Zápisky z rachoty 18 : narušení tradice pozdních příchodů

„Tak ať mi to Žirafák řekne do očí,“ dožadoval se konfrontace s generálním ředitelem Čárlí. Přezdívku Žirafák vymyslel mechanik Zdenda. Generální měl dva metry a malou protáhlou hlavu. Na své podřízené se díval hezky spatra.

Zápisky z rachoty 18 - Narušení tradice pozdních příchodů

„Orco, koukni se, prosím tě, do objednávky, jaký je náklad,“ instruoval na konci přípravy Čárlí kolegyni.

„Devatenáct,“ culila se Orca.

„Co devatenáct?“ nechápal nejprve Čárlí, než mu svitlo.

Marťan s Orcou se ten den dozvěděli, kolik je Čárlího nové přítelkyni Michaele a dávali mu to náležitě sežrat. Na většinu následných odpovědí a otázek se jim dařilo naroubovat číslo 19.

„No, tak by to mohla bejt moje dcera,“ rozhodil naštvaně rukama Čárlí, „Myslíte, že to nevím?“

Protože Michaela vypadala starší, vyspělejší, jejich věkový rozdíl Čárlího nepříjemně zaskočil. Neuklidnil ho ani její argument, že jí vždycky imponovali starší muži a její předchozí přítel byl profesor na gymplu.

„Z druhé strany, co se týče mentální vyspělosti, máš co dohánět,“ přisadil si Marťan, neboť Čárlí byl větší puberťák než jeho dvě skutečné dcery.

Do této vyhrocené slovní přestřelky vstoupil nic netušící mistr Radim.

„Čárlí, v sobotu devatenáctého máš denní …“ spustil.

„Ty jdi taky do prdele!“ zpražil Radima v domnění, že i on si z něj utahuje.

Až o řádku sprostých nadávek později se nedorozumění vysvětlilo a Radim se s Čárlím mohl podělit o nejnovější zprávy z vrchního velitelství ofsetových sil.

„Někdo tě naprášil, že o víkendu nechodíš na šestou, ale až na půl sedmou,“ vytkl Radim Čárlímu.

„A co má bejt, když mi dřív nejede vlak, vždycky si to nadělám,“ nechápal Čárlí, v čem je problém.

„Ředitel trvá na tom, že tady máš být před šestou,“ shrnul závěry pobytu na koberečku Radim.

„Tak ať mi to Žirafák řekne do očí,“ dožadoval se konfrontace s generálním ředitelem Čárlí. Přezdívku Žirafák vymyslel jejich kamarád mechanik Zdenda. Generální měl dva metry a malou protáhlou hlavu. Na své podřízené se díval hezky spatra.

Jelikož byl Čárlí v ráži, Radim mu neodporoval a na odpoledne mu domluvil audienci u nejvyššího. Žirafák ho pozval do svého proskleného výběhu v prvním patře. A protože měl za ušima, pozval taky Voženílkovou, Nerudu a Háháčko. Čárlí na přesilovku nebyl připraven a oni se zadostiučiněním sledovali, jak klopí zrak a něco si přitom mumlá pod vousy. 

„Něco se vám nezdá, pane kolego?“ culil se Neruda.

„Já jen jestli jsme tady správně?" odhalil své pochybnosti Čárlí.

„Jak správně?" chytla se Voženílková.

„No ... mistr říkal, že mám jít na kobereček a tady je linoleum ..."  

Čárlího ani moc nepřekvapilo, že je jeho fór nepobavil a bez vyzvání se jal vysvětlovat svůj problém. Mylně se domníval, že když zabrnká na strunu sociálního cítění, bude mu dovoleno i nadále 2x až 3x za měsíc přijet do práce o půlhodinu později. Leč vrchnost ho neustále přerušovala a jeden či druhý mu skákali do řeči.

„A proč nejedete autobusem, když … jak tvrdíte, vám nejezdí vlak?“ zajímalo Nerudu.

„Protože o víkendu takhle brzy ráno nejede ani autobus.“

„A proč nepřijedete autem?“ zapojil se Háháčko, „já taky do práce jezdím autem.“

„Služebním,“ připomněl mu Čárlí „a nejezdíte v něm do práce, ale do zaměstnání.“

„Cože?“ valil nechápavě bulvy Háháčko.

„Já jezdím do práce vlakem, vy do zaměstnání autem,“ přispěchal se svou oblíbenou poučkou Čárlí.

„V tom přece není žádný rozdíl, práce, zaměstnání?“ rozčílil se Háháčko.

„A to se právě mýlíte, já jsem pracující a živím vás všechny, jak jste tady …“

„Nechte si ty kecy, Hampstene, tady jsme si všichni rovni!“ utnul ho zaměstnanec Neruda.

„Samozřejmě,“ vložil se do toho generální, „přece když děláte v  našem podniku, tak pro vás není problém si auto koupit. Případně byt ve městě, abyste nemusel dojíždět,“ nechápal nejvyšší sudokopytník, co se zde vlastně řeší.

„Prosím?“ nevěřil vlastním uším Čárlí. Ví vůbec, kolik beru? kalkuloval v duchu.

„Nechápu, proč si nekoupíte auto nebo byt, na místo trapných výmluv?“ pro jistotu mu to Žirafák zopakoval.

„Jo tak …“ předstíral prozření Čárlí, „v tom případě se po výplatě rozhodnu, jestli si koupím meďoura nebo 3+1,“ pravil s neskrývanou ironií.

„Tak vidíte a je to vyřešený,“ oddychl si ředitel, kterému ironie zůstala skryta, „odteď vás budeme hlídat a žádný pozdní příchod o víkendu už vám nebude tolerován,“ uzavřel pohovor.

V sobotu devatenáctého Radim na počítači zkontroloval příchody na pracoviště a oddechl si, že má Čárlí odpíchnuto v 5:50. Totéž se opakovalo i v neděli, ale tentokrát už mu to nedalo a vydal se ho zkontrolovat přímo ke stroji.

„Kde je Čárlí?“ obrátil se na Marťana, který vykonával Čárlího práci u ovládacího pultu na vykladači.

„Šel k nakladači,“ mávl neurčitě rukou Marťan a Radim se vydal na druhý konec několik desítek metrů dlouhého stroje.

„Kde je Čárlí?“ zopakoval dotaz Orce a podezřívavě se rozhlížel.

„Šel k vykladači … druhou stranou,“ lhala, jak když tiskne, Orca.

Když Radim došel opět k Marťanovi, ten už bez toho, že by byl tázán, spustil, „akorát jste se minuli, šel na záchod.“

Na záchodě ho Radim rozhodně hledat nehodlal a tak zamířil ven do kuřárny. Jen co si připálil cigaretu, spatřil Čárlího za plotem a v civilu, jak si to s batůžkem na zádech štráduje od nádraží k