Během historického setkání amerického prezidenta Jimmyho Cartera s čínským premiérem Teng Siao-pchingem v roce 1979 Carter přesvědčoval čínské politiky o dodržování lidských práv a volném pohybu lidí.
Teng Siao-pching se jej úsměvem zeptal, kolik si Amerika přeje čínských imigrantů - milion, 10 milionů, nebo snad 30 milionů? To debatu o lidských právech velmi rychle ukončilo.
Sdělovací prostředky se nás v posledních měsících pokoušejí přesvědčit, že společnost je v otázce imigrace rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, mezi kterými zeje stále více se prohlubující příkop. K podobným závěrům by mohlo vést pročítání některých diskusí pod články zabývající se touto tématikou. Přesto si troufám tvrdit, že takové tvrzení má k pravdě hodně daleko. Jak nám ukázaly počty účastníků demonstrací pořádaných na podporu imigrantů i proti nim, „skalních“ příznivců i odpůrců imigrace je poměrně malé procento.
Problém však je ve vidění světa tak, jak nám jej prezentují „tvrdá jádra“ obou skupin. Názory těch, kteří jsou schopni myslet vážně řeči o surovině vhodné pro výrobu kostní moučky, příliš rozebírat nehodlám; to je skutečně návrat do pravěku.
Pokud však příznivci migrace považují každého, kdo nesdílí jejich víru v jednoznačný přínos imigrace pro budoucnost, za člověka méněcenného, nedovzdělaného, plného předsudků a dokonce rasistu, pak se k jejich táboru těžko může přidat skutečně demokraticky smýšlející člověk. Právě pro její jednostrannost pohledu na problém jsem svého času kritizoval petici Vědci proti strachu a lhostejnosti.
Kam vede přístup „přijďte všichni, my to zvládneme“ ukazuje vývoj v Německu. A nemám tím na mysli události ze silvestrovské noci. Ty vlastně jen ukázaly, že podobné excesy se odehrávaly už v minulosti i v jiných zemích a byly záměrně zamlčovány, aby nekazily žádoucí obraz imigrace bez stinných stránek. Je ovšem pravda, že určité procento lidí porušujících zákon se vyskytuje v každé populaci. A na to, abychom posoudili, jestli toto procento u imigrantů přesáhlo hodnoty běžné u domorodců, chybí věrohodné a dostupné statistiky.
Jde však o něco důležitějšího. Do Německa se na přímé pozvání kancléřky Angely Merkelové v časově krátkém úseku nahrnul obrovský počet migrantů, o jejichž statutu není nic známo, protože více než polovina z nich nebyla identifikována a dodnes o nich a o místě jejich pobytu nemají příslušné úřady žádný přehled.
Já vím, že Angela Merkelová jednala ve složité a naléhavé situaci a mimořádné situace si často vynutí mimořádná řešení. Ale několikaměsíční nárůst migrace před „pozváním“ byl dostatečným důvodem k hledání a nalezení takového řešení, které by oddělilo ty, kteří naši pomoc potřebují, od těch, kteří jenom zneužili situace.
Často se hovoří a píše o tom, že USA ročně přijmou až dva miliony imigrantů, a přesto s nimi nemají problémy, zatímco Evropa se hroutí už při polovičním počtu. Tady se však srovnává nesrovnatelné, a to z několika důvodů:
Jeden z méně podstatných je ten, že hustota osídlení USA je přibližně 34 obyvatel na km2, zatímco v Evropě je to více než dvojnásobek (celá Evropa 74, Německo 227, ČR 133, ale Švédsko jen 29).
Důležitější je, že imigrace v USA je na dané úrovni dlouhodobě, a tedy imigrační úřady jsou na tento stav dobře připraveny, což se o evropských říci nedá.
A neméně důležitá je skutečnost, že sociální systém v USA je nastaven tak, že imigranti musejí počítat s tím, že jejich budoucnost je závislá na tom, jak se dokážou integrovat. To samo o sobě vede k imigraci poněkud jiného typu lidí, než v Evropě i k jiným očekáváním.
Je zřejmé, že je třeba odlišovat uprchlíky, kterým v jejich zemi původu hrozí smrt, od těch, kteří „jen“ jdou za lepším životem. Ale domyšleno do důsledku, Německo je dnes na základě rozhodnutí své kancléřky zahlceno lidmi, kteří z velké části nejsou uprchlíky před válkou nebo pronásledováním pro své přesvědčení, a tím si výrazně snížilo kapacitu potřebnou pro ty, kteří pomoc skutečně potřebují. Inu, to jsou paradoxy.
