Osudné setkání

Toho dne se Marek zdržel v práci déle než obvykle. Interval odjezdů autobusů z konečné tramvaje na sídliště, kam se nedávno s rodinou přestěhoval, se už protáhl, a tak si krátil čas čekání pozorováním jiných cestujících.

Jeho pozornost  náhle upoutal muž, který vystoupil z další tramvaje a zamířil k autobusové zastávce. Vysoká, robustní postava, lehce zvlněné světlé vlasy, silné dioptrické brýle a přibližně Markův věk; možná o něco mladší, pokud se to dá u padesátníka odhadnout. To ale nebylo to nejdůležitější.
Marka zaujal jeho způsob chůze. Nejprve nechápal, co je na ní tak zvláštního, ale náhle se mu rozbřesklo v hlavě. Přesně takhle chodí jeho mladší syn Patrik! Každým pohybem neznámého muže se přesvědčoval, že se nemůže mýlit. V životě nic podobného nezažil a teď byl v šoku.
Musím zjistit, co je to za muže, blesklo mu hlavou. To přece není normální.
Neznámý si Marka nevšímal. Oba nastoupili do autobusu, a když muž na třetí zastávce vystoupil, Marek vystoupil též a vydal se za ním. Nešli daleko. Muž odbočil do první příčné ulice, prošel parčíkem s dětským hřištěm a zamířil k paneláku za ním. Došel ke třetímu vchodu, odemkl si dveře a zmizel uvnitř. Marka si naštěstí vůbec nevšiml.

Marek se rozhodl, že zbývající dvě stanice domů půjde pěšky. Jednak si trochu prohlédne okolí jejich nového domova, ale hlavně si potřebuje srovnat v hlavě to, co právě zažil.
Už když viděl Patrika poprvé po porodu, zdálo se mu, že je úplně jiný než jeho o dva roky starší bratr Tomáš. A nikdy od žádné příbuzné nezaslechl o Patrikovi tu zprofanovanou větu „to je celý tatínek,“ zatímco o Tomášovi to říkal kdekdo. A jak bratři vyrůstali, rozdíly mezi nimi byly stále zřetelnější.
Dnes je Tomáš ve svých jednadvaceti letech štíhlý tmavovlasý chlapec a nebýt těch tří, čtyř centimetrů, o které přerostl tátu, měl by Marek pocit, že se dívá na svou kopii. Patrik má devatenáct, měří přes metr devadesát a je nejméně o třicet kilo těžší než jeho starší bratr. Jeho světlé kudrnaté vlasy jsou už jen třešní na dortu důvodů, proč v nich jen málokdo na první pohled pozná sourozence.
Když Marka v minulosti občas přepadly pochybnosti o svém otcovství, vždycky je rázně odehnal. Vůbec si nedokáže představit, že by mu jeho Jitka někdy mohla být nevěrná. Má ji i po těch letech stále rád a cítí, že ona je na tom stejně. Snažil se dopátrat v příbuzenstvu svém i své manželky někoho alespoň vzdáleně připomínajícího Patrika, ale bezvýsledně. Posléze svou snahu vzdal s tím, že je to stejně jedno, po kom přesně jeho mladší syn svou podobu zdědil. Podstatné je, že má oba své syny stejně rád a nevyměnil by je za nic na světě.
Ale po dnešním setkání pochybnosti zaútočily znovu plnou sílou. Vždyť viděl člověka, který mu připomíná jeho Patrika možná víc, než je on podobný Tomášovi.
Další den se Marek rozhodl, že si na neznámého počká znovu. Třeba se mu to včera jen zdálo; muže viděl vlastně jen krátkou dobu a možná, že dnes najde nějaké rozdíly, které jeho pochybnosti vyvrátí nebo alespoň oslabí.
Ale nové setkání nevyřešilo vůbec nic. Právě naopak; čím déle toho muže pozoroval, tím si byl jistější, že vidí skutečného otce svého syna. Pohyby, postava, podoba toho muže i ty jeho silné brýle, to všechno patřilo k Patrikovi.
Přestože se cítil jako kombinace voyeura a masochisty, v následujících dnech si ověřil, že muž se vrací domu stereotypně ve stejnou dobu, a rozhodl se jednat.
„Mám pro tebe překvapení,“ řekl večer své ženě.

„Tak sem s ním,“ zasmála se nevědouc, co ji čeká.

„Nepospíchej, všechno se dozvíš zítra, když přijdeš v pět do toho parčíku na Liberecké.“

„Nenapínej mě. Nemůžeme si o tom promluvit už teď a tady?“ zeptala se.

Pokud věděla, kde dnes bydlí Patrikův otec, hrála to mistrovsky. Nic na jejím výrazu nenaznačovalo, že to místo spojuje s něčím významným.

„Ne, všechno se dozvíš až tam. A přijď přesně, je to důležité,“ ukončil Marek debatu a dál už k věci neřekl ani slovo, i když se Jitka ještě snažila dopátrat, co ji vlastně čeká. Jako by tušila, že se má připravit na něco zásadního.

