Chcete být robotem s vymytým mozkem?

Pak jste se špatně narodili. Vaše země snů by byla Severní Korea. Právě jsem dočetla Slzy mé duše a musím přiznat, že má duše opravdu hořce pláče…

Kniha Slzy mé duše je zpověď severokorejské agentky Kim Hjon-Hi, která v roce 1987 vyhodila do povětří let 858 na lince Bagdád – Soul a usmrtila 115 pasažérů. Bezcitná bestie, napadne člověka v první chvíli. Ale po přečtení téhle knížky člověk pochopí, že něměla volbu.

Jsem typické Husákovo dítě. Severní Korea byla „přítel“, o kterém se moc nemluvilo. Dnes už vím proč. Musela to být noční můra i takových čuňat, jako Bilak, Štrougal a spol. O hrůzách téhle izolované země jsem se začala nenápadně doslýchat až po revoluci. Ale víte, jak to se Severní Koreou je: Je to země VY-VÍTE-ČÍ. Informace se nedostávají dovnitř, ani ven.

Že je to tam peklo, to člověk tuší, ale až tak? Příběh dívky, která byla od dětství programována, obelhávána a v sedmnácti díky kráse a inteligenci shledána ideální pro zpravodajsou službu, je otřesný. Představte si, že vám vezmou dceru. Řeknou „zapomeňte na ni, spalte fotky, teď je naše“ a začnou ji trénovat v utajeném výcvikovém táboře. Udělají z ní zabijáka, který se řeže bojovým uměním na život a na smrt, střílí ze všeho, čím střílet lze, a místo na rodinu, sex nebo zábavu myslí na milovaného vůdce Kim Ir-Sena. Horror.

Představte si, že jste sedmnáctiletá holka, která dře jak vůl a nepřipadá jí to vůbec zvláštní, protože je od mala zvyklá sloužit režimu. Splní i takovýhle úkol a vůbec nad ním nepřemýšlí. Je tak naočkovaná, že se domnívá, že takový život je normální a že má vlastně děsnou kliku, že žije tam, kde žije. Dovedete si představit život v zemi, která nedává šanci vlastnímu názoru? Kde se urážka vůdce trestá ubitím železnou tyčí?

Příšernost Severní Koreje ilustruje i to, v jakém šoku Hjon-Hi byla při poznání okolního světa a při uvědomění si svého činu. Jihokorejský soud ji odsoudil k smrti a prezident jí následně udělil milost se zdůvodněním, že je pouze politováníhodná oběť zrůdného režimu. Myslím, že naprosto právem.

Nebudu vám prozrazovat celý děj knihy. Přečtěte si ji. Nebojte, není plná krvežíznivého mučení – teror se odehrává v psychologické rovině. Ale přečtěte si ji, budete pak aspoň chvíli přemýšlet jako já:

Bože, děkuju za život, který mám, za dobu a zemi, do které jsem se narodila. Díky, že jsem byla ušetřena takového šíleného pekla. A drž ruku nad všemi chudáky, kteří tam dodnes žijí…