Někteří jedinci prostě odmítají dospět a chovat se přiměřeně svému věku. Například některé české zpěvačky nebo moje fenka Ančí. Ta to dotáhla k dokonalosti - je to dvanáctiletý pra-štěně, co se chová praštěně!
Život s praštěňátkem je plnej překvapení. Ten ubohej starej pes, co celý odpoledne leží v posteli a tváří se, že už tu dlouho nebude, se během vteřiny dokáže mladistvě vymrštit, protože přišla návštěva, kterou je potřeba přivítat a oslintat. V jednom okamžiku vás může vydírat svou artrózou v levém zadním kolínku, to když třeba jdete při venčení nesprávným směrem, a vzápětí se neplánovaně změní ve skotačivýho juniora a zkazí umělecký dojem, když to potřebujete nejmíň. Jako tuhle:
Šla jsem s Ančí udělat loužičku za barák. Ten den kulhala jak zvoník od Matky boží, tak jsem ji nechala těch pár minut na volno, ať si jde udělat svoje nadělení, kam uzná za vhodný. Náhle se vynořili Pomáhat a chránit. „Proč nemáte toho psa na vodítku, slečno?“ Jala jsem se vysvětlovat situaci, poukazovala na psův věk a dramaticky nadsazovala situaci s artritickým kolínkem.
To už ale praštěně zjistilo, že máme společnost, a přihopsalo stylem Houpací koník s tlamou od ucha k uchu. Obíhalo příslušníky, tahalo je žertovně za obušky, panáčkovalo a nosilo klacky s vyzývavým pohledem. „Myslela jste TOHOHLE psa, slečno?!“ Jo, přesně toho. Ehm, ehm...
Tuhle jsem byla se známými a jejich dětmi na hřišti. V důsledku dvou Plzniček na ostrém červencovém slunci jsem usoudila, že by mohla bejt zábava sklouznout se. A zhoupnout. Takže jsem tam vlála na prolejzačkách, dělala s dětma bábovky, skákala panáka a pikala si na hlavu, že na babu nehraju.
Nepřipomíná vám to něco? No ovšem, jakej pán, takovej pes. Takže co já bych vlastně chtěla, žejo... ;))
