Když se teenager octne bez dozoru na zahraniční brigádě, pořádná opička ho dřív či později nemine. A když je ta opice navíc ještě bulharská svatební, skládá rázem studentík neplánovanou zkoušku z dospělosti!
Naše hotelovka pořádala před rokem 1989 výměnné brigády v Bulharsku, takže po druháku nás maminky vybavily pár leva, opalovacím krémem, radou „Bacha na peří a žádnej alkohol!“ a děj se vůle boží. Po příjezdu na Zlaté písky jsme si z klobouku tahali restaurace, kde budeme pracovat. Možná už fakt, že se losuje, mě měl tenkrát varovat, ale v šestnácti nad tím nepřemýšlíte. Můj lístek byl jeden z pěti, na kterém stálo JALTA. Dostali jsme Černého Petra - Jalta byla jediná svatební. Ale to jsme zatím netušili.
Druhý den jsme se ohákli do číšnického a vyrazili do práce. Stačilo pět minut rozhorovu s personálem, abychom zjistili, že Bulhaři při „ano“ vrtí hlavou a při „ne“ kývají. Dejte puberťákovi do ruky takovouhle zbraň a on ji okamžitě obrátí proti vám! Stačilo pár exemplárních "nedorozumění", abychom se šikovně diskvalifikovali z jakýchkoliv náročnějších úkolů. To jsme ovšem netušili, jaký jsme si na sebe upletli bič!
Když si náš mazaný manévr bulharští kolegové vysvětlili jako úplnou natvrdlost a nepoužitelnost, začali nám hledat práci pro blbé - otevírání limonád, krájení chleba nebo uklízení stolů po hostech. Poslední položka byla nejsnadnější, protože do téhle restaurace se chodily stravovat ruské turistické skupiny a stůl po ruském obědě se uklízí tak, že k sobě pečlivě přiložíte všechny čtyři rohy ubrusu, celé to zvednete a hodíte do popelnice. To všechno jsme zvládali hravě.
Ovšem pak na nás došlo: Naší hlavní úlohou se stalo rozptylování svatebčanů při sobotních svatbách, aby měl personál klid na svou práci. "Malá" bulharská svatba, jak jsme ji tenkrát poznali, obnášela asi 200 hostů, 300 litrů tvrdého alkoholu a hodiny a hodiny národního tance. Kdykoliv začali hosté jevit známky napařenosti a zvedali se ze židlí s pohledem významně upřeným ke kapele, vystrčili nás bulharští číšníci do popředí. Svatebčané měli hezký pocit, že se baví i personál, a přitom to neodskákali místní. Fikané! Muzikanti hráli jak o život, rytmus zrychloval a my se prali s problémem, jak si zapamatovat kroky bulharského tance ve stále vyšším tempu a zároveň ustát všechny ty panáky, které do nás rozjaření svatebčané házeli. Pít se muselo. Bulharský otec nám vysvětloval důrazně a hlasitě lihovým dechem z pěti centimetrů do obličeje, jaká urážka je nepřipít na zdraví nevětsty - no, bylo jednodušší to do sebe kopnout. Nechceme přeci vyvolat konflikt dvou spřátelených zemí RVHP, že?
Cesty zpět na ubytovnu si nikdo z nás nepamatoval. Z toho, jak děsně jsme měli okopané nohy až ke kolenům, jsme mohli akorát usuzovat, že do postelí jsme dotančili. Je fakt, že svatby se staly okamžiky pravdy, kdy nám náš vlastní trik podtrhl nohy. Ve stavu totálního zmatení jsme totiž při pohledu na další pálenku jen divoce vrtěli hlavou, což pochopili po svém (anoanoanoano!) a lili to do nás o 106.
Přežili jsme to všichni. Odvezli jsme si cenné poznatky, například jak nejefektivněji otevřít limču, jak tančit s rukama nad hlavou nebo kolik ledu potřebuje česká hlava po buhlarské veselce. Jestli tohle byl cíl balkánské mise, tak byla splněna. Ať žije družba!
Jede váš potomek letos na zahraniční brigádu? Nenechte se mým článkem vyděsit a diskrétně mu do kufru přibalte něco na kocovinu. Obzvláště doporučuji, koná-li se brigáda v jedné z následujících rizikových zemí:
Buhlarsko, Rusko, Irsko, Finsko, Dánsko...
