Neboli Michala Davida. Tohohle pána jsem měla za ozvěnu starého režimu, která ne a ne přestat znít. Pořád jsem si říkala: Takovej šikovnej muzikant, proč pořád dojí tu starou totalitní krávu? Má to za potřebí?
No a pak jsem viděla jeho Třináctou komnatu a změnila názor o 180 stupňů, ačkoliv jsem si myslela, že můj lehce posměšný názor na Michala Davida je definitivní. Jó, člověk míní, 13.komnata mění…
Jako kdyby mi ten pořad dělali na míru. Dostala jsem odpovědi na všechny otázky a otazníky, které se mi kolem Michala Davida vznášely:
Například dnešní popularita jeho starých písniček. On sám k tomu řekl, že je tím sám překvapený, protože se je nikdy znovu prosadit nesnažil. Ale mladí si je oblíbili a sami je začali vyžadovat na diskotékách, což ho překvapuje, protože byly psány v podstatě pro dětské publikum. Michal David si to vysvětluje tím, že jsou veselé a optimistické. No, proti tomu se nedá říct ani popel.
Taky došla řeč na Poupata. Michal David se nechal slyšet, že nevidí důvod, proč by se za to měl stydět. Jednak upřesnil, že hudbu nesložil on, ale František Janeček, on nazpíval titulní píseň, a dělal to s chutí a zadarmo, protože lidé měli spartakiádu rádi a těšili se na Strahov. Mohu potvrdit. Nevím, jak ve vyšších věkových kategoriích nebo mezi vojskem, ale my, starší žákyně, jsme spartakiádu žraly a když jsme zjistily, že titulku bude zpívat Michal David, zajásaly jsme tak, jak by asi dnešní třináctky jásaly, kdyby jim někdo řekl, že jim na školním večírku zazpívá Tomáš Klus. Byla jsem Poupě a byla jsem jím ráda, i díky té písničce :)
Co jsem ale vůbec netušila, byla podstata té 13.komnaty Michala Davida. Michalu Davidovi zemřela dcera na leukémii. Miška, asi deset let jí bylo. Mám kamaráda, který si zažil totéž. Jeho dcerka žije, ale i ten boj ho zlomil na dlouhou dobu, ačkoliv měl dobrý konec.
Za jednu z nejhorších věcí, které se člověku můžou přihodit, považuju přežití vlastního dítěte. Že se to přihodilo Michalu Davidovi, jsem vůbec netušila. Možná to bylo svého času všeobecně známo, ale já bulvár nečtu a jinde to neříkali. Nevěřícně jsem zírala na televizi a poslouchala, jak o tom mluví. Bylo znát, že se s tím vyrovnal, jak jen to šlo, ale ta bolest z toho vyzařovala taky. Tu bolest znám, i mně odešlo pár milovaných dřív, než bych myslela, že je jejich čas. Vždycky mi to způsobilo zoufalství na několik měsíců. A to to nebyly moje děti.
A právě díky tomu jsem začala vidět Michala Davida jinak než dosud. Dokáže se popasovat s osudem a to obdivuju. Navzdory tak kruté ráně dokázal dál pracovat a držet lajnu „šoumena, kterej bude lidi z trablů zvedat“. Vždycky, když vystoupil na pódium, dokázal vyslat tu obří dávku optimismu, kterou od něj publikum očekávalo. Ze své tragédie neudělal marketingový tah a nesl ji důstojně a statečně.
Takže panu Davidovi se omlouvám, že jsem ho tak dlouho měla za laciného šaška a nepodívala se pod povrch. V mých očích má generální pardon na všechno, co dělá, i kdyby to mému vkusu nešlo zrovna pod nos. Dokud jeho písničky a muzikály přináší lidem tu radost, kterou mně před lety přinesla Poupata, dělá to dobře. A tím, že to dělá i dál, přestože mu jedno slunko v životě zhaslo, se zařadil mezi lidi, pro které mám uznání. Po skoro třiceti letech se znovu hlásím mezi jeho fanoušky ;)
