Zápisky z rachoty: první výpověď je nejtěžší

„Dobrý den!“ zahřímal neznámý kravaťák. „Já už Vás dneska jednou zdravil,“ připomněl mu Čárlí. „Před dvaceti minutami." „Tady se zdravíme pořád!  „Co je to za retarda?" zeptal se Čárlí kolegy. „To je generální ředitel." poučil ho.

ZÁPISKY Z RACHOTY: PRVNÍ VÝPOVĚĎ JE NEJTĚŽŠÍ

Čárlí byl doposud zvyklý dělat v malých, zpravidla neprosperujících tiskárnách, kde pracovalo pět až pětadvacet lidí. A tak když nastoupil do firmy se čtyřmi sty zaměstnanci, byl poněkud nesvůj. Všichni museli nosit stejné oblečení, boty, brýle, špunty do uší, absolvovat bezpočet školení a neustále podepisovat nějaká lejstra. Na zemi byly barevně vyvedené čáry a všechna pracoviště byla rozdělena na sektory, které byly označeny výstražnými cedulkami. Byl zvyklý jíst a pít, když měl hlad a žízeň, ale tady mu přesně řekli, kdy může jíst a co může pít. V umývárně byl na zdi fotografický návod jak si správně umýt ruce. Naproti tomu tu nikde nebyl znázorněn postup, jak si správně utřít prdel.

Dokonce se domníval, že je i celkem slušně vychovaný, ale i z toho omylu byl brzy vyveden.

„Dobrý den,“ zahřímal na něj cizí kravaťák v úzké chodbě vedoucí k toaletám.

„Já už Vás dneska jednou zdravil,“ připomněl mu Čárlí, že se potkali před dvaceti minutami.

„Tady se zdravíme pořád!“ ještě více přidal na volume. Na druhé straně chodby se objevil jeho kolega ze stroje a ten s pozdravem neotálel. Jakmile kravaťák zmizel z dohledu, obrátil se na něj Čárlí s dotazem, „co to bylo za debila?“

„To je generální ředitel,“ zašeptal a dál si šel radši po svých.

„Ale debil snad taky, ne?“ zvolal za ním, ale odpovědi se nedočkal.

Jestli ho něco trápilo víc než stejnokroj a nalajnované předpisy, byly to obavy, zda se naučí ovládat ten monstrózní, tiskový stroj. Čárlí byl sice vyučený tiskař, ale šlo o jinou tiskovou techniku. Než přišel sem, tak dělal na mašině za 300 tisíc a tahle stála 120 milionů. To je jak přesednout z Trabantu do Ferrari. A tak zatímco jeho Trabant měl na délku jeden a půl metru, tohle Ferrari mělo dvacet pět metrů a na jeho obsluhu bylo potřeba tři lidi. Nakonec se se strojem popral lépe, než očekával, zato s dodržováním nesmyslných nařízení měl problémy neustále. Po otci byl cholerik a po mámě měl prořízlou pusu. Geny člověk prostě nevojebe.

Jednoho deštivého dne, zhruba dva roky od nástupu do funkce printera, si ho na koberec zavolal Háháčko. Háháčko zkráceně HH byla přezdívka vedoucího výroby. Holohlavý hovado. Vypadal jako trochu hubenější verze Homera Simpsona, až na to, že nebyl roztomilý, fiktivní a kreslený. Háháčko bylo nervní, nevychované, sebestředné monstrum s nulovými odbornými znalostmi. Vyučený kuchař a číšník svou nevědomost a neschopnost ovšem vyvažoval dokonalým análním alpinismem a tak během pár let udělal závratnou kariéru.

Háháčko seděl v zasedačce s cizím chlapíkem a před sebou měli na stole výrobky vyskládané do tvaru vějíře. Čárlí si oba dva chvíli prohlížel skrz skleněnou výplň dveří, pak zaťukal a nečekaje na pozvání vešel.

„Čest,“ spustil přísně HH.

„Pomáhej Pánbůh ve spolek,“ kontroval Čárlí.

„Pane Hampstene, můžete tady panu Nerudovi vysvětlit,“ pokynul směrem ke stolu, „proč jsou ty výrobky rozbarvené.“

„No, to teda nemůžu,“ odpověděl stejně příkře Čárlí, „protože jsem je netisknul.“

„Jste si nějakej jistej,“ vyskočil HH ze židle.

„Vidím je prvně, takže jsem, ale můžu mu to vysvětlit čistě teoreticky, princip tisku a tak,“ nahodil udičku, „ale vy to jako vedoucí určitě podáte líp než já.“

HH předstíral, že jeho sarkasmus nepochopil a vybídl ho, ať spustí.

Čárlí se uklonil jak při přednesu básně ve škole, ale Neruda ho předběhl, „já nechápu, jak to, že není jeden výrobek jako druhý?“

„Protože to je ofsetový tisk, tady nenajdete dva totožné výrobky, každý kus je originál.“

„Přestaňte žvanit nesmysly, Hampstene,“ okřikl ho HH.

„U ofsetu jsou tisknoucí a netisknoucí místa v jedné rovině. Ty tisknoucí jsou upraveny tak, aby na nich barva ulpěla, kdežto z těch netisknoucích je naopak odstraněna pomocí vody …“

„Co tam dělá voda?“ přerušil ho Neruda.

„Víte o polygrafii vůbec něco?“ chtěl vědět Čárlí.

„Ne,“ přiznal Neruda.

„Tak o čem se tu bavíme?“ nechápal Čárlí.

„Pan Neruda je nový vedoucí kvality, bude na Vás dohlížet, zda tisknete správně,“ vysvětlil mu HH.

„Aha, tak to jsem hnedka klidnější,“ neodpustil si další jízlivou poznámku Čárlí.

A to byl přesně ten okamžik, kdy Háháčko vylítl jak čertík z krabičky, „jdi do prdele, ty kreténe!“

„Od kdy si tykáme?“ dotazoval se Čárlí, „když už tak vy kreténe.“

HH jeho návrh ignoroval a pokračoval v tykání, „jestli zjistím, že jsi to jel ty, tak máš okamžitou výpověď.“ Svou hypotézu si šel ověřit k mistrům, ale Ti mu ji vyvrátili, takže zůstalo jen u planých slibů.

Čárlí o incidentu poreferoval kolegům, kteří ho večer střídali na stroji. Ti neváhali a na podnikovou síť intranet napsali anonymní stížnost, že HH je arogantní hulvát. Čárlí o tom neměl nejmenší tušení. Dokonce ani nevěděl, že tady nějaká vnitropodniková síť je. On byl stará škola a nejvyspělejší technologií, kterou byl schopen obsluhovat, bylo korálkové počítadlo. Pokud měl dobrý den, tak si troufl i na kalkulačku. Takže když na něj ráno vlítnul HH, nebyl jeho údiv ani trochu hraný.

„Tak co Intranet?“

„Prosím?“ vytáhl si Čárlí špunty z uší neboť špatně slyšel.

„Říkám co intranet, pane kolego?“

„Co to je?“

„Jo, tak vy nevíte, co to je?“ protahoval slova a nevěřícně kroutil hlavou HH, „jestli zjistím, že jste to psal Vy, tak Vás okamžitě vyrazím!“ opět mu pohrozil padákem. Na rozdíl od předchozí pohrůžky tady neměl možnost si své domněnky ověřit.“ A vzhledem k tomu, že předchozí den vystartoval i na tři další podřízené, měl těch podezřelých víc než dost.

„Když už jsme u té výpovědi, jak to dopadlo s tou včerejší, zjistil jste si, kdo to tisknul?“ dráždil kobru bosou nohou Čárlí.

HH jeho dotaz ponechal bez odpovědi. „Co to je?“ ukázal prstem na termosku s čajem.

„Termoska,“ napovídal Čárlí.

„To asi vidím, ne,“ dostával se do otáček, „a co v ní je?“

„Čaj.“

„Jo tak čaj,“ opět slova neúměrně protahoval, „ a to víte, že se tady nesmí používat slazené nápoje?“

„Samozřejmě,“ přitakal, „proto je neslazenej.“

Háháčko zvedl telefon a zavolal mistra Radima, ať okamžitě nakluše na stroj. Předchozí dialog se opakoval, jen došlo k přeobsazení jednoho z herců.

HH: co to je?

Mistr: termoska. 

HH: to už si ze mě děláte prdel? A tak dále.

HH s termoskou práskl o podlahu a s okamžitou platností nařídil zákaz konzumace všech nápojů, s výjimkou vody. Když odešel, mistr významně pokýval hlavou a s pohledem upřeným na žlutohnědou kaluž pod jejich nohama poznamenal, „myslím, že máš rozbitou termosku a novýho nejlepšího kamaráda.“

„A dvě výpovědi během dvou dnů,“ doplnil výčet pozitiv Čárlí.

Příště: Náš zákazník, náš plán.