Nepodmíněný základní příjem. Ano, nebo ne?

Když v neděli 5. června rozhodovali Švýcaři jako vůbec první na světě o principu nepodmíněného základního příjmu (NZP), tj. pevně stanovené měsíční částce pro každého, bez ohledu na to, jestli pracuje nebo ne, 77 procent Švýcarů se vyslovilo proti. Iniciátory referenda to nepřekvapilo; spíše je potěšilo, že pro jejich myšlenku hlasovalo přes 22 procent lidí, a to bez ohledu na skutečnost, že plán NZP nepodpořil žádný významný politik nebo poslanec švýcarského parlamentu.

Na první pohled je myšlenka, že by každý člověk dostával určitou sumu peněz, aniž by musel byť i jen předstírat zájem o hledání práce, ze stejné škatulky, jako ta o shazování peněz z vrtulníku. Každého hned napadne, že spousta lidí by okamžitě přestala pracovat a počet těch, kteří by žili jenom z této dávky, by nezadržitelně rostl, až by se posléze musela zhroutit ekonomika každého státu, který by na ten nesmyslný nápad přistoupil.

V každé společnosti přece existuje určité procento lidí, kteří pracují jen proto, aby se uživili. Po zavedení nepodmíněného základního příjmu by pracovat přestali a jejich počet by se postupně zvyšoval tak, jak by rostla naštvanost těch, kteří by na ty nepracující museli přispívat svou stále usilovnější prací.

Tento argument má však jednu slabinu. Lidé, kteří pracovat opravdu nechtějí, nepracují už dnes. Podle průzkumu německé agentury Dalia v rámci Evropské unie jen čtyři procenta z těch, kdo by podpořili zavedení NZP, přiznala, že by pracovat opravdu přestala, a sedm procent připustilo, že by své pracovní vytížení omezilo. Předpokládáme-li, že ti, kteří by hlasovali rozhodně proti zavedení NZP (bylo jich ve srovnání se Švýcary překvapivě málo - 24 procent) by zřejmě pracovat nepřestali, klesá procento těch, kteří by se práci vyhýbali, na tři procenta, a těch, kteří by práci omezili, na 5,3 procenta. To je podstatně méně, než je současná míra nezaměstnanosti.

Průzkum však ukázal ještě jednu zajímavost - na své bližní zřejmě pohlížíme přísněji než na sebe, protože 43 procent dotázaných spatřuje v NZP hrozbu, že by povzbudil lidi, aby přestali pracovat.

Myšlenka NZP pro všechny přitom rozhodně není nová. Přes veškerou snahu se mi sice nepodařilo ověřit informaci největšího soudobého propagátora NZP Guye Standinga, že již v roce 450 před naším letopočtem Therakles prohlásil: „Abyste se mohli účastnit na demokratické správě polis jako občané, dám vám každému základní příjem,“ a učinil tak, ale právě před pěti sty lety, v roce 1516 vyšla v latině Utopie Thomase Mora, v níž je tato myšlenka poprvé obsažena.

V Morových představách měla forma základního příjmu přispět především k omezení krádeží. O deset let později vypracoval Morův přítel Juan Luis Vives první konkrétní návrh opatření. Jeho návrh adresovaný starostovi Brugg vedl k prvnímu pokusu o uplatnění této ideje ve vlámské komunitě ve městě Ypry.

Morovu vizi nepodmíněného příjmu v následujících staletích rozpracovávali v řadě západoevropských zemí. Učenci ve španělské Salamance se touto myšlenkou zabývali v průběhu 16. a 17. století s ohledem na španělskou koloniální expanzi v Latinské Americe.

Montesquieu ve svém spise O duchu zákonů píše, že stát má zajistit všem svým občanům alespoň minimální životní prostředky, jídlo, ošacení a způsob života, který nebude ničit jejich zdraví.

Rovněž angličtí autoři Tom Paine a Thomas Spence obhajovali ideu základního příjmu. Pro Paineho představovala hlavně podporu starých lidí a rodin s malými dětmi.

Mezi lety 1974 až 79 zavedli nepodmíněný příjem pro rodiny v americké Manitobě. V jeho důsledku se zlepšilo vzdělávání, snížilo se pracovní vytížení matek a dospívajících a méně lidí utrpělo pracovní úrazy.

Aljaška zase zřídila v roce 1976 speciální fond, do kterého plynuly zisky z těžby ropy. Z fondu dostával každý občan bez ohledu na věk každoroční dividendy. Jedinou podmínkou bylo, že musel mít trvalý pobyt na Aljašce po dobu alespoň šesti měsíců.

Známý je i projekt základního příjmu v namibijské vesnici sponzorovaný německými humanitárními organizacemi. Podařilo se tím zlepšit vzdělanost dětí a snížit míru místní kriminality. V současné době chystá pilotní projekt základního příjmu, v jehož rámci by 10 tisíc lidí z nižších příjmových skupin měsíčně pobíralo 550 eur, finská vláda a nizozemská města Utrecht a Tilburg.

V moderní Evropě se však tyto představy postupně proměňovaly a byla nastoupena cesta sociálního a zdravotního zabezpečení vycházející z přesvědčení, že lidé mají právo na sociální podporu v nouzi spíš než na základní příjem.

Základní výhodou dávek sociální potřebnosti je údajně jejich adresnost, zatímco NZP je zamýšlen celoplošně. Zdánlivě tedy v prvním případě dostávají dávky jenom ti, kteří skutečně prokáží, že pomoc v této formě potřebují.

