Marš do kotce, ouřado!

Open space – neosobní velkokapacitní kancl. Pracovní prostor, kterým slavná západní civilizace zdatně klesla na úroveň kritizovaných přeplněných asijských fabrik a deklasovala člověka na robota. Fuj!

Nedávno jsem viděla dokument ProStory o té nové budově ČSOB na Radlické. Pan architekt Josef Pleskot prováděl celým pořadem i budovou a vysvětloval, jak je jeho dílo úžasné. Mršky tvůrci dokumetu to prořezávali upřímnými názory lidí, kteří v téhle budově skutečně pracují. A trpí jako zvířata, na třech metrech čtverečních přiděleného prostoru, bez vlastního soukromí, bez chvilky ticha, pořád s někým v zádech.

Pan architekt například říkal, jak neosobní řady sterilních kukaní stmelují kolektiv. Já bych věřila spíš v ponorkovou nemoc. Navíc nezávislý ekonom připomněl, že kanceláře jsou stavba, kdežto kukaně pouze nábytek s kratší dobou odpisu, tudíž výhodnější pro investora, takže zas tak ušlechtilé ty pohnutky pro stavbu těchto kancelářských velkochovů nebudou. Více na tohle téma v článku S.O.S. – Syndrom open space. Obzvláště zajímavé jsou pasáže o zdravotních následcích.

Pan architekt se pohrdavě vyjádřil, že „lidi jsou jak zvířata, jak je vyženete z jedný nory, už si hledají novou, kam by se zahrabali“. Kdysi jsem viděla dokument, ve kterém ukazovali zrychlené záběry toho, jak se plní kavárny a restaurace po otevření. Lidé si nejdřív sednou ke stolkům v rozích, pak k těm u zdi a do prostoru až nakonec. Ano, jsme zvířátka. Máme potřebu krytých zad. To není špatná vlastnost – to je součást podvědomého pudu sebezáchovy. Úředníci v open spacech si pažili své kóje paravany proti průvanu, hluku a neustálému pohybu lidí kolem. Bylo mi jich líto.

Architekt Pleskot si nezapomněl pochválit střešní zahrady. Což o to, krásné jsou, ale jeho teorie, že se tam lidi z open spacu můžou jít kdykoliv orazit, mi přijde jako sci-fi. Už vidím, jak manažer toleruje svým zaměstnancům zdravotní pobyty mimo pracovní kóji. Takže mi z toho vylezlo, že pan Pleskot sice vytvořil budovu v mnoha ohledech krásnou a zajímavou, ale na většinu zaměstnanců téhle budovy ani nevzdechl. Chápu, vyhověl požadavku investora. Ale v tom nepoměru mnoha megalomanských hal, které budou většinou prázdné a dobré akorát k tomu, aby svou rozlehlostí ohromily nově příchozího, a na druhé straně davu namačkaného v jedné místnosti rozsekané přepážkami metr dvacet, v tom moc logiky nevidím. Škoda...

Mám kamaráda, který kdysi pracoval výhradně v noci. Myslela jsem si, že je workoholik, ale teď jsem se s ním na to téma bavila a zjistila, že příčina jeho nočních pracovních hodin byla jiná. Open space. A to šlo o kancelář pro „pouze“ 10 lidí. I po těch letech se celej sesul, když mi o tom vyprávěl. O tom, jaký je takovýhle prostor zabiják kreativity, žrout osobní energie, zdroj pocitu z promrhané pracovní doby. Jak měl pořád potřebu prchat, jak každý telefonát odcházel vyřizovat ven, jak si neustále odskakoval na cigaretu nebo pro kafe, cokoliv, hlavně pryč, pryč, pryč... Jak se nedokázal na nic soustředit a nakonec ho to dohnalo k tomu, že do kanceláře přicházel v době, kdy byl jeho poslední kolega na odchodu. Měl štěstí, ve své pozici si to mohl dovolit. Ale spousta lidí tu volbu nemá.

Při hledání ilustračního obrázku k tomuhle článku jsem na Google viděla spousty fotek různých open spaců. Od těch, co vypadaly opravdu jak klaustrofobické kotce pro králíky, až po vysoké prosvětlené haly se skleněnýmí střechami a stromy rostoucími přímo z psacích stolů. Přesto bych nechtěla pracovat ani v tom nejhezčím z nich. Jsem ráda za svou vlastní kancelář. Hluboce lituju každýho, kdo v takovémhle prostředí zápasí s koncentrací každý den a obdivuju ty, kteří si na to dokázali zvyknout. Upřímně, mně by tam miglo během týdne! Sedíte právě v open space? Držím vám palce, lidi, nezbývá než počkat, až tahle šílená móda pomine. Až investorům dojde, že šetřit je fajn, ale prosím ne na lidech. Až někomu ze zaměstnanců přeskočí a on celý slavný open space rozseká na hromadu třísek...