Pomóóc!

Rakouská Salza je jednou z nejkrásnějších řek v Evropě. Žádné viditelné stopy lidské činnosti, jezy a splavy; jen šedobílé vápencové kameny stojí v cestě průzračně čisté vodě zbarvené do modrozelena odlesky stromů,

spěchající od přehrady Prescenyklause alpskými soutěskami západním směrem k soutoku s Enží.

Parta vodáků se právě chystala přirazit své kánoe k pravému břehu, kde se po delší plavbě strmým kaňonem objevila malá klidná zátoka lemovaná plošinou zalitou poledním sluncem, vhodná ke krátkému utáboření. Chtěli si na tomto klidném místě dopřát krátký odpočinek s obědem, ale vtom se z míst, kterými před chvíli propluli, ozval hlasitý křik. V prudkém proudu nad nimi se ve dravé studené vodě napůl brodili, napůl plavali čtyři Italové. Tak se kochali krásou kaňonu, že zapomněli na opatrnost a v jedné z četných peřejí ztratili vládu nad svými loděmi. Všichni skončili ve vodě a jejich převrácené kánoe se jim v prudkém proudu rychle vzdalovaly. A s nimi i jejich další vybavení.

Na vodě vždycky vládla solidarita, a tak naši vodáci nelenili, obě kánoe zachytili a posbírali z hladiny i pádla a lodní vaky. Zachraňovat Italy nebylo třeba. Ke břehu to neměli daleko a řeka tu není hluboká. Než sestoupali k tábořišti, měli tu už všechny svoje věci srovnané. I ta krátká chvilka v ledové vodě jim stačila k tomu, že se zimou klepali jako ratlíci, ale nic horšího se jim naštěstí nestalo. Poobědvali všichni společně a spolu se vydali i na další cestu.

Večer se pak parta sešla v kempu u ohně a snad pod vlivem polední události se časem řeč stočila na potřebu vzájemně si pomáhat. A jak už to bývá, nakonec se všichni začali předhánět v líčení toho, kdo kdy v životě pomohl nejvíc.

Všichni už převyprávěli své příběhy, ale nejstarší z nich, Vilém, jindy tahající historky z rukávu, tentokrát jen tiše poslouchal.

„Ty dnes skládáš bobříka mlčení, Viléme?“ nevydržel to nakonec Pavel.

„To ne, ale nějak nevím, o čem bych měl mluvit. Asi už mě dostal ten německý doktor.“

„To asi těžko. Pokud vím, tak zapomínáš jenom to, kolikrát jsi nám už něco vyprávěl. Ale detaily si vybavuješ pořád přesně,“ zkusil provokovat Pavel.

„No, tak když vám to udělá dobře, něco přece jen zkusím.

Když jsem ještě studoval střední a pak vysokou školu, o prázdninách jsem si vždycky přivydělával na brigádách. Pár let jsem tak o prázdninách pracoval na koksovně. Dělalo se v nepřetržitém provozu, vždycky dvě ranní směny, pak dvě odpolední, dvě noční a dva dny volna. Většinu víkendů jsem odpracoval, ale za ně a za noční směny byly příplatky, takže jsem si přišel na slušné peníze.

V jednom roce, bylo mi asi dvacet, jsem jel už z úplně poslední směny; blížil se další školní rok. Nastupuju do autobusu, podávám průvodčí svou týdenní jízdenku a už se těším, že si cestou trochu zdřímnu, ale průvodčí mi řekla, že jízdenka je prošlá. Prý musím zaplatit, nebo nepojedu. Začal jsem prohledávat kapsy, ale věděl jsem, že jsem si poslední peníze utratil v kantýně, a těch deset potřebných korun u sebe nemám.

Už jsem se chystal sundat nohu ze schodu autobusu a přemýšlel jsem, jestli má cenu stopovat, nebo mám jít těch pětatřicet kilometrů pěšky, když se ze sedadla přes uličku zvedl neznámý muž asi o patnáct let starší než já a se slovy: ,já to zaplatím za něj´ podal průvodčí požadovaný obnos.

Děkoval jsem mu a ptal se, jak mu to můžu vrátit, když dnes jedu naposledy. Mávl rukou a prohlásil, ať si nedělám starosti, že to nestojí za řeč. A tehdy mi došlo, že možná ještě důležitější než hodnota pomoci je její správné načasování.“

„To je sice pravda, ale tenkrát pomohli tobě. Nás zajímá, komu jsi pomohl ty,“ nedal se odbýt Pavel.

„Za ta léta jsem toho o pomoci slyšel už dost a jako mladý kluk jsem na vlastní kůži zažil i tu známou bratrskou pomoc. A tak si myslím, že o pomoci by měl mlčet ten, kdo ji spáchal, a mluvit jen ten, komu se jí dostalo.“