Ať si každej věří, v co chce, ale ať mi to necpe. Nemám moc pochopení pro fanatiky a naštěstí jsem jich v životě moc nepotkala, ale srážka s ezoženkami stála za to. No pozdrav Pažout, jak říkáme my ateisti!
Asi před třemi lety začala kamarádka pořádat ve svém etno obchůdku hodiny jógy. Nechala jsem se do toho vtáhnout i s kolegyní Maruškou. Trochu jsme měly obavy, že nás v rámci protažení těla budou chtít nakazit nějakou východní filozofií, ale byly jsme ujištěny, že účelem není obracení účastníků na hinduistickou víru pod pláštíkem tělocviku, tak jsme pořídily karimatky a daly se do toho.
Půl roku jsme se s asi pěti dalšími nadšenci po večerech šťastně skládaly do nepřirozených pozic a vyvracely si klouby dál a dál za hranice evropské anatomie, když to náhle přišlo: S nástupem jara se ze zimního spánku probudily ezoženky, zjistily, že se potřebujou zbavit vánočních zadků, a jelikož není pro ezoženku děsivějšího prostředí než komerční fitko, začaly houfně docházet mezi nás. Ezoženky byly okorálkované ženské bytosti různého věku v batikovaných šatech až na paty, které měly přes rameno divné torny s polystyrénovým chlebem a na tváři permanentní výraz nebeského klidu. Na naše "čau" odpovídaly „Namaskar“ se sepjatýma rukama a úklonou, vyměňovaly si knížky o čajových rituálech a koukaly na mě a Marušku jako na idioty, protože jsme se před lekcí bavily o takových blbostech, jako jsou hokejový výsledky, místo abychom se radily, kterak uvařit svíčkovou, aniž by manžel odhalil, že je ze sojovýho masa. Rama rama, háre háre.
Moc jsme to s Maru neřešily - o co jde, vždyť sem chodíme cvičit... Časem se ale hodiny jógy začaly měnit. Ezoženky nás početně převálcovaly a začaly prosazovat hubnutí pomocí cviků mentálních, např. upřeným zíráním do svíčky, předáváním si energie dlaněmi a recitací prastaré východní poezie. Vše vsedě. Začaly jsme mít s Maruškou pochybnosti, jestli do téhle party vůbec ještě patříme, ozvláště když ostatní ateisti jeden po druhém brali roha a nás po hodinách "jógy" spíš bolely zadky od dřepění v harmonickém kruhu. Pochyby jsme neměly dlouho, holky je vyřešily za nás. Jednoho krásnýho dne jsme s Maruškou duchovnímu kolektivu přiznaly, že nám to při vzájemném dotyku prstů vůbec nevibruje, a bylo vymalováno. Vyznavačky tolerantního východního náboženství nám daly najevo, že jim to kazíme, a jako správné indické posvátné krávy nás, nevibrující masožravce, vytrkaly ze svého středu jednou provždy.
Jasně že chápu zákon nabídky a poptávky a dokážu si spočítat, že dvacet ezoženek vydá na vstupném víc, než pár cvičivejch neznabohů, stejně mě ale naštvalo, že nám to tam předělaly na náboženskej kroužek a my musely o dům dál. Ale kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti! Dneska chodíme na jógu do normálního komerčního fitka. Atmosféra sice není tak podmanivá jako ve vonnými tyčinkami provoněném obchůdku mezi orientálními koberci a tureckými bubínky, ale zase tu nikdo nepadá do mdlob při pohledu na tepláky Adidas, neznemožníme se tím, že si sladíme čaj, a v co věříme se nás nikdo neptá. Krásně si protáhnem kostru a pak jdeme na jedno. Nebo na dvě. Takže zdravím všechny amatérské jogíny, kterým se úspěšně podařilo dát si nohu za krk i bez modlení ke Krišnovi!
A ezoženky? Ty zdravím taky a doufám, že se jim daří dobře, nikdo jim to nechodí kazit a že se při všem tom držení za ruce a recitaci veršů dostaly s jógou aspoň tak daleko, jako my v tom ošklivém fitku. Třikrát hurá vaší čakře, holky! Namadagaskar! ;)
