Zápisky z rachoty 3: Orca zabiják

Háháčko přijal novou pracovní sílu. Mladou slečnu a poslal ji na Čárlího směnu. „On si snad myslí, že když nám sem dá nějakou pipku, že se budeme chovat slušně?“ První vyučená tiskařka rozhodně uměla využít své ženské zbraně.

ZÁPISKY Z RACHOTY 3: ORCA ZABIJÁK

Háháčko přijal novou pracovní sílu. Mladou slečnu. A poslal ji na Čárlího směnu s tím, že až se zaškolí, přeřadí Ondru jinam.

„Ty vole, on si snad myslí, že když nám sem dá nějakou pipku, že se budeme chovat slušně?“ odhadoval psychologické pozadí jeho překvapivého tahu Čárlí. Doposud na stroji nikdy žádná dívka ani žena nepracovala. Pracovaly na přípravných a dokončovacích pracích, ale na stroji to bylo fyzicky náročnější. Dřevěný palety i plechovky s barvou byly setsakra těžký. Jakmile se to rozkřiklo, už mezi sebou začali ostatní tiskaři uzavírat sázky, jak dlouho vydrží.

„Dávám jí měsíc, maximálně dva,“ poupravil si Čárlí hlášku z Pelíšků. Už jednou jsem ji v rachotě použil. Konkrétně v jídelně po prvním pozvání ke generálnímu řediteli na kobereček. (Kromě generálního tu byl ještě „normální“ ředitel s menším postavením).

Tehdy to ovšem bylo v plném časovém rozsahu, „dávám řediteli rok, maximálně dva!“

„Dávám jí čtrnáct dní,“ nepřekvapil Marťan. Čtrnáctka byla jeho šťastné číslo. Když měli školení, podepisoval se do prezenční listiny vždy na čtrnáctou pozici. Trošku problém byl, pokud šlo o školení jen v rámci směny, kde pracovalo devět lidí. Na prezenční listině bylo osm podpisů, pak pět volných řádků a na čtrnáctém jeho klikyhák. Personální, již přezdívali Fašistka, z toho vždycky tekla. Marťan byl prostě z jiné planety.

Klára, jak se ta nová posila jmenovala, nakonec vydržela déle než říďa. Od sedmi od rána studovala v zasedačce vnitřní předpisy a bezpečnost práce, takže ji poprvé spatřili, až když se vrátili ze svačiny. Seděla na stole naproti stroji, bezstarostně komíhala nohama a balila si cigára. Vedle sebe měla položený hrnek kafe, vedle hrnku dva zmačkané papírové obaly od cukru a v uších sluchátka napojená na mobil. Beze slova se na sebe koukli a bylo jim jasné, že s ní si budou rozumět. Ve fabrice byl přísný zákaz kouření, používání mobilního telefonu a pití slazených nápojů.

Když je zmerčila, vytáhla si jedním tahem sluchátka z uší, „zdar negři,“ nebrala si servítky, „vy jste ty dvě černý ovce, co je mám zklidnit?“

„Neříkal jsem to,“ řekl na to Čárlí, „já jsem takovej malej psycholog.“

„Spíš psychopat,“ poupravil jeho mínění Marťan a šel se Kláře představit.

Že je má zklidnit se dovtípila před nástupem. Původně měla jít na jinou směnu, ale jejich podvratná odborářská činnost donutila Háháčko změnit taktiku a nasadit ji k nim. Předpokládal, že před ní se budou jakžtakž krotit. Jenže opak byl pravdou. Jak časem zjistili, Klára byla ještě větší podvraťačka než oni. První vyučená tiskařka, co zde kdy pracovala, rozhodně využívala své ženské zbraně, ale dělala to hlavně proto, aby byla prdel. Nikoli aby na tom profitovala. Nemít prsa a vagínu byl by z ní super kámoš.

„A jak přezdíváte jemu?“ zajímalo ji, když zjistila, že téměř každý má nějaké krycí jméno. Ukázala na nesmělého a málomluvného Ondru s orlím nosem, který měl střed hlavy dokonale holý a zůstalo mu jen černé chmýří na spáncích a vzadu.

„To je Háháčkův nevlastní brácha, ale přezdívku nemá,“ představil ji Marťan Ondru, který právě dorazil z kuřárny.

„Jak nemá, vždyť vypadá jak Gargamel ze Šmoulů,“ napadlo jí okamžitě. A Ondramel byl na světě.

