„Mohla byste pro mě něco udělat? Naučila byste se řídit?“

pravil se soucitným úsměvem pan soused poté, co jsme spolu sepsali pojistnou událost. Někdo má seskoky padákem, někdo raft, můj adrenalin začne proudit při parkování! Ha!!

Ke zmíněné pojistné události došlo tři vteřiny poté, co jsem zpoza volantu nonšalantně prohodila ke svým dvěma kamarádkám: "A teď se dívejte, jak už umím bravurně parkovat!" ... PRÁSK! Najednou mi po levici proletělo moje zrcátko a objevil se tam blatník dodávky pana souseda tak blízko, jako bych si vzala lupu. Po pár vteřinách šoku jsme se všechny tři rozchechtaly!

Co si budem povídat: K autům vztah nemám. Den po oslavě osmnáctin jsem se rozhlédla po našem malém městě, pak jsem zkontrolovala své zdravé nohy, nechala podrazit boty, koupila lítačku na MHD a naprosto šťastně odložila řidičák na neurčito. Neurčito se protáhlo na 20 let a auto mě dohnalo teprve před rokem: Má matka mi poťouchle bez komentáře předala klíčky od svého stařičkého, leč křepkého Forda a já musela začít konat.

Autoškolu jsem absolvovala standartně jako jakékoliv jiné kopyto, a po zkušební jízdě, při níž jsem nás všechny málem zabila, pan komisař usoudil, že už nikdy nechce riskovat jízdu se mnou a dal mi to. V autoškole se přede mnou rozkrylo jedno dlouholeté tajemství a já zjistila, jak auto funguje. Technika mě hrozně baví. Díky opravám starouše jsem upgradovala a dokonce vím, co je součástka záludně zvaná HOMOKLOUB. Když jsem to slovo zmínila před kamarádem Sašou, ptal se, jestli se tam platí nějaký členství. Tolik já a teorie.

První kilometry jsem důsledně odhrkala maximálně čtyřicítkou na prázdných nedělních silnicích. Své zběsilé myšky a chcípáky uprostřed křižovatky jsem si odbyla v hodinách, kdy se slušní řidiči činí nad pečenou kachnou. Na úplném začátku své řidičské kariéry jsem předjížděla jen jízdní kola, vše ostatní předjíždělo mě. Dokonce mě předjel pán na Babetě - smál se u toho tak, že mi málem spadl pod kola. Jsem ráda, že jsem mu život prodloužila (smíchem), nikoliv zkrátila. Dnes už jezdím relativně normálně, jediným kamenem úrazu zůstalo, že parkuju jak Bridget Jonesová.

Parkuju kolmo, jinak to v naší ulici nejde. Couváním jsem to riskovala naposledy v autoškole, ovšem buďte v klidu, mně to jde blbě i popředu. Jsem slušné děvče, když někoho zohavím, nechám mu číslo za stěračem a sypu si popel na hlavu. Známí se mi už chechtaj, že brzy bude mít můj telefon celá ulice a já z hlavy popelník. Je to nemístný humor - ne každý v naší ulici má přeci auto! Zatím jsem se blíže seznámila se dvěma blatníky a jejich majiteli. Mám štěstí v neštěstí, bourám do galantních pánů, kteří mají pochopení. Až to prásknu do nějakého cholerika s vytuněným autem a urvu mu z něj nějakýho toho tuňáka, budu asi muset zalarmovat všechen svůj šarm a doladit to externě...

Inu, kdo se dá na vojnu, musí bojovat. Ani já to nehodlám jen tak vzdát vzdát, i když byste asi byli rádi. Do té doby vás prosím o shovívavost a bdělost. Až se budu na parkovišti řítit na váš vůz, hoďte mi do cesty popelnici - vyjde to levněji mě i vás ;)

P.S.: Netušíte někdo, kolik stojí kompletní venkovní polstrování vozu?