Jak udělat z Orlího hnízda akvárko

Můj byt s panoramatickým výhledem - Orlí hnízdo - se na 10 mučivých týdnů proměnil v akvárko. Jak a proč? Prosté, Watsone: Zateplování fasády. Proměnila jsem se z orla v neonku a málem jsem z toho lekla!

Lenka Faltejsková - Okem akvarijní rybky

Jednoho krásného zářijového dne se před mým oknem objevilo lešení. Aby toho nebylo málo a abych nááhodou fakt neměla šanci zahlédnout cokoliv z té podívané, na které mám už 10 let závislost, natahali přes to ještě zaprášené potištěné sítě a okna mi polepili ochranným vikslajvantem.

Byla to pro mě pohroma. Můj výhled je můj nejoblíbenější tv program - bez zvuku, nikdy se neopakujou a nepřerušujou reklamou. A na Silvestra o půlnoci dávají naprosto skvostnou šou! A ti zlí stavebníci mi mou drogu vezmou, zrovna když začne nádherně zlátnout a rudnout podzimem...

Ze začátku to bylo krušné – modrá fólie zajistila, že i teplé slunko babího léta pronikalo do mého bytu v odstínu Poctivá depresivní modrá. Tedy, pokud jsem měla odtemněno. Většinou jsem ale byla žaluziemi zatažená, jak kdybych čekala nálet na Drážďany. Ono když ti fasádníci čile komunikují s vaší kočkou, dojde vám, že jen DĚLAJÍ, že vás NEVIDÍ. Můj byt, opticky zvětšený obřím výhledem, se drasticky smrskl na svých reálných 30 čtverečních metrů.

Tou dobou jsem uviděla fotku Lenky Faltejskové s názvem Okem akvarijní rybky a ta to vystihla dokonale: Přesně tak si připadám! Těkám sem tam v malém namodralém prostoru, ven vidím tak na jeden rozmazaný metr a v tom se míhají jakési stíny, které se občas přiblíží k oknu, zvědavě nahlédnou a občas zaťukají na sklo. Já, pes i kočka jsme poprvé propadli podzimní depresi...

A pak se to začalo obracet k lepšímu. Jednoho dne jsem se naštvala, zařvala „A DOST!“ a servala tu modrou příšernost. Ach, ta úleva... Také jsme se zrovna tou dobou všechny tři skamarádily s fasádníky – má fenka Ančí jim šlohla rohlík s paštikou, já jim při parkování převrhla kbelík s čímsi a kočka Tereza konečně odpověděla na jejich věčné „Čičíí!“ - drápem, jak jinak. Začali mě zdravit a přestali být za mým oknem tak expresivní, když jim práce nešla od ruky. Jo a taky přestali pracovat s těmi deskami z malých vlezlých kuliček, které pronikly spolehlivě i zavřenými okny a vytvářely v mém bytě dojem, že za tmavých podzimních večerů drhám polystyren.

A taky začalo být teplo.

Netušila jsem, že zateplení má AŽ TAKOVEJ efekt.
Po osazení panely jsem vypnula topení. Po natažení sítě a termolepidla či co to je, jsem musela začít větrat. Říkala jsem si, že až dodají i třetí vrstvu, vytvořím si zřejmě doma efekt sauny prostým zapálením svíčky. No nicméně deset týdnů ztraceného výhledu a soukromí je deset týdnů ztraceného výhledu a soukromí, teplo-neteplo.

Tuto sobotu ráno jsem měla předčasné vánoce: Chlapíci za mým oknem začali rozebírat lešení.

I když tam běhali jak na běžícím pásu a mávali na mě, žaluzie jsem nezatáhla. Jednak jsem si neskonale užívala pomalu se odkrývající výhled (ano, už chápu muže pomalu svlékající ženy) a navíc by mi kočka ty žaluzie poslala na smeťák, protože proti tolika lidem za oknem měla vážné výhrady. Vyjadřovala je ostrým syčení a bušením packou do okna, kdykoliv se tam někdo pohnul. Takže imrvére.

Teď už je lešení KONEČNĚ definitivně pryč, můj byt se roztáhl na svou původní falešnou metráž, je v něm krásně teplo a výhledem se kochám každou volnou minutu – za ten prošvihlý podzim to stálo.

Jen si tak říkám: Kdyby měly akvarijní rybičky možnost zatáhnout si žaluzie, kolik z nich by to udělalo? A co na to akvaristi, aha? To by měli po ptákách! Vlastně po rybách... ;))