Váňa a spol.

Tuhle jsem viděla dokument o Josefu Váňovi a něco mi to připomnělo. Příběh jednoho týpka, taky žokeje. Bylo nebylo...

"Když ji miluješ, není co řešit.", viďte, pane Váňo :)

...pracovala jsem tenkrát jako recepční v hotelu. Jednou jsem ubytovávala jakéhosi pana Bentona. Malej,  nožky do O – no hotovej Váňa!

Pan Benton měl oproti normálním hostům nezvykle dlouhou rezervaci: 2 měsíce. O dva dny později přišel a požádal mě, jestli bych mu mohla zvětšit nějakou mapu města. Zvětšila jsem, neptala se, posloužila, přeji pěkný den, pane.

Jenže když tahle žádost přišla potřetí, prostě mi to nedalo a pana Bentona jsem se vyptala, proč že to potřebuje a co vlastně v našem městě dělá.

Odpověď mi vyrazila dech.

„Víte, děvče, mně je 43 a celej život jsem byl žokej. Užil jsem si krásný časy, zažil jsem i trochu té slávy, ale to víte, taková už je to práce, že jsem mockrát spadl a bohužel jsem si poškodil mozek tak, že rychle ztrácím zrak. Tak jsem tu na speciálním programu, ve kterém se učím žít poslepu.“

Přeběhl mi mráz po zádech a zmohla jsem se jen na „To je mi líto...“

Pan Benton povídá: „Nemusíte mě litovat, děvenko, vybral jsem si dobrovolně a věděl jsem moc dobře, do čeho jdu. Všechny ty roky s koníky stály za to a až odsud vypadnu, budu na nich jezdit dál, nemějte péči...“

Když k nám pan Benton přijel, ještě přečetl mou jmenovku. Když o dva měsíce později odjížděl, už mě neviděl. Šel s bílou holí a černými brýlemi. Na rozloučenou mi řekl: „Přestaňte mě litovat, bláznivko, teď konečně zase budu moct sednout koni na hřbet a bude mi dobře! Víte, jak mi to po těch dvou měsících chybí?“

Za týden jsme dostali pohled. Byl od pana Bentona a místo textu bylo obtisklé koňské kopýtko, tedy spíš podkova, ale autentico. Došlo mi, že vášeň někdy dokáže změnit perspektivu. Pro pana Bentona bylo jednoznačně důležitější jezdit na koni, než vidět. Držel se své životní volby a byl smířený a šťastný.

Jako pan Váňa, když v dokumentu jmenoval svá zranění jako by se nechumelilo. U něj to není frajeřina. Je jak zasloužilý bojovník, který sčítá svá válečná zranění. To bojovníci dělávají...

Já jsem založením spíš opatrná bábovka. Při prvním nezdaru se leknu, mám chuť s tím praštit a začít s něčím jiným - na novo, na čisto, bez chyb, bez rizika. Třeba ten můj řidičák: Udělala jsem si ho až v 38 letech, ale aby nedošlo k mýlce, já v osmnácti do autoškoly chodila! Jen jsem se v půlce lekla a nechala toho. Pak jsem si uvědomila, že brát to pořád za tenhle zbabělej konec, byla bych ve spoustě věcí věčnej začátečník, kterej si sice nikdy nedal pořádně přes hubu, ale taky to nikdy v ničem nedotáhl dál, než k první lekci. Tak jsem se pochlapila.

A když jsem se třásla za volantem nebo u testů, pomáhalo mi na někoho si vzpomenout. Na koho? No jasně, na Váňu a spol.! Můj řidičák se sice s Velkou Pardubickou srovnávat nedá, ale každý máme různě velké cíle. Pane Váňo, pane Bentone - díky, že mi dodáváte kuráž ;)