Kam směřují naše banky?

Občas chodím služebně do pobočky jedné z našich největších bank vybírat hotovost v cizí měně. A i když to nejsou velké částky, vždy se raději pár dnů předem písemně zeptám, jestli požadovanou měnu na pobočce mají, abych věděl, že tam nepůjdu zbytečně. Proto jsem dnes vyrazil do banky s jistotou, že už od pátku mám potvrzeno, že švýcarské franky mají. Sice vydávají jenom bankovky v hodnotách od deseti franků výše, ale to nebyl nepřekonatelný problém.

Do banky chodím pěšky, je to asi kilometr a dříve než za těch deset minut, které to zabere, mě tam nedoveze ani pražská doprava. Šel jsem tam lehce po deváté v naději, že v té době tam nebývá zrovna přeplněno, a tak všechno vyřídím rychle a bez čekání.

V bance bylo opravdu liduprázdno. U tří přepážek pro výdej hotovosti ani noha, za nimi ovšem taky ne. K nudě srovnatelné s horkým nedělním dopolednem na opuštěné zapadlé vsi, z níž dávno odešli všichni činorodí jedinci, chybělo jenom bzučení much. Po chvíli se přece jen objevil úředník, ale nepotěšil mě.

„Ano, víme o vás, ale vy jste byl domluven na dopoledne a ty švýcarské franky má připravené kolega, který přijde na desátou.“

„Ale dopoledne přece je,“ nechtěl jsem se nechat odbýt.

„Ano, je, počkejte chvilku, jdu to zařídit,“ odběhl z přepážky.

Po chvíli se vrátil s tím, že už se na tom pracuje, ať si zatím sednu.

Volných židlí tam bylo dost, ale já sedím dostatečně v práci; začal jsem se procházet po pobočce, občas jsem nakoukl do prosklených kukaní a kanceláří, kde se ovšem nedělo taky nic zajímavého. Jediným pohybujícím se objektem v celé pobočce jsem byl zřejmě já, takže není divu, že po chvíli z jedné kanceláře nervózně vykoukla mladá dáma s otázkou, zda někoho hledám.

„Ne, já na něco čekám,“ odpověděl jsem popravdě, aniž bych změnil rychlost chůze, ale vtom mě zaujal plakát s textem „Být jako malý je někdy fajn, ale ne když jde o peníze“. Vždyť já přece nemusím nečinně čekat, než se tady věci pohnou. Mám na této pobočce i svůj soukromý účet.

Zašel jsem k nudící se ženě v recepci a poprosil jí, zda si mohu něco vyřídit na svém osobním účtu. Požádala mě o rodné číslo a pak mě zavedla k jedné z kukaní, které jsem si předtím prohlížel.

Mladou dámu, se kterou jsme navázali oční kontakt už před několika minutami, sice poněkud překvapilo, že jsem si dodal odvahy přijít k ní až po krátké procházce, ale rychle jsme přešli k věci.

Netvářila se ani překvapeně, když jsem jí řekl: „Mám u vás soukromý účet a chci ho zrušit.“ Během čtyř nebo pěti minut jsem podepsal tři papíry a můj bankovní účet je minulostí. Škoda, že stejně rychle nepokračovala příprava vydání franků, ale nakonec jsem se přece jen dočkal. Deset minut po desáté jsem byl konečně pozván k přepážce a po třech minutách jsem z banky odcházel. Strávil jsem tam přesně padesát minut, z toho asi sedm nebo osm zabralo vyřízení obou záležitostí.

A to jsem tam šel s tím, že vyřídím jenom jednu. Operativní přístup a rychlá reakce se vyplatí.