Návrat k drsné minulosti, nebo nový trend?

Nepředpokládám, že bych tu narazil na spoustu těch, kteří četli knihu Postavení dělnické třídy v Anglii, sepsanou Bedřichem Engelsem.

Nebyla bestsellerem ani v dobách před sametem a k povinné četbě také nepatřila, takže nejspíš unikla pozornosti širšího okruhu čtenářů tehdy i dnes. Ale když odložíme brýle předsudků, je to poutavé čtení srovnatelné třeba se Steinbeckovými Hrozny hněvu.

Popisuje v naturalistických scénách život dělníků a dělnic z období budování raného kapitalismu, kdy pracovní doba nebyla omezena ani počtem hodin odpracovaných za den, ani věkem, a to shora ani zdola.

Zárodky odborů tehdy zdaleka neměly dnešní (mnohdy až kontraproduktivní) moc a množství nezaměstnaných, ochotných pracovat i v těchto drsných podmínkách, bylo větší, než dnes, protože alternativou nebyl více nebo méně štědrý systém sociálních dávek a příspěvků v nouzi, ale nouze samotná.

Dnes zřejmě úděl tehdejších proletářů a proletářek převzaly modelky. O jejich nelehkém životě spojeném s odříkáním se můžeme dočíst v každém druhém lesklém časopise. Odbory nejspíš nemají, jsou to spíše individualistky.

Včera se Miami uskutečnila módní přehlídka plavek Sport Illustrated. A jedna z modelek vyšla na molo s dcerou, kterou právě kojila. Bedřich Engels tyto scény ve své knize popsal taky; neodehrávaly se však tehdy na přehlídkovém molu, ale v továrnách u běžících strojů.

Nemám vůbec nic proti kojení na veřejnosti a naprosto chápu, že když má takto malé dítě hlad, je zbytečné začít je přesvědčovat, ať si počká a je třeba je nasytit, ať jsme kdekoliv, a třeba i v pracovní době. Ale je to nutné i v případě, že celý pracovní výkon trvá jen několik vteřin?