Kam kráčíš, češtino? V – Kdo nám to kazí?

Před několika dny se ptal jeden blogger, jak píšeme a mluvíme a odpověděl si sám, že hrozně. A končil svůj text větou: „Dokud bude i jen jeden pochybující, smysl věty není jasně formulován, je s ní něco špatně.“ To mě rozesmálo až k slzám.

Čeština obsahuje přibližně 250 000 slov. K běžnému dorozumění však prý stačí asi 1 500 slov, většina lidí běžně používá pět až deset tisíc a rozumí 40 000 slov. Slovní zásoba, tj. souhrn všech slov, která v jazyce existují, se však stále obměňuje - stará slova dostávají nový význam nebo se naopak používají stále méně, až se z nich stanou historismy popisující zaniklou skutečnost, např. palcát, zeman, keťas, šmelinář , a lidé jim přestanou rozumět, nebo pro ně najdou nový význam.

Ale i slova, která jsou pro někoho naprosto běžná a srozumitelná, jsou pro jiného záhadou. Setkal jsem se s tím například před několika lety v pořadu Jana Krause, kde jedna bývalá česká miss použila naprosto nesmyslně slovo „prudérní“. Nedávno se zase objevila v tiskové zprávě z Paříže věta: „A tak výkřik jednoho z obyvatelů domu v pasáži … zůstává neoslyšen.“  Autor tím chtěl říci, že se tím nikdo nezabývá, ale to by musel umět česky a vědět, že oslyšet není totéž, co vyslyšet.

Ostatně, podle zjištění Jiřího Kostečky z Asociace středoškolských češtinářů mají i středoškolští studenti (a kdo jiný, vynechám-li vysokoškoláky jazykovědných oborů, by na tom měl být lépe) problémy s porozuměním slovům jako balamutit, bažit, bezbřehý, býlí, bytelný, cudný, dlít, durdit se, dýha, horlivý, hvozd, chmury, chrabrý, chřípí, jízlivý, kasat se, kazajka, klání, konejšit, kyprý, láce, lačný, ledabylý, ležérní, lítý, lkát, lpět, lynčovat, mamon, mdlý, mimoděk, mozolnatý, nádavkem, nejapný, nekalý, nepřeberný, osočit, ostýchavý, otálet, perný, pohnutka, pokorný, pověra, proradný, předpojatý, přemítat, příkrý, přitakat, purpur, pýřit se, rmoutit se, roubík, rubáš, sedlina, schlíplý, slídit, smilstvo, spásný, spiknutí, spílat, srdnatý, stávající, stmelit, strádat, střenka, sudí, svérázný, svízel, šev, šídlo, těkavý, titěrný, tklivý, tresť, trýznit, úděl, uhranout, ukoptěný, úlisný, upejpat se, úporný, úskalí, uštěpačný, vesměs, vetchý, vilný, výsada, výspa, vystříhat se, vzývat, zadávit, záhy, zakolísat, záludný, záminka, zapovědět, zarputilý, zášť, zavilý, zcepenět, zesinat, zevloun, zevrubný, zkoprnět, zkormoucený, zmerčit, zpupný, ztéci, ztepilý .

Dobrovolně se přiznávám, že jsem ten seznam dost zkrátil, přestože sám Jiří Kostečka jej považuje za neúplný a žádá nás o jeho doplnění.

Na druhou stranu stejně poctivě přiznám, že mnohým slovům používaným právě mladou generací nerozumím já, nebo je znám v úplně jiném významu, než je mladí používají (tráva?). V lepším případě dokážu přepnout a pochopit, v horším nevím, o čem je řeč.

A právě tady si kladu otázku, co je to vlastně ta správná čeština a kdo určuje její vývoj. Základem pro posuzování je samozřejmě Slovník spisovného jazyka českého. To je ale popis současného nebo spíše možná včerejšího stavu a kdo chvíli stál, již stojí opodál. Jazyk se stále vyvíjí a největší vliv na jeho vývoj mají ti, které je nejvíc slyšet, což jsou zřejmě sdělovací prostředky a dnes i sociální sítě.

Bývaly doby, kdy přístup ke sdělovacím prostředkům měl jen málokdo a každý text byl pečlivě kontrolován ze všech stran (a hlavně Stranou), než měl šanci proniknout na veřejnost. Ty doby jsou naštěstí pryč. Dnes si každý může založit blog, vydat knihu, natočit film a umístit svůj výtvor na web. Občas to může být pro autora téměř likvidační záležitost, ale když má štěstí, během chvíle jej může znát půlka světa.

Z toho vyplývá, že se často můžeme setkat s autory, jejichž vyjadřování by potřebovalo léta dřiny, aby bylo alespoň snesitelné. Podle nedávného průzkumu je například nejčastějším bloggerem žena na mateřské dovolené. Specializované blogy tohoto typu nečtu, a tak vím jen z doslechu, že se to tam jen hemží novotvary typu mimísek, manža a spoustou zdrobnělin, které někoho dráždí tak, že by tyto věci snad nejraději zakázal.

Ale pozor, nevylévejme s vaničkou i děťátko, totiž chtěl jsem napsat dítě. Zdrobněliny mají v češtině svou nezastupitelnou funkci - dokážou velmi jemně odstínit náš vztah k popisovanému. A nejen to, v některých případech je původně zdrobnělina dnes naprosto plnohodnotným slovem, které se jasně významově oddělilo od původní podoby.

Například víčko. Víčko může být různé velikosti - oční víčko slona se zásadně liší od víčka rejska, a přesto to stále bude víčko nikoliv víko, podobně jako víčko na zavařovací sklenici. Naproti tomu ani dětskou rakev nepřikrýváme víčkem.

Podobně se velikostně mohou lišit vodovodní kohoutky podle toho, na jakém jsou potrubí nebo jak velké jsou, ale kohouty necháme mezi drůbeží, nebo je použijeme třeba u ropovodu nebo parovodu. I když, jak víme ze zpráv, i Rusko občas dokáže občas přiškrtit kohoutky, a ty jsou spíše větších rozměrů.

Ale podobných skupin, jako jsou matky na mateřské dovolené, je mnoho a každá z nich má svůj jazyk, svá slova, kterým nemusí rozumět každý. Muži, kteří ještě zažili vojnu, přesně vědí, o čem je řeč, když se řekne absík, atombordel, bagr, bažant, bigoš, blembák, bonzák, buzerplac, guma, holub, kombajn, kongo, rajóny, sumka, suprák, špagát, zobák nebo zupák .

 My Ostraváci zase rozumíme výrazům achtlik, banhof, baraba, brutvana, brykula, bulač, buty, cymbal, cyp, čiko, dach, dajny, enhačko, fajny, gryfny, gzicht, chachar, chlop, kryka, masař, meble, murař, nažgany, ogar, robka, štenkrovať, taxuvka, vergle, zegarek .

Z brněnského hantecu vyberu také jen několik slov: aloše, augle, bacan, balda, bazmek, cancy, córák, čokl, čočmeny, čučka, deka, dózna, džekyl, erbit, facha, ferbl, gómák, gólka, hafo, ingóst, jár, kartáč, levingstón, lochec, mrdník, nakóřit se, oskar, pastelky, plonkovní, ráčmeny, róry, řepa, sajtna, spářka, šajn, šmé, švestky, véška, zalepit, zelí, zvonek, žaba .

A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho; známe slang řemeslnický, studentský, železničářský, divadelní a mnoho dalších. Někdy slang používá obecně známá slova v jiném významu (v těch výše uvedených je jich, jak jste si určitě všimli, celá řada), jindy se může výraz původně slangový rozšířit natolik, že je nakonec zahrnut do obecné a spisovné češtiny.

Nelibě jsou často chápána i cizí slova, zvláště ta, která se začala používat nedávno, takže ještě stále znějí cize. Kdybychom ale měli vyřadit všechna slova cizího původu, asi bychom se divili, jak by se snížila naše slovní zásoba. A možná mnohdy ani netušíme, kterých slov bychom se zbavovali.

Jsou to hlavně slova zdomácnělá, jejichž cizí původ si už dnes ani neuvědomujeme (např. babočka, barva, basa, bohatýr, borec, čaj, guláš, hrabě, husar, hvozdík, chmura, chrabrý, jeseter, junák, kormidlo, kostel, los, lyže, paluba, maják, mys, náčelník, náčrt, nora, pestík, puška, rychtář, slída, sloh, sobol, svět, svěží, škola, tklivý, treska, tuleň, úroveň, velmož, vesmír, vesna, vid, víno, vzduch, závoj nebo žertva ).

A tak nám nezbývá než smířit se s tím, že živý jazyk se projevuje jako život sám - neustálou změnou, odumíráním nefunkčního a nepotřebného a intenzivní výměnou s jinými organismy, tedy jazyky nebo nářečími. A kdo tyto změny nestíhá sledovat, občas se dostává do situace, že nerozumí. Požadavek, aby každá věta byla napsána tak, aby nebyl ani jeden pochybující nebo nerozumějící, je tedy mimo možnosti autora jakéhokoliv textu.

Vzpomínám si na události Listopadu 1989. Objevilo se prohlášení tehdejšího ministra národní obrany generála Milána Václavíka a jistý kanadský dopisovatel byl zcela zmaten – nepochopil z toho textu, jestli je armáda připravena zasáhnout, nebo věcem nechá volný průběh. Ale já a se mnou každý, kdo se trochu orientoval, v té chvíli věděl s jistotou, že armáda nezasáhne. Chyba nebyla ve špatné znalosti češtiny onoho dopisovatele, ale v chápání souvislostí.

A v tom to vězí. Chceme-li opravdu dobře rozumět textu, musíme znát souvislosti. Je proto smutným faktem, že děti národa, který kdysi dokázal číst mezi řádky, dnes v porozumění textu ve srovnání s dalšími zeměmi zaostávají. A to je mnohem vážnější problém, než používání výrazů a slovních spojení, které se někomu nelíbí.