Slůně stůně!

A je to tady zase. Má fenka Ančí dostala svůj oblíbený zánět močového měchýřku. Ano, oblíbený! Ančí si totiž stonání užívá, no skoro jako chlap!

Ančí byla chabrus na močák odjakživa, takže aspoň jednou do roka se nám podaří zánětu nezabránit. Není to žádný drama, prostě týden baští Biseptol a musí častěji na trávník. Teda takhle to vidím já a veterinářka. Anna to vidí zcela jinak a svou rýmičku si hodlá vychutnat!

Že se blíží zánět, poznám snadno – Ančí z ničeho nic vrhne šavli. A Ančí pozná, že se její sladký týden dostavil, podle toho, že vrhne šavli, já do ní okamžitě nacpu prášek a řeknu: „Slůně stůně!“

Měli byste vidět její ksichtík, když to řeknu. Ten okamžitý výraz exemplárně trpícího zvířete řízlý zjevným vyčůraným nadšením, že teď bude týden rozmazlovaná. A pustí se do toho okamžitě!

Z normálního žebravého režimu, v němž kvůli jedné granuli vydrží hodiny postávat s veselým úsměvem a vrtěním oháňky před linkou, přejde do marod-modu. Kdykoliv se vrtnu k ledničce, předvede etudu na téma "Já bych ráda vstala, ale jsem slabá a nohy mě neunesou", přičemž pozornost jistí úpěním a tklivým pohledem, pod kterým by roztál i vrcholek Mont Blancu. Že se žravost s chorobou neslučuje, není pro Annu argument. A zrovna tak je schopna své předstírání nemohoucnosti potopit v momentě, kdy mi nějaké jídlo spadne na zem. V tu ránu náš poloinvalida vystřelí z pelechu jak raketa, aby ji nepředběhla kočka.

Pacient potřebuje také léčit pomocí zvýšeného drbání. Jen v době psí neschopenky si Ančí troufne žďuchat mi nevybíravě do knížky, iPadu nebo čehokoliv jiného, co na gauči nevhodně odvádí mou pozornost. Jednou dokonce sežrala klubko vlny, aby odstranila konkurenci.

Celý týden zkrátka probíhá tak, že mi Anna sedí na klíně, kouká mi z pěti centimetrů do očí a nad hlavou se jí objevujou takový ty bubliny z komiksů, ve kterých se střídavě zobrazují kuřecí stehýnka, vařená kolínka a silné slepičí vývary. Prostě citově vydírá.

Jednou do roka jí to trpím a tuhle hru s ní hraju.
Proč?
Protože jí tu lázeňskou péči přeju a jsem ráda, že to není nic horšího.
A protože jsem takhle vycvičená manželem ;))