S ucpadýb doseb na rozhlasových vldách

Chřipka mě chytí jednou za uherák. Nabídka na rozhovor v rádiu jednou za uherskou dekádu. Pravděpodobnost, že se obojí trefí do téhož termínu, je asi 0,00001%. Dneska se to jako na potvoru sešlo!!

Bůj dnešdí bodel.

Se Štěpánkou Bergerovou jsme byly pozvány do oblastního rádia k rozhovoru na téma Blogování. Vzhledem k tomu, že jsem celej den jen nesrozumitelně funěla ve stylu „Pošlete bi to bejleb, prosíb“ a sama sebe přesvědčila několikrát o tom, že plné nosní dutiny sráží mou inteligenci na úroveň prvoka, měla jsem dost pochybnosti.

Zvládly jsme to se ctí. Štěpánka vykryla všechny mé kolapsy hbitým humorem (tohle slovo teď dokážu jen napsat :))) a v případě potřeby dopovídala, co jsem já rozhuhňala. Jen mám nepříjemný pocit z toho, jak intimně jsme sdílely jeden mikrofon. Modlím se, aby se Štěpánka zítra neprobudila jako funící prvok…

Rozhlasové prostředí ve mně vyvolalo spoustu vzpomínek na dobu, kdy jsem coby slečna ani ne dvacetiletá četla zprávy v místním komerčním rádiu.

Taková práce moderátora, to je vážná věc a člověk si z toho nemá dělat šprťouchlata! Teda, aspoň takhle to říkali ti rozzuření důchodci, co k nám volali do studia, kdykoliv se mi povedl nějakej překlep. A že jich bylo!

K přeřeknutí dojde snadno: Stačí, aby Policie ČR poslala do redakce naléhavý fax, někdo ho nešetrně urval od přístroje, vrazil vám ho do ruky a zařval: Teď to přečti! Hned!!! Hlášení se týkalo jakéhosi odcizeného vozidla a policie přidala dovětek pro benzinky: „Naléhavá výzva pro čerpací stanice: Vozidlo mělo téměř prázdnou nádrž, proto lze důvodně předpokládat, že v nejbližších chvílích bude čerpat pohonné….“ Škub! Konec faxu. Mysli, Tino, mysli! Hmoty? Látky? „…hnátky.“

Taky se vám může stát, že vám dojde dech v nevhodnou chvíli a ohlásíte severozápadní vítr o síle 3-6 metrů za se …. kundu. A nebo z ploché ledové dráhy uděláte plechovou dráhu.

Mno. V rádiu jsem tenkrát vydržela asi tři měsíce. Definitivní tečkou za mou kariérou byla noc z neděle na velikonoční pondělí, kdy jsme s kolegou Ottou kapku zapařili a zapomněli vypnout mikrofon. Otta vyhrával jak kolotočář Eda, ruské dumky se mísily s Pražským výběrem a do toho jsme se chechtali a ječeli „My vám dáme pomlázku na uši!“

Tož jsme si tenkrát vykoledovali! Od té doby jedině jako host jednou za uherskou dekádu. Pokud boždo s pldýb doseb ;))