Znáte to: Naučíte se anglicky, načež napochoduje cizinec s tak šíleným přízvukem, že vám teprve po chvíli dojde, že mluví anglicky a navíc na vás. A sakra!
„Alo Tiná! Au árrr ju tydéééj?“ Pánbů s náma a zlý pryč - Francouz mluví anglicky! Někdo by měl vysvětlit Francouzům, že jejich přízvuk naroubovaný na jakoukoliv cizí řeč činí tuto zcela nesrozumitelnou. Hlavně bych jim zdůraznila, že dlouhé a krátké samohlásky nejsou pro srandu králíkům a jejich ignorace může vést k trapasu. Náš finanční ředitel například běžně vyslovuje „sheet“ jako „shit“. Mám mu podat kus papíru, nebo to, o co si říká, aby mu to konečně docvaklo?
Stejnej rébus bývá s ruským přízvukem. Rusové, nemaje bukvu H, nahrazují i v angličtině čile písmeny G nebo CH. Lezou z toho pak takový perly jako „Chau mač is de chotěl?“ V zájmu porozumění mezi národy raději oprašuju ruštinu.
Sí, sí, Italiáno někdy taky mluví inglííííš! Málo, ale o to zajímavěji! Jejich „Plííííze, du ju spíííke italiano?“ budiž nám ponaučením, že toho „ííí“ a E na konci každého druhého slova se Ital nezbaví, i kdyby se snažíííle sebevííííce!
Zvláštní kapitolou je asijská angličtina. Když jsem na Václaváku slyšela hlouček Japonců nadšeně šveholit „Ááá, Mak Danáááls!“ u známýho fast foodu, došlo mi, že do těchto vod se snad radši nikdy pouštět nebudu.
Pro spoustu lidí, kteří se učí anglicky, je velkým psychickým blokem právě stud za přízvuk. Tak prosím vás, s tím si hlavu nelamte, ju? Angličtina dostává od jiných národů na frak takovým stylem, že ten náš český přízvuk vyzní celkem v pohodě a většina cizinců je u něj schopna zachovat vážnou tvář. Chlááfně, še si rrosumíme, ja? ;)