Druhý den čekal Marek v parku už o pět minut dříve, přestože předpokládal, že dalších pět minut budou čekat spolu s Jitkou. Chtěl mít jistotu, že muže nepropásnou.

Ale Jitka si dávala na čas. Včera se sice tvářila klidně, ale ve skutečnosti ji Markovo pozvání vrtalo hlavou. Proč právě u dětského hřiště? Na sídlišti sice bydleli krátce, ale už věděla, že v Liberecké ulici kromě toho hřiště nic zajímavého, čím by jí Marek mohl překvapit, není. Teď se jí najednou Markovo naléhání, aby se přestěhovali právě sem, objevilo v jiném světle. Nový byt na tichém místě, s krásným výhledem do zalesněného údolí se jim sice oběma líbil, ale Jitce přece jen vadilo, že je to k němu trošku z ruky. Nakonec svolila jen proto, že ji Marek a synové přehlasovali.

Možná má Marek k tomu stěhování nějaký zvláštní důvod; to dětské hřiště … ani nechtěla domýšlet dál, ale celý den se na nic nemohla soustředit, a tak na schůzku přicházela se zpožděním.

Marek nervózně přecházel po asfaltové cestičce kolem hřiště a stále doufal, že se Jitka objeví dříve než ten tajemný muž. Ale osud mu nebyl nakloněn. Muž se objevil v předpokládaném čase, jako obvykle bez zjevného zájmu o okolí došel ke vchodu, odemkl si dveře a zmizel za nimi. Právě včas, aby unikl zrakům Jitky, která se objevila za rohem.

„Promiň, zdržela mě sousedka,“ přihnala se k němu a nastavila mu tvář k polibku: „tak kde máš to překvapení?“

„Zdá se, že budeš, ...“ začal větu a vtom si všiml, jak se jí nevěřícně rozšiřují zorničky a upřeně se dívá někam za jeho záda.

Otočil se a to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Proti nim kráčela žena s přesnou kopií jejich Tomáše. I na tu vzdálenost možná dvaceti metrů byla zjevná neuvěřitelná podoba mezi přicházejícím klukem a Markem.

„Tak ty máš dalšího dospělého syna! To má být to překvapení? To jsem tedy nečekala!“ rozběhla se Jitka k přicházející dvojici.

Marek spěchal za ní a vůbec nechápal, co se děje.

Žena doprovázející chlapce byla ve stejném šoku jako oni. Dívala se na střídavě na Marka a na svého chlapce a netušila, co si má o celé věci myslet. Toho muže a ženu, kteří k ní přiběhli, v životě neviděla, to ví určitě. A přitom každý na první pohled vidí, že její syn je jako mužova kopie.

„Co mi k tomu řekneš, Marku? Vždyť ten kluk je nejspíš stejně starý jako náš Patrik. Tos mi to tajil dvacet let?“

„Nic jsem netajil, sám o tom nic nevím,“ ztrácel Marek půdu pod nohama. Vývoj událostí jej zcela zaskočil, přestože ještě před čtvrthodinou měl pocit, že je režisérem dnešního dne.

„Já vašeho muže vidím poprvé v životě. A proč je mu náš Michal podobný, je pro mě záhadou stejně jako pro vás,“ promluvila konečně i neznámá žena, nevěřícně pozorujíc tu zvláštní hříčku přírody.

„Ale tys to věděl, Marku, proto jsi mě tu přece dnes pozval,“ ozvala se Jitka.

„Pozval jsem tě tu proto, abych ti ukázal otce našeho Patrika.“

„Cože? Jeho otcem jsi přece ty! Ty mi nevěříš? No to je konec! Tak ty máš nemanželské dítě a přitom podezíráš mě? Jak tě to jen mohlo napadnout? A kde je ten můj milenec?“

„Kdybys přišla včas, viděla bys ho. Před chvíli vešel tady do toho domu za námi.“

„To je naprostý nesmysl. V životě jsem s nikým nic neměla.“

„A jak mi vysvětlíš, že Patrik vypadá úplně jinak než já, ale úplně stejně jako ten chlap, kterého jsem ti chtěl ukázat?“

„Co se tady děje, proč se tu hádáte,“ ozvalo se najednou za nimi: „Jarko, pojď domů, Proč se tu s nimi zdržuješ?“

Jitka se otočila po povědomém hlase a najednou jí došlo, proč ji sem Marek vytáhl. Nebylo pochyb. Ten muž je otcem jejich Patrika se stejnou jistotou, jako je Marek otcem Michala.

Ale i nově příchozímu už došlo, proč se tu jeho žena zdržuje s cizími lidmi. Přes svůj slabší zrak si nemohl nevšimnout nápadné podoby Marka a svého syna. Zrudl ve tváři a výhružně nakročil k Markovi. Najednou se však chytil za hruď a beze slova se sesunul k zemi.