Každý jazyk je nejen dorozumívacím prostředkem, ale představuje i způsob myšlení. Způsob myšlení národa ovlivňuje jeho historická zkušenost i prostředí, ve kterém žije. Prostor obývaný českým národem je po staletí křižovatkou zájmů mocnějších sousedů a to ovlivnilo nejen historii národa, ale i jeho povahu, myšlení a jazyk. Jsme jako tráva. Strom větru odolá, silný vichr jej však dokáže zle polámat. Tráva se bez ohledu na sílu větru ohne, ale i ten nejsilnější vichr přečká, a když vítr pomine, znovu se zvedne.
A stejně ohebný, jako národ, je ohebný i náš jazyk. Výjimky z pravidel existují pravděpodobně ve všech jazycích, ale v češtině jsou velmi volná i samotná pravidla. Skloňování dává jmenným slovním druhům různé tvary podle pádů, přičemž pro zpestření jsou v některých pádech u řady slov možné i dva tvary, takže pro cizince je často velmi obtížné zachytit, o kom nebo o čem se vlastně mluví, i když už nějakou základní slovní zásobu má. Orientaci mu neusnadní ani skutečnost, že v české větě je možno pořadí slov prakticky téměř libovolně měnit, v lepším případě podle toho, co má být zdůrazněno.
Nepravidelná slovesa sice zdobí (a někdy zlobí) mnoho jazyků, ale čeština i slovesa pravidelná ohýbá (časuje) podle pěti různých tříd a celkem čtrnácti vzorů. Samostatnou kapitolou jsou pak zdrobněliny nebo obecně slova citově zabarvená. Z jednoho slovního základu pak je možno vytvořit téměř neomezený počet slov – voda, voděnka, vodička, vodka(?) nebo pes, psík, psíček, pejsek, pejsánek, ale když na to přijde, tak taky psisko. Kupodivu někteří (a zvlášť některé) dokážou podobným způsobem ohýbat nejen podstatná a přídavná jména, ale i slovesa.
Nežijeme uzavřeni do sebe, a tak občas světu věnujeme nějaké povedené slovo (tolar (dolar), pistole, robot, semtex, tunel) nebo si vezmeme nějaké slovo my. Ani v tom se nijak neomezujeme, někdy píšeme, jak slovo slyšíme (kojot, sprej, hokej), jindy jak jsme ho viděli napsané v původním jazyce (software, pizza, enfant terrible) a někdy jak nás napadne (fotbal).
A právě proto, možná i s přihlédnutím k naší známé ochotě dodržovat i pravidla daleko zásadnějšího významu, tvůrci pravopisných pravidel podřizují své snahy tomu, aby žádný Čech neprznil svůj rodný jazyk příliš velkým počtem chyb, ba nejlépe, aby dokázal chybu udělat jen z nepozornosti, nebo naopak s vypětím všech sil.
Proto je možné v plném souladu s pravidly jít z kopce i s kopce, pokud ovšem ve druhém případě dáte dostatečně jasně najevo, že se vracíte s povrchové vrstvy a nikoliv z jeskyně nebo zemljanky na úbočí kopce umístěné. Smířím se s prezidentem, stejně je mi celkem lhostejný, ale místopřísežně prohlašuji, že slovo filozof píšu v této podobě s velkým sebezapřením a jen pro účely tohoto textu. Současně ale vím, že šířka pravidel umožňuje zastáncům obou variant držet se toho svého a pevně věřím, že demokracie navždy zůstane demokracií, i když se to některým byrokratům (nebo časem i byrogratům?) nebude zamlouvat.
Ale pozor, blíží se úředník, potažmo Úřad (podle německého das Amt). Snad z obavy, že by mohla utrpět již tak dosti chatrná pověst úředníka, který se pevně drží své židle a nemůže tedy znát ani místopis svého nejbližšího okolí, kdyby nás k této židli pozval dopisem a v naší adrese udělal chybu, objevuje se v pravidlech jinde nevídaná přísnost pro psaní velkých písmen u názvů ulic nebo náměstí: „Začíná-li takovéto bližší určení předložkou, píše se s velkým písmenem jak předložka, tak první následující slovo, ať je od původu jménem obecným, nebo vlastním“.
Naši spoluobčané tak žijí v ulicích Nad Rybníkem, Pod Vinicí, Od Rozcestí, K Lesu, přestože vědí, že všechny tyto názvy odkazují k obyčejnému místu, u nějž se jejich ulice nachází. A to mohou být rádi, že osud nezavál do ulice Pod Zříceninou hrádku, což by člověk, který se na tu zříceninu Hrádku každý den dívá, možná nerozdýchal.
Když v době pozvolného zániku našeho dřívějšího soustátí tehdejší poslanci Federálního shromáždění lidovou tvořivostí spáchali nejen pravidlům, ale i zdravému rozumu odporující název Česká a Slovenská Federativní Republika, právem se jim dostalo kritiky jazykovědců. Ale titíž jazykovědci již léta přehlížejí břevno ve svém oku, které si tam navíc před léty sami vetkli. Zdá se, že jediným důvodem existence pravidla je za každou cenu zabránit možnosti chybovat a že pro tvůrce pravidel je lepší psát „dobře“ podle špatného pravidla, než udělat chybu proti pravidlu dobrému. Jak dlouho tu ještě bude platit dura lex, sed lex?
