Za zásadní problém považuji, že majitel subjektu, který dotace pobírá, může (spolu)rozhodovat o kritériích, podle kterých jsou udělovány.
Někomu by se mohlo zdát, že dotace jsou projevem solidarity a jsou tu proto, aby těm nejchudším z nás ulehčily v jejich těžkém životě a umožnily jim, aby si aspoň občas mohli dopřát to, co by pro ně bylo dosažitelné jen těžko nebo vůbec.
To ale nejsou dotace, to je charita, a neprovozuje ji stát, ale lidé nebo firmy, které cíleně věnují část svých prostředků, aby pomohli tam, kde cítí nedostatek. A přitom to často nebývají ti nejbohatší.
Stát ve skutečnosti dotuje to, co očima svých představitelů povazuje za žádoucí a co tedy chce podpořit. Podpora pak může mít nejen formu finančního příspěvku, ale i daňových úlev, což v konečném důsledku vyjde prakticky nastejno. Stát tedy dotuje nejen jednotlivce, ale i firmy.
Třeba dotace do veřejné osobní dopravy nás pobízejí, abychom šetřili životní prostředí tím, že omezíme jízdy autem a přesedláme na vlak, autobus, tramvaj nebo metro. Stejně nás stát státním příspěvkem a od částky nad tisíc korun měsíčně i daňovou úlevou pobízí, abychom si šetřili na stáří v penzijních fondech. A podobně je na tom stavební spoření.
A právě tady začíná problém stále se rozvírajících nůžek mezi bohatými a chudými. Stát ty peníze nedává ze svého, ale z našeho. Daně vybere od všech, kde brát lze (i od těch nejchudších ve formě daně z přidané hodnoty a spotřebních daní), ale pro dotace požaduje splnění podmínek, na které všichni nedosáhnou.
Tou nejběžnější, a přitom běžně uplatňovanou nejen v rámci státu, ale i Evropské unie, je spoluúčast. Ale na tu spoluúčast musí potenciální příjemce mít. Je hezké, že stát projevuje starost o zajištění prostředků na naše stáří. Ale povídejte to někomu, kdo je vždy před výplatou rád, že si tentokrát nemusel půjčit stokorunu, a permanentně se, ač ateista, modlí, aby ještě aspoň chvíli vydržela pračka, když minimální částka potřebná pro státní příspěvek dělá tři stovky měsíčně. A podobný případ je stavební spoření.
Můžeme namítnout, že mnohé dotace k těm nejchudším směřují, a jistě je to pravda. Ale kolik prostředků se spotřebuje na aparát zjišťující, zda příjemce dotace si ji opravdu zaslouží? A přitom záruka, že zjištění kontrolora odpovídá skutečnosti, neexistuje. Kolik lidí pobírajících dávky v hmotné nouzi ve skutečnosti pracuje načerno?
A tak tu na jedné straně máme ty, kteří na dotace nedosáhnou, přestože se na tvorbě zdrojů na ně podílejí, a na straně druhé ty, kteří pobírají dotace v miliardách, aniž by pro to existoval skutečně rozumný důvod. Chudí tak objektivně chudnou, protože jejich okolí bohatne.
Proč je například Agrofert příjemcem stále rostoucích dotací, když si může dovolit sponzorovat oddíly vrcholového sportu? Ano, zabývá se zemědělskou výrobou, ale je právě jeho produkce hodna zvláštní podpory? Na to můžeme mít různé názory, ale všechny budou subjektivní. Za zásadní problém ale považuji, že majitel subjektu, který dotace pobírá, může (spolu)rozhodovat o kritériích, podle kterých jsou udělovány. A jediná stoprocentní možnost, jak tomu jednou provždy zabránit, je zrušení dotací.