O sociálních dávkách však rozhodují lidé, kteří jsou ovlivnitelní a někdy si jen nechtějí pálit prsty, a tak občas sociální dávky berou i lidé, kteří by je objektivně brát neměli, nebo naopak neberou ti, kteří se jen nevyznají v té mašinérii. Ekonomické škody s tím spojené sice možná nejsou příliš vysoké, ale vznikají škody morální. Znám starosty, kteří si stěžují na to, že někteří příjemci dávek v jejich obci pracují „načerno“, ale oni s tím nic nedělají, protože nechtějí být „práskači“.

Nárok na nepodmíněný základní příjem by byl plošný, a tedy na (ne)vůli úředníků zcela nezávislý. Zmizely by náklady na ty, kteří o sociálních dávkách rozhodují a pochybnosti, na kterou dávku má kdo nárok (již dnes existují dávky vyplácené bez podmínky příjmu - rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné).

NZP by zcela jistě omezil chuť lidí pracovat - přinejmenším v těch profesích, které jsou neatraktivní a lidé v nich pracují opravdu jen proto, že jim chybí kvalifikace k tomu, aby zastávali lepší práci. Ale tuto práci v rostoucí míře přejímají stroje a ve vyspělém světě zvolna roste nezaměstnanost.

A ohroženi jí zdaleka nejsou jen lidé s nejnižší kvalifikací. Ohroženi jsou i ti, jejichž vysoce specializovaná odvětví zanikají v důsledku technického pokroku, a to bez ohledu na vzdělání. Na jednu stranu je pravda, že vzdělávat by se člověk měl celoživotně, ale zrovna tak platí, že zaměstnavatel raději sáhne po uchazeči, který obor vystudoval, než po tom, který má rekvalifikaci. Celosvětově tak stoupá počet lidí patřících k prekariátu, což jsou lidé jak s nízkým, tak i s vysokým vzděláním, jejichž společným jmenovatelem je neexistence budoucnosti zejména z hlediska pravidelného příjmu.

Poprvé v dějinách jsme v situaci, kdy miliony lidí mají vyšší vzdělání než to, které potřebují k výkonu své práce.

Vedle stálých zaměstnanců existují lidé, kteří nechtějí zaměstnanecké jistoty a výhody, protože jsou na to příliš schopní. Všechny své výrobní prostředky a schopnosti mají v hlavě nebo po kapsách, musí být stále v kontaktu s dalšími lidmi a pracují na krátkodobých projektech. Vydělávají hodně peněz a žijí život v neustálé zaneprázdněnosti. Jsou mezi nimi umělci, inženýři věnující se pokročilým technologiím, někteří používají své specializované schopnosti. Jejich problém je hlavně v tom, že si vytvářejí velmi stresující a vyčerpávající prostředí a práci vyžadující spoustu energie, přizpůsobivosti, ostrých loktů a kličkování. Mnozí z nich porušují zákon, ale vědí, jak na to, a proto jsou jen zřídka chyceni při činu. Mají pouze jeden problém - že následkem tak intenzivního nasazení je riziko vyhoření, ke kterému v průměru dochází ještě před třicítkou. Je to život na ostří nože a i vy možná takové typy znáte.

Prekarizace je jedním z důsledků globalizace a označuje nahrazování plného pracovního poměru jiným druhem vazby mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nejčastěji částečným úvazkem, zaměstnáním na dobu určitou, jednorázovým nákupem služby, dohodou o provedení práce či obchodním vztahem. To vede ke ztrátě sociálních a finančních jistot plného pracovního poměru.

Pokud příslušník prekariátu pracuje, může na tom být stejně dobře jako kterýkoliv jiný zaměstnanec, avšak je pro něj prakticky nemožné získat hypotéku a potíže nastávají v okamžiku, kdy o svou termínovanou práci přijde nebo když se mu rozpadne vztah.

NZP by podstatně zlepšil vyjednávací pozici uchazečů o práci a současně by umožnil liberalizovat a zpružnit zákoník práce a zrušit nepřirozený institut minimální mzdy, tedy pomohl by i zaměstnavatelům. Současně by lidem dodal pocit zabezpečení. Podle zkušeností z míst, kde již byl zkoušen, by zvýšil i ochotu podnikat nebo poskytovat služby sezónního nebo jednorázového charakteru, které jsou sice špatně placené, ale pro člověka s NZP by znamenaly přilepšení. K tomu by ale bylo nutno rovněž upustit od nesmyslné koncepce elektronické evidence tržeb, která je krokem přesně opačným směrem a iniciativu lidí hledat pomocnou ruku především poblíž svého ramene podkopává.

Zásadní otázkou je, jak vysoký by měl NZP být. Ve švýcarském referendu se hovořilo o 2 500 švýcarských franků na dospělého a 625 franků pro dítě. Je zřejmé, že tato částka je příliš vysoká a u nás by se pravděpodobně muselo začít na částce mnohem nižší. Za předpokladu, že by tato částka činila 2 500 Kč na dospělého a 1 000 Kč na dítě, představuje to roční náklady ve výši 275 miliard korun. Pro srovnání – celkový objem vyplácených sociálních dávek v České republice činil v roce 2015 celkem 489 miliard Kč, z toho důchodů 385,5 miliard Kč.

Bohatství mnoha z nás je často více důsledkem toho, co vykonali naši předkové, než toho, co jsme dokázali my sami. Prakticky každý rok konstatujeme, že nůžky mezi bohatými a chudými se zase rozevřely. Je tedy zřejmé, že nepodmíněný základní příjem je opatření, které každému může náležet jako právo, a toto rozvírání zmírnit. Je to sociální dividenda vyplácená z bohatství vyprodukovaného našimi předky.