Kříž s šátkem

Víra je soukromým vyjádřením vztahu člověka k Bohu a nošení jejích symbolů tak může být chápáno zejména v případech, kdy jejich nositel trvá na jejich nošení i tam, kde je to nepřirozené, jako první krok k misijní činnosti.

Rozsudek ve věci nošení šátku při výuce na jedné pražské střední škole sice ještě není konečný a vzhledem k občasné nepředvídatelnosti výroků naší justice se zatím nedá napsat, že jej potvrdí i soud vyšší instance, ale jedna věc se zdá býti jistou.

Ti, kdo očekávali jednoznačný postoj soudu k nošení šátku, jsou zklamáni, ať už patří ke kterékoliv straně sporu. Soud však nemohl rozhodnout jinak. Neexistuje totiž žádný obecný důvod, kvůli kterému by mělo být nošení šátku zakázáno; existují pouze okolnosti, kdy je jeho (ne)nošení namístě.

Pro nošení šátku platí stejně jako pro řadu jiných součástí oděvu nebo ozdob jediné pravidlo, a tím je přiměřenost dané situaci. Na to však není potřeba zásahů ombudsmana nebo soudních verdiktů; na to stačí obyčejný rozum a cit, pokud ovšem nejsou zatíženy dogmatem.

Často se objevuje srovnání dvou symbolů - šátku a kříže. Oba mají něco společného - ani jeden z nich není možno jednoznačně spojovat s vírou. Důkazy pro to, že nošení šátku není jednoznačným symbolem islámu, snad není třeba předkládat  - stačí se dívat kolem sebe nebo zavzpomínat. Podobně je na tom kříž. Pochybuji o tom, že by si dnes někdo spojoval organizace Červeného kříže s náboženskou činností.

Zároveň se však oba symboly nejméně ve dvou věcech liší. Křížek nosí bez rozdílu muži i ženy a ani úplný zoufalec v něm nemůže vidět symbol rozdílného přístupu k pohlaví. Šátek na muži je však spíše výjimkou, a tak se náznaky toho, že šátek je přinejmenším některým ženám vnucován proti jejich vůli, objevují běžně.

Dalším rozdílem je skutečnost, že šátek je viditelný už z dálky, zatímco o křížku může velmi často vědět jen ten, kdo jej nosí.

Víra je velmi soukromým, neváhám napsat intimním vyjádřením vztahu člověka k Bohu a okázalé nošení jejích (ač třeba domnělých) symbolů tak může být chápáno zejména v případech, kdy jejich nositel až hystericky trvá na jejich nošení i tam, kde je to nepřirozené, jako první krok k misijní činnosti.

Jistě, je to jen drobnost, ale, jak říká čínské přísloví, i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.

Je zřejmé, že zakazovat nošení šátků nebo jiných doplňků a ozdob obecně je nesmyslem, ale trvat na jejich odložení tam, kde pro to existují oprávněné důvody, je zcela na místě a nelze je považovat za diskriminaci.