyl zklamanej.“

Vychovatel mu volal už za tři dny: „Moc tě nepotěším, Petře. Už léta po ní není nikde ani stopa. Poslední trvalý pobyt jí skončil před dvaceti lety v Benešově.“

„A máte tu adresu?“

„Mám, ale moc nevěřím, že si ji tam ještě někdo pamatuje a má o ní nějaké čerstvé zprávy.“

„Já to risknu. Zajedu tam. Do Benešova to není zas tak daleko.“

„Jak myslíš,“ odpověděl vychovatel a předal mu adresu: „tak hodně štěstí, Petře.“

„Kdy tam vyrazíme?“ zeptala se Lucie okamžitě, když se vrátil domů a řekl jí o svém úlovku.

„Počkej, nemůžeme tam jet oba,“ krotil její nedočkavost Petr, přestože měl nutkání odjet tam okamžitě.

„Nemůžeme tam přece přijet, držet se za ruce a ptát se na naši mámu. Když na tobě někdo pozná, že jsi v tom, lítáme v tom až po uši. A když nepozná a časem se dozví, třeba si vzpomene. A mámu tam stejně nepotkáš. Zajedu tam sám.“

Na adrese, kterou dostal od svého bývalého vychovatele, našel Petr béžově omítnutý čtyřpatrový dům se čtyřmi vchody. Na lavičce před vchodem, kde měla kdysi bydlet jeho matka, seděla asi pětačtyřicetiletá žena a listovala si v nějakém časopise. U nohou jí pobíhal malý pes, podle vzhledu snad s ještě neurčitějšími rodiči, než má Petr.

Dobrý den, hledám Jitku Novákovou, slyšel jsem, že tady kdysi bydlela,“ zkusil to zpříma. Žena bez velkého zájmu zvedla oči od barevných stránek, podívala se na něj a pak se přímo rozzářila: „Petře, v životě by mě nenapadlo, že tě ještě někdy uvidím. A kde máš Lucii?“

Petr na ni nevěřícně zíral. Věkově snad mámě odpovídá; možná je o něco mladší, než by si ji představoval, ale to přivítání nečekal. Vždyť o něj přece nikdy nestála, tak proč to divadýlko?

Než se však vzmohl na jakoukoliv reakci, žena znovu spustila: „Ale co to plácám, vždyť ty přece Lucii nemůžeš znát. Zmizel jsi odsud ještě dřív, než se narodila.“

 Pronikavě se na Petra dívala, jako by si chtěla přečíst celý jeho životopis, a přitom se znovu dala do řeči: „S Jitkou, teda tvojí mámou, jsme byly spolužačky už od školky. A nikdy jsme před sebou neměly žádné tajemství.

Ale pak se někde seznámila s tvým tátou a začala dělat tajnosti. Byl o dost starší, než my, ale pěknej chlap, no byl ti tak podobnej, že jsem tě hned poznala i po těch letech, tak si to umíš představit. A musel bejt dost bohatej, ale vsadila bych celou výplatu, že byl ženatej, a proto o něm asi Jitka nechtěla mluvit. On sem nejezdil často. Vždycky přijel v drahým fáru, jaké tu nikdo tenkrát neměl, zaparkoval támhle za rohem, asi si myslel že je nenápadnej, ale my jsme stejně všichni věděli, že jde za Jitkou. Zdržel u ní vždycky jenom chvilku, počítám tak čtvrt hodinky, možná dvacet minut, a pak zas na měsíc zmizel.

Ale netrvalo dlouho a Jitka se začala zakulacovat. A když už byl porod skoro na spadnutí, najednou jako by se po něm slehla zem. A Jitka byla celá přešlá, ale pořád mlčela jako hrob. Když ses pak narodil, dva měsíce tě tady vozila v kočárku, ale pak jsi jednoho dne zmizel jako ten tvůj táta a už jsme tě neviděli. Ptala jsem se Jitky, co se stalo, ale ona, že o tom nechce mluvit a už za tím vším udělala tlustou čáru. Neřekla, jestli si tě vzal k sobě táta, nebo jsi v kojeňáku, jako by jí to všechno bylo jedno.

A potom, tak za půl roku, se k ní nastěhoval nějakej kamioňák. Ten tu taky spíš nebyl, než byl, protože furt jezdil s tím svým kamionem a zezačátku to vypadalo, že by jim to mohlo i klapat, i když jsem nevěděla, co na něm Jitka vidí. Ale asi tam něco bylo, protože rok nato se jim narodila Lucka. Jenže půl roku po porodu zmizel kamion i kamioňákem a Jitka byla zase sama. A od té doby to s ní šlo už jenom z kopce. Nic ji nezajímalo, přestala platit nájem, ani k Lucce se nechovala moc hezky. Kolikrát jsem jí vzala k sobě a dala jí aspoň najíst, protože mi jí bylo líto. Ale nakonec si ji stejně vzala sociálka. To už Jitka byla na ulici a pro to dítě to bylo vysvobození.

Občas jsem pak ještě Jitku potkávala u nádraží nebo v parku mezi bezdomovci, ale už to musí být nejmíň patnáct let, co zmizela úplně a nikdo z našich kamarádek už o ní ani neslyšel."

Petr odjížděl z Benešova s dobře natlakovaným papiňákem místo hlavy. Věci se vyvíjejí úplně jinak, než si představoval. Jeho pátrání se točí v kruhu; ověřil si jen to, co už tušili. Ale o nich toho v Benešově vědí mnohem víc, než mu je milé. Začíná se mu to trochu vymykat z rukou.

A to ještě neví, že pár desítek kilometrů odsud se právě jedna žena po dvaceti letech strávených nejdřív mezi bezdomovci a pak v ubytovnách a suterénních podnájmech stěhuje do malé garsonky pořízené na hypotéku.

Spoustu událostí ze své minulosti ze svých vzpomínek vytěsnila, ale některé ji tlačí jako špatně ušité boty. Zítra ráno se zastaví na úřadě a přihlásí se k trvalému pobytu. Pomyšlení, že po všech těch letech bude mít zase slušnou adresu, jí působí přímo slast.

A hned potom začne pátrat po své dceři Lucii.