„Pánbůh se nejvíc směje, když si lidi plánujou,“

říkával můj děda. Je-li k vám právě osud nepříznivý a potřebujete vzpružit, zvu vás na horskou dráhu, kterou byl dědečkův život. Třeba vám ta jízda pomůže!

Dědeček a já

Dědeček se narodil na začátku roku 1920 ve vísce Hovězí na Valašsku jako, tuším, šesté dítě z deseti. Valašský kořínek utužoval od dětství ostrými pochody do vzdálené školy a prací na polích rodičů. Žádný blahobyt se nekonal, všechny ušetřené kačky rodiče vrazili do dalších polí, aby všechny děti měly jednou své. Pánbůh dal, bolševik vzal, ale to je jiný příběh...

Po obecné škole se děda vyučil mlynářem a když mu bylo 18, v Mlynářských listech si našel fleka ve mlýně u Kutné Hory. Mlynář Patočka byl dobrák od kosti, takže když o rok později vypukla válka, mlel na černo pro Čechy, za což ho náckové okamžitě zavřeli do basy a dědovi padl mlýn na hrb. I se vší tou dřinou a papírováním. Dřel tam sám osm let do úmoru - kde přitom našel čas sbalit naši babičku Jarušku, to je mi dodnes záhadou...

Rok po válce se děda s babičkou vzali a rozhodli se pro růžovou budoucnost: Jeli osídlovat Sudety. Místo propagované idylky je čekala Zdivočelá země a dřina, dřina, dřina ve vybydleném zapadákově, kam vedla jen bahnitá cesta. Ty časy byly tak zlé, že o nich děda nikdy moc nemluvil a když mi o nich vyprávěl, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem ho viděla plakat. Mimo jiné jim tenkrát zemřelo první dítě brzy po narození... Ale nakonec se jim povedla dcera Bohunka (moje maminka) a syn Toník. Komunisti zjevně experimentovali, kolik polních podmínek a budovatelského úsilí taková mladá rodina vydrží, ale v tomhle případě to s nároky přepískli, takže babička to vzdala a prchla. To byly děti asi tak prvňáčci. Od té doby dostával děda od svých dětí přání k MDŽ, protože se z něj stal samoživitel. Nasadil režim šesti dvanáctihodinových nočních služeb týdně, aby měl přes den čas starat se o ně - tomu říkám přesčas!

Vychoval je až do doby, kdy se postavily se na vlastní nohy. Bohunka to s těma vlastníma nohama vzala od podlahy a poté, co dědečka potěšila titulem Inženýrka, to zazdila titulem Svobodná matka. U dědy s tím úspěch moc nesklidila. Ale to bylo to lepší, co se tehdy událo. Rok poté tragicky zemřel velmi mlád jediný syn Toník. Bylo mu 25 let a aby toho nebylo málo, zpráva přišla na Vánoce. Nešťastné a neveselé. A protože neštěstí si své vybírá po trojicích, zrovna, když se tou dobou náš děda zamiloval do babičky Růženky, lékaři mu řekli, že má rakovinu, povrtali se v něm a doporučili sepsání závěti. To mu bylo 55. Leckdo by ohlásil konec zvonec, ale kombinaci valašského kořínku s láskou k Růžence nelze podceňovat! Na psí knížku spolu žili víc než čtvrt století a děda ji přežil o dalších 7 let, takže s tou závětí to tenkrát nebylo tak horké. Devadesátku nedožil o 4 měsíce! Tolik k lékařským prognózám.

Od té nešťastné trojky šlo všechno hladce. Děda praštil s dřinou a stal se z něj nejspokojenější důchodce na světě. Na dvou zahrádkách (kolchozech, jak říkal), úspěšně šlechtil plané jabloně a jiné užitečnosti, babička Růženka mu je zpracovávala v kulinářském stylu nejvyšší úrovně, a mastil kanastu s prvoligovým fortelem, věren heslu "Dobrou kartu - úsměv na rtu!". Nikdy neremcal ani na starý režim, ani na nový, už věděl své. A vůbec, celkově neremcal. Byl to stále dobře naladěný pán, který si na svůj osud nikdy nestěžoval. Ono i vypáčit z něj jeho životní příběh obnášelo roky a roky mého soustaveného dotěrného vyptávání. S maminkou jsme si nemohly pomoct a na pohřbu jsme mu nechaly zahrát jeho oblíbenou Kávu si osladím o trochu víc, což sklidilo obrovský úspěch. Text té písničky totiž dokonale vystihuje dědečkův přístup k čemukoliv! ( http://www.youtube.com/watch?v=YVGW7otUtR4 - je to náhoda, že v tomhle "klipu" Karel Gott juchá nad hlavou rukou jako Valach a na pozadí má dědečkovy oblíbené karafiáty?)

Když mi osud vrazí facku, rekapituluju jeho život. Na dědečkově příkladu vidím, že i ta nejhorší noční můra skončí a vyčasí se. Jde jen o to, jestli se tím člověk nechá zlomit. Dědeček se nedal. Naučil mě, že je dobré jít životem s úsměvem i v horších časech, držet se svých zásad a věřit v dobrý konec.

Ještě máte pocit, že se váš život řítí do záhuby a "Konec dobrý, všechno dobré" je jen prázdná fráze?

Když o dědečkovi píšu, tečou mi slzy, ale vzpomínám na něj s láskou a úsměvem každý den. Zdědily jsme po něm s maminkou velký nos, bláznivý smích, tuhý valašský kořínek a zásadu „Poctivě se živit a vědomě nikomu neubližovat.“ Budiž i nám jednou vystaveno příkladné vysvědčení: