„Když nic nedělal, tak nemohl nic zkazit,“ naběhla si Jiřinka.„Správně, kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ přitakal Čárlí. „A kdo nic nezkazí, bude povýšen,“ navázala Orca. „A kdo je povýšen, nic nedělá,“ dokončil teorii Marťan.
ZÁPISKY Z RACHOTY: ZAMĚSTNANEC MĚSÍCE
Klára s Čárlím si na konci měsíce opisovali docházku od Marťana, který si ji jako jediný z nich zaznamenával zodpovědně a pravidelně každou směnu. V půlce měsíce přešli kvůli nedostatku práce z dvanáctek na osmičky a tak v tom měli pěkný hokej.
„Tady na té směně jsem byla nebo ne?“ topila se Orca v moři pochybností.
„Ne, tady jsi měla dovolenou, byl s námi Ondramel,“ připomněl jí Marťan a vzápětí opravil i Čárlího.
„No tak lidi, zase čekám jenom na Vás,“ popoháněl je mistr Radim, který musel vždy ty papírové výkazy sebrat a přinést mzdové účetní.
„Můžeš mi vysvětlit, proč pícháme čipem a pak to ještě musíme vypisovat ručně?“ kritizoval zastaralý systém Čárlí. Ačkoli se s dotazem obracel na Radima, odpověď mu naservíroval Marťan, který měl nastudovaný zákoník práce, dokázal si spočítat výplatu a měl v malíku i pohyb akcií svého zaměstnavatele.
„To je dvojitá kontrola, a navíc svátek nebo přesčas Ti neproplatí, když Ti ho nepodepíše mistr,“ poučoval je.
To bych se na to podíval, já jim dám, dvojitá kontrola, usmyslel si Čárlí a začal osnovat nový, záškodnický plán. A zapojil i Orcu zabijáka, protože v nadcházejícím červenci byly svátky dva a ona uměla perfektně napodobit Radimův podpis. O měsíc později Radimovi předali formuláře o docházce vyplněné, bez toho, že by na ně musel čekat. Po obědě už mu v kanceláři zvonil telefon.
„Prosím tě, Radime, kdo je to ten Honza Tomeš?“
„Kdo?“ tápal Radim, neboť to jméno mu nic neříkalo.
„Dělá na béčkový směně, ale u Vás na déčku byl 6.7. na Mistra Jana Husa. Má to jako přesčas a ještě svátek, to bude pěknej průser,“ pozdě hasila oheň účetní. Kluci jí přezdívali Leprikónka, protože v jejich představách byla ona tím skřítkem, který sedí na hrnci zlata. „Navíc ho nemůžu v systému vůbec najít,“ posteskla si.
„Já o tom nic nevím, žádnýho Tomeše neznám.“
„Jak nevím, neznám, vždyť jsi mu to schválil. Na mašině pro tři byli ve čtyřech a ještě ve svátek,“ hořekovala.
„Tak já zajdu na personální za Faš …,“ před istkou se zarazila, „za paní Nováčkovou a dám Ti vědět.“
„O.K., ale prosím tě, Fašistce neříkej, že jsem něco podepisoval, ta by mě odpráskla jak prašivýho psa, chci ten papír nejdřív vidět.“
Nováčková byla malá, hubená a nosila zásadně tmavé oblečení. Nejčastěji upnuté kalhoty a rolák. Měla krátké vlasy s delší patkou, pod nosem náznak kníru a údajně se jednou usmála.
Fašistka po půl hodině hledání žádného Tomeše rovněž nenašla. „Já nikoho takového nepřijímala,“ informovala stroze účetní, „musí to být mrtvá duše.“
Účetní Jiřince z toho šoku sjely brýle z nosu.
„Byl tady s Vámi na směně někdy nějakej Tomeš?“ obrátil se Radim na své podřízené.
„Myslíš Honzu nebo Aleše?“ reagoval jako první Čárlí.
„Ty znáš dva Tomeše?“
„Ne, proč se ptáš?“ dobíral si ho.
„Honzu známe,“ skočila jim do toho Orca, „takovej menší, brejlatej, pěknej zadek.“
„Mě nezajímá, jakej má zadek, mě zajímá, jestli s Vámi byl na směně?“
„Jenom jednou, jinak chodí na béčkovou směnu k Pavlovi,“ přispěl svou troškou do mlýna Marťan.
„Tomu se nemůžu dovolat a ani jejich mistrovi,“ přiznal Radim, že své hledání rozšířil celopodnikově.
Už se měl k odchodu, když se u stroje objevila Leprikónka Jiřinka.
Když viděla, jak se ti tři šklebí, byla si už jistá, že rodiče té mrtvé duše právě našla.
Radimovi předala tu fiktivní pracovní docházku s „jeho“ podpisem a pak se obrátila na osádku stroje.
„Tak kdypak jste naposledy viděli Honzu Tomeše?“
„Když se přišel rozloučit,“ zamáčkl imaginární slzu Čárlí, „prej jste ho vyhodili …“ Jiřinka spokojeně přitakala netušíc, že bude pokračovat, „ …a místo něj jste přijali Jirku Kašpara.“
„Já Ti dám Kašpara, ty kašpare!“ rozpřáhla se, aby viděl, jakej bude následovat sekec mazec.
„Ale on byl pracovitej, neměl ani jeden průser, ideální kandidát na Zaměstnance měsíce.
„Když nic nedělal, tak nemohl nic zkazit,“ naběhla si Jiřinka.
„Správně, kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ zopakoval po ní Čárlí.
„A kdo nic nezkazí, bude povýšen,“ navázala Orca.
„A kdo je povýšen, nic nedělá,“ dokončil umělecký přednes Marťan.
Á propos … ta ručně vypisovaná docházka vydržela jen do konce roku. Nakolik k tomu rozhodnutí přispěl Honza Tomeš, se můžeme jen dohadovat.
Příště: Sýkora smilní se sličnými slečnami
Všechny díly najdete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741
