Politická korektnost ničí demokracii

Co je to politická korektnost? Je to pošetilá a nebezpečná iluze, že změnou označení nebo zamlčováním vyřešíme problém, která ohrožuje svobodu projevu a omezuje svobodu myšlení.

Vzpomínám si, jak se koncem devadesátých let minulého století Michal Prokop v rozhovoru pro lesklou přílohu nějakých novin obdivně vyjádřil o hlasech černošských zpěváků a vyslovil názor, že to krásné zbarvení hlasů může být dáno tvarem jejich hlavy.

Vzápětí si na něm smlsl jeden tehdy začínající redaktor Hospodářských novin, který nám v článku na celou stránku sdělil, že lebky naposledy měřili nacisté a z Michala Prokopa udělal rasistu, od kterého by si pes kůrku nevzal. A mimo jiné nadšeně líčil svou zkušenost z USA. Seděl v restauraci se svým americkým kolegou a ten, když chtěl něco poznamenat na adresu jedné z dívek, které spolu seděly u nedalekého stolu, po delším váhání jako rozlišovací znak využil toho, že jedna z nich měla pruhované podkolenky. Obě děvčata se přitom zcela viditelně lišila barvou kůže, což ale politicky korektní Američan přece nemohl přiznat.

Docela by mě zajímalo, co by se stalo v případě, že obě děvčata byla oblečena úplně stejně. Americký novinář by se v zájmu zachování politické korektnosti zřejmě jal zkoumat, zda se neliší alespoň jejich spodní prádlo, neboť poukázat na barvu kůže pro něj bylo tabu.

Od té doby uplynulo více než patnáct let a politická korektnost se šíří jako mor i v Evropě. A tak někde nesmí mít starosta obce seznam muslimských žáků škol v jeho městě, onde není možno zaznamenávat etnickou příslušnost pachatelů trestných činů, jinde zase starostové obcí nesmějí ani tušit, kdo z jejich obyvatel pobírá sociální dávky, přestože by dovedli daleko lépe posoudit, kdo je pobírá oprávněně, než nějaký vzdálený úředník od svého pracovního stolu.

Považuje se za politicky nekorektní mluvit o Cikánovi; korektní je použít cikánské slovo Rom, ale kupodivu Němec mohl zůstat Němcem, přestože tak byl našimi předky označen právě proto, že s ním byla domluva jak s němým. A už vůbec nechápu, jak mohlo aktivistům politické korektnosti uniknout rčení, že je někdo opilý jako Dán. Jak je vidět, politická korektnost neměří všem stejným metrem.

Některé myšlenky jsou zakazovány a pouhé jejich vyslovení se stává trestným činem. Například v Německu je to popírání holokaustu. Jiné než mainstreamové myšlenky jsou často záměrně potlačovány ve sdělovacích prostředcích. Přitom podstatou a nezbytným prvkem demokracie jsou svoboda slova a diskuse. Není nic lepšího, než když se zarputilý hlasatel jediné pravdy znemožní sám a v přímém přenosu. Je to mnohem užitečnější, než když zůstává utajen i se svými myšlenkami.

Pokud však nesmí být ani vysloven (neřku-li nestíhán) odlišný názor, není vlastně o čem diskutovat. To však zákonitě vede k tomu, že upadá samotné umění diskuse jako schopnosti věcnými argumenty vyvrátit nebo alespoň zpochybnit názor oponenta a obhájit názor svůj, jak je ostatně vidět i na úrovni některých diskusí pod články a blogy.

Jako by se nás někdo snažil převychovat k názoru, že demokracii můžou tvořit jenom demokrati a každý, kdo má odlišný názor, demokracii škodí. Ale který je ten jeden správný názor? Menšinové názory, a to i extrémní, naše myšlení obohacují a mnohdy i mění. Ostatně, i názor, že Země je kulatá a obíhá kolem Slunce, byl kdysi extrémní a byl trestán.

Demokracie je výsledkem souboje názorů, zpravidla kompromisem přijatelným pro většinu. Proto taky neexistuje jedna univerzální demokracie, kterou by bylo možno vyvážet nebo dovážet. Jedná se o dynamickou rovnováhu, jejímž základním principem, kterým se liší od jiných systémů, je to, že poražené názory (a zvlášť jejich zastánce) vítězná většina nechá svobodně žít, a to i s vědomím, že už příští hlasování může dopadnout obráceně.

To však v žádném případě neznamená, že všechny názory považuji za rovnocenné a nekritizovatelné. Jen si myslím, že je mnohem lepší si názor vyslechnout a pak jej třeba strhat v diskusi, než jeho potlačováním znemožnit i jiným poznat jeho silné i slabé stránky.

K demokracii proto svobodné hlásání názorů, a to i extrémních, patří. Hranice, za kterou by ani dnes nemělo být možné beztrestně jít, je prosazování jakéhokoliv (i „správného“) názoru násilím nebo hrozbou násilí.