Kam kráčíš, češtino? III

Nedávno si mi postěžoval jeden vrstevník, že úroveň českého pravopisu v jeho korespondenci nevypovídá o dosaženém vzdělání pisatele, ale spíše o jeho věku. Zatímco starší lidé píší většinou bez hrubých chyb, mladší mívají bez ohledu na úroveň vzdělání s pravopisem problémy.

Když si vzpomenu na svoji vlastní mailovou korespondenci, musím mu dát za pravdu. Je až s podivem, že v době, kdy máme k dispozici kontrolu pravopisu, a to jak pro správný tvar slov, tak pro větnou souvislost, si hodně pisatelů nedá práci s běžnou kontrolou textu, který se právě chystají odeslat.

Chyby dělá každý, ale já bych zprávu, ve které se vyskytují červeně podtrhaná slova, neodeslal, dokud bych je neopravil nebo se nepřesvědčil, že jsou správně napsaná, ale můj textový editor je zatím nezná, což se tu a tam stává. Úplně mi stačí ty chyby, které jsem už nasekal v minulosti, a ty, na které textový editor ani já nepřijdeme.

Vycházím z toho, že adresát nedbale napsaného textu si dělá obrázek nejen o odesilateli, ale i o tom, jaký vztah má k tématu i tomu, komu píše. Zvlášť vítané je to v případě mailem zasílané žádosti o zaměstnání, když víte, že hlavní náplní práce žadatele bude psaní textů určených zákazníkům firmy. Velmi to usnadňuje výběr uchazečů, protože nemalou část z nich je možno vyřadit bez vynaložení sebemenší námahy.

Je v našem povědomí, že čeština nepatří k nejjednodušším jazykům. Je to flektivní jazyk, který vyjadřuje gramatické funkce pomocí takzvané flexe (ohýbání), tj. skloňování a časování, předpon a přípon. Proto je často je těžké slovo členit na jednotlivé části a určit jeho kořen. To samozřejmě znesnadňuje orientaci například v tom, jestli slovo zařadit mezi vyjmenovaná a psát s i nebo y, a zvlášť cizincům dělá problémy pochopit, že slovo v různých pádech je pořád totéž.

Další zvláštností (používanou ale i u mnoha dalších jazyků, například francouzštiny, polštiny, chorvatštiny, estonštiny, skandinávských jazyků, maďarštiny a vietnamštiny) je obohacení latinky o znaky s diakritikou – Janem Husem zavedená nabodeníčka, z nichž se později vyvinuly háčky a čárky.

Pravděpodobně pod vlivem používání SMS v mobilních telefonech se pro mnoho z nás stává toto „rodinné stříbro“ zbytečným balastem a bez „nabodeníček“ se tak běžně objevují i texty psané na běžné klávesnici a někdy mohou způsobit nedorozumění způsobené nepochopením textu.

Jako malý příklad českých slov lišících se jen nabodeníčkem uvedu cech - Čech, cele - celé - čele, cíle - čile, cinká - činka, cíli - čílí - čilí, cín - čin - čiň, sedá - šedá, sát - šat, sirén - sířen - šířen, sirky - šířky, stěna - sténá, sterý - stěry, spíná - špína, sok - šok, stírá - štíra, stékaly - štěkaly, step - štěp, strádá - střádá, svedení - svědění, séru - šeru - s..u (poslední slovo je bez nabodeníček), což sice usnadňuje práci veršotepcům, ale při zanedbání diakritiky může vést k nedorozuměním, jak je patrné zejména z poslední trojice uvedených příkladů.

Obtížný pravopis samozřejmě vede k tlaku na jeho zjednodušování, protože mnoho lidí zastává názor, že je lépe psát správně podle jednoduchých pravidel, než nebýt schopen vyhovět pravidlům složitějším. Čas od času tento tlak vyústí ve změny snažící se zachytit vývoj jazyka, což zpravidla vede k více nebo méně bouřlivým diskusím – staromilci zastávají názor, že ta nová pravidla příliš ustupují pohodlnosti a neochotě učit se těch, kteří dřívější pravidla porušovali, „pokrokářům“ se změny zdají nedostatečné a nejraději by psanou podobu jazyka přiblížili co nejvíce nebo zcela mluvené.

Ideálem je pro ně chorvatština, v níž platí, že tak jak se slovo čte, tak se i píše. Například "otac", bez "oca", nikoliv "otca" i když by se to česky četlo jako "oca", čemuž se říká spodoba. Další výhodou chorvatštiny je existence jenom jednoho i, které se nečte ani tvrdě ani měkce, takže zcela odpadají problémy se shodou podmětu s přísudkem, ale i potíže s vyjmenovanými slovy. Psát ale o svém otci jako oci by mě nebavilo, nemluvě o tom, jak bych snášel, kdyby přestalo být jasné, zda jde o moje bytí a nebytí nebo bití a nebití.

Na druhou stranu, ani přílišný konzervatismus není na místě. Stačí si uvědomit, že i angličtina byla kdysi jazykem, jehož psaná podoba se blížila mluvené. Dnes jsou to prakticky dva samostatné jazyky a nejsem si jist, jestli někdo někdy najde sílu a odvahu alespoň se pokusit udělat z nich zase jeden.