Paměť je to, čím zapomínáme

Prezident České republiky Miloš Zeman se neomluvil vnučce Ferdinanda Peroutky Terezii Kaslové za svůj výrok o fascinaci intelektuálů nacismem pronesený na konferenci k sedmdesátému výročí osvobození Osvětimi,

v němž označil Ferdinanda Peroutku za autora článku „Hitler je gentleman“.

Neomluvil se přesto, že hradní kancelář verdikt odvolacího soudu nenapadá, dokonce jej označuje za „vítězství Hradu 3:1“ a odůvodnění rozsudku považuje za brilantní.

Já rozsudek ani jeho zdůvodnění za brilantní nepovažuji, protože si myslím, že k žádnému soudu vůbec nemělo dojít. A to ne proto, že podle třetího odstavce článku 54 Ústavy České republiky prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, ale především proto, že Miloš Zeman se měl poté, když dokonce ani pilný a snaživý ovčí mluvčáček nikde nenašel text připisovaný Ferdinandu Peroutkovi, za svůj výrok omluvit, a to nejpozději před zahájením soudu první instance.

Miloš Zeman vstoupil do povědomí občanů tehdejšího Československa jako autor velmi kritického článku Prognostika a přestavba, který vyšel v srpnu 1989 v Technickém magazínu. Po Listopadu 1989 se proslavil výroky srovnávajícími úroveň našeho státu s úrovní některých rozvojových zemí a suverenita, s jakou sypal z rukávu čísla dokumentující naši zaostalost, mu přinesla pověst muže se sloní pamětí, na kterou spoléhá dodnes.

Ale lidská paměť je zrádná a občas nás dokáže překvapit. A zpravidla překvapuje tam, kde jsme si jistí. Já si třeba myslím, že si dobře pamatuji, co jsem dělal ve středu 21. srpna roku 1968, ale pokud by se mě někdo ptal, co jsem dělal ve čtvrtek 15. srpna téhož roku, mohl bych jenom všeobecně mlžit, že jsem si užíval dalšího dne prázdnin mezi šestou a sedmou třídou, přičemž bych nespoléhal na paměť, ale na pravděpodobnost. A jsem si jist, že pokud by došlo ke sporu s jiným pamětníkem těchto dnů ve stejném místě, nebyl bych nachytán na něčem z 15. srpna, ale na nějakém detailu z toho jednadvacátého. A kdyby se našel autentický záznam z té doby, byli bychom nejspíš nachytáni oba.

Když jsem někdy měl možnost porovnat si, co si pamatuji z některých událostí, s tím, jak se to opravdu odehrálo, zjistil jsem v řadě případů, že ačkoliv mám v paměti uloženy ostré a jasné detaily, objektivně zaznamenaná skutečnost se v těchto detailech liší.

Pochybuji o tom, že Miloš Zeman podobnou zkušenost dosud nezaznamenal. Kdyby tedy přiznal, že mýlit se je lidské, a připustil, že v tomto případě jeho paměť selhala, dnes už by byla celá záležitost dávno zavátá prachem zapomnění.

 Ale ješitnost Miloši Zemanovi tento krok tehdy nedovolila a tím spíše mu v tom brání dnes, když už vše nabobtnalo. A tak bude kancelář prezidenta republiky dále ztrácet čas hledáním neexistujícího důkazu „fenomenální paměti“ současné hlavy státu a utrácet peníze daňových poplatníků na pokuty a právní zastupování v kauze, která nikdy neměla soudní podobu nabrat.