Rasová nenávist? Tak to my nemáme.

Naopak máme trochu problém zachovat si vlastní identitu - pes přede, kočka vrtí oháňkou a já slintám, když vařím večeři.  Ale klape nám to parádně!

Tereza sleduje Velkou pardubickou.

Náboženský rozdíly nás nerozdělujou: Pes se modlí k jitrnici, kočka k laserovému ukazovátku a já k internetu. Své Bohy vzájemně respektujeme.

Problémy v soužití nemáme: Pes určuje, kdy se vstává, kočka, kdy se jde spát a já si smím sama určit, kdy půjdu do práce.

Shodneme se i na stravování: Kočka pije čaj z mýho hrnku. Pes chodí kočce na whiskas. Syrové maso si zabírá kočka, pes dává přednost uvařenému, já si holt dám aspoň tu rejži...

Jazyková bariéra se nekoná: Když přijdu domů, kočka mě vítá a vrtí při tom srozumitelně ocáskem. Pes se naučil při mazlení vrnět - nezvládá to tak plynule jako kočka a pořád má ještě přízvuk, ale pracuje na tom. Já se zase naučila vrčet a prskat - funguje to líp, než „nesmíš“. Rozumíme si.

Teritoriální spory také nevedeme: Kočka si oblíbila psí pelech, pes se proto přesunul na gauč. Kočka spí v šatníku. Kočka spí na klávesnici. Kočka spí v pračce. Kočka spí v knihovně. Kočka spí na lince. Pes rád spí pod mou peřinou. Pardon, NAŠÍ peřinou.

Dělíme se vzájemně o své kulturní zážitky: Kočka sleduje Velkou pardubickou, zatímco já listuju časopisem Chovatel a pes se snaží rozcupovat atlas koček na drť.

Jsme skvěle sehraný tým: Já kliknu myší, kočka ji shodí ze stolu a pes překousne kabel.

Prostě u nás doma rasová nesnášenlivost nepanuje. Zřejmě je to přirozený vývoj, když si vychováte psa a ten má pak patronát nad kotětem z útulku. Asi dám na dveře ceduli TADY JE KRAKONOŠOVO! K dokonalosti nám totiž zřejmě chybí už jen papoušek v roli sojky. Copak by asi takovej papouch po měsíci stráveném v naší multirasové domácnosti na konec článku řekl?

„Hafshledamňau, krrrrasavče!“ ;)