Klára se své přezdívky dočkala až za pár týdnů. Už se rozkoukala natolik, že tušila, kdo je v pohodě, kdo vlezdoprdelka a kdo přizdisráč. Taky zjistila, že ženatý Marťan by ji bez váhání klidně ohnul, kdyby měla zájem, zatímco rozvedený Čárlí platonicky tesknil po zrzavé Zuzce z laboratoře. Z každé přípravy museli tiskaři nosit jeden arch do laboratoře a bývalo zvykem, že tak činil druhý tiskář, který měl na starosti doplňování barvy, či třetí, který do stroje ládoval palety s papírem. Chodilo to tak i na Čárlího směně, pokud neměla službu právě slečna Zuzana se svou kolegyní Andreou. To si zpravidla chodil vyřídit osobně. Zatímco ostatním laborantkám bylo něco mezi čtyřicítkou a odchodem do důchodu, Zuzka s Andreou měly krásných třiadvacet let.

„Zapalují se Ti lýtka,“ dobírala si ho Klára, když mířil s dalším archem nahoru.

Jakmile Čárlí zmizel na schodech, upozornil ji Marťan na jednu závažnou skutečnost. „Všimla sis, že se mu zase pářou montérky v rozkroku?“ vyzvídal, nakolik je Klára pozorná.

Klára vyprskla smíchy, „tam já se nedívám, ale dalo by se toho využít,“ dodala spiklenecky.

V létě nosila většina zaměstnanců pracovní kraťasy, ale ty byly po nespočtu vyprání vyšisované, vetché a často ve švu praskly. A někdy praskly i v tom namáhaném rozkroku. A přesně to se stalo, nikoli poprvé i Čárlímu. Nebyl by to až takový problém, kdyby nosil trenky. Ale protože, jak často zdůrazňoval, byl extrémně poťavej, chodil zásadně naostro. Díky tomu už jednou kolegyním předvedl, jak to vypadá, když vyletí ptáček. Ani tentokrát si v rachotu stroje nevšimnul, že šev praskl a leze mu vercajk z brašny.      

Když se vrátil na stroj, Klára cudně klopila zrak a zjistila, že Marťan ani v nejmenším nepřehání. Před další přípravou poslali Čárlího do kuřárny, že to zvládnou sami. Jakmile se vrátil, slavnostně mu předali na půl přehnutý arch, z něhož byl vidět jen šedivý nepotištěný rub.

„Tak můžeš jít na to, Casanovo,“ pobízel ho Marťan, „a klidně se tam zdrž, pokecej si s ní.“

„Předveď jí, o co přichází,“ přisadila si Klára.

Čárlí v laboratoři arch předal Andree a šel za Zuzkou, která seděla na otočné kancelářské židli. Andrea šla s archem ke stolu, po cestě sebrala nůžky na stříhání vzorků, ale jakmile arch rozdělala a položila na stůl, celá zkoprněla.

„Jambo Zuzi, jak to jde?“ hrcnul si Čárlí na protější židli a hned se na ní začal houpat.

„U mě dobrý a co u tebe novýho?“ zadržovala smích Zuzka. Čárlí si to samozřejmě vyložil tak, že se směje na něj, ne jemu.

„Ty Čárlí,“ připomněla se Andrea, „víš, že mám přítele?“

„Jasně, že vím,“ nechápal, kam tím míří, „a nevadí mi to.“

„A ty Čárlí, chodíš na ostro,“ přivolávala jeho pozornost zpět Zuzka.

„No když už se ptáš ...“

„Neptám,“ skočila mi do řeči Zuzka a ukázala na jeho rozkrok, „konstatuji.“

V neblahé předtuše se koukl dolů, „kurva drát, už zase“ vyskočil a stáhl si kraťasy na půl žerdi tak, aby zakryl svou chloubu. Zatímco Zuzka se smíchy prohýbala v pase, Andrea pořád konsternovaně hleděla na ten arch. Jakmile ji při odchodu zostuzený Čárlí míjel, zahlédl, co ji tak rozrušilo. Na líc toho archu napsala Klára černým fixem monstrózní vzkaz: JSEM NADRŽENEJ A CHCI VÁS OBĚ.

Možná díky tomu kontrastu Klářiny nápadně bledé pleti, vlasům černým jako uhel a jisté dravosti, kterou musela prokazovat v tomhle ryze mužském prostředí, Čárlího napadlo, to je ale Orca zabiják. A hned si předsevzal, že tu kosatku pošle co nevidět ke dnu. Pomsta je pokrm, který se podává za studena, připomněl si staré přísloví a vyrazil vstříc posměškům svých přátel.

Příště: Zápisky z rachoty 4: bez ochrany vpadl do rány.

Všechny díly najdete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741