Říká se, že zkušenost je nepřenosná. Věřme tedy svým dětem a umožněme jim získávat vlastní zkušenosti. Občas se možná trochu spálí, ale o to lépe budou vědět, jak chutná opravdový život. A to je zkušenost k nezaplacení.
Kolega David Vlk se ve svém včerejším blogu obává, že mu sociálka sebere děcko za to, že ho nutí chodit do školy. Jak znám Davida, předpokládám, že jeho obavy jsou pouze nadsázkou, protože si jej nedokážu představit, jak formou přísných zákazů a příkazů vytváří v rodině takové dusno, aby to nutilo kterékoliv z jeho dětí uchýlit se pod křídla kurately státu.
Ve skutečnosti je Metodická příručka pro kurátory pro děti a mládež určena nikoliv rodičům, ale, jak ostatně vyplývá z jejího názvu, především kurátorům pro děti a mládež, a těm skutečně nařizuje respektovat oprávněné požadavky dětí. To ale v normálních rodinách platilo vždy. Příručky tohoto typu jsou vytvářeny pro případy, kdy věci tak úplně normálně neprobíhají. Takže, jak to vlastně s těmi pávy a povinnostmi dětí a jejich rodičů podle této metodické příručky je:
Příručku vydalo v roce 2016 Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a je reakcí na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, spisová značka I. ÚS 1587/15, v němž je řečeno, že povinnost rodičů vykonávat náležitý dohled nad dětmi není bezbřehá a že rodiče nemohou nést odpovědnost za všechny nepříznivé následky, které se jejich dětem mohou stát. To by totiž vedlo k popření rozvoje samostatnosti dětí a nepřiměřenému zásahu do jejich autonomie.
Ústavní soud konkrétně zdůraznil, že „nicméně ani v současné době nelze při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem, a to zejména v kontextu újmy vzniklé samotnému dítěti, stává prakticky absolutní. A to ze dvou hlavních důvodů. Za prvé takto intenzivní dohled by vedl ke značné ztrátě svobody dětí a v důsledku i jejich radosti ze života. Jejich možnost podstupovat dobrodružné činnosti a být samostatné by byla značně omezena. To přitom platí nejen pro odpovědnost rodičů, ale všech osob, které v některých situacích vykonávají nad dětmi dohled. Pokud by byl standard náležitého dohledu příliš přísný, tyto osoby by mohly odmítat s dětmi činit cokoli, při čem i jen teoreticky mohou děti přijít k úrazu, jako například chodit s nimi na poznávací akce, ať již ve městě, či do přírody, jezdit na výlety, hrát táborové hry apod.
Za druhé cílem péče o děti jako součásti rodičovské odpovědnosti je zajistit řádný všestranný vývoj dítěte jak tělesný, tak citový, rozumový a mravní, a tím mimo jiné zajistit, aby po dosažení svéprávnosti bylo dítě již samo schopno rozhodovat o svém životě a nést následky svého jednání. Učit děti samostatnosti a odpovědnosti je tak povinností, ale i právem rodičů. Tím, že rodiče děti vychovávají k samostatnosti, je nejlépe chrání před nebezpečím. Absolutní odpovědností rodičů za činy svých dětí by byl zcela popřen tento důležitý aspekt výchovy dětí.“
Metodická příručka v souladu s tímto nálezem říká, že v případě dětí leží povinnost vykonávat náležitý dohled nad dětmi primárně na jejich rodičích či jiných primárních pečovatelích. Sociálně-právní ochrana dítěte nastupuje až v okamžiku, kdy rodiče samostatně, bez podpory a pomoci, nedokáží náležitý dohled vykonávat. Jinými slovy až v okamžiku, kdy dítě rodiči „přeroste přes hlavu“, nebo naopak v těch případech, kdy jsou rodiče nepřiměřeně přísní.
Ze svého dětství si vzpomínám, že největší problémy učitelům i sobě působili ti spolužáci, kteří měli doma ten nejtužší režim. Jakmile se přísný zrak jejich rodičů ztratil za obzorem, chovali se jako utržení z řetězu. Je ovšem pravda, že jsem vyrůstal v době a v oblasti, kde rodičovská autorita byla úplně jinde než dnes, v době liberální výchovy. Jen pro ilustraci - naprostá většina mých spolužáků svým rodičům vykala.
Přesto i většina těchto rodičů poskytovala svým dětem dostatečnou míru volnosti. A je to zákonité - pokud se má dítě připravit na samostatný život, musí mít možnost samostatně se rozhodovat ve věcech přiměřených jeho věku tak, aby hranice 15 nebo 18 let nebyly nečekaným zlomem, ale přirozeným a plynulým přechodem z jedné etapy života do jiné, s vyšší mírou zodpovědnosti za své jednání.
Říká se, že zkušenost je nepřenosná. Věřme tedy svým dětem a umožněme jim získávat vlastní zkušenosti. Občas se možná trochu spálí, ale o to lépe budou vědět, jak chutná opravdový život. A to je zkušenost k nezaplacení.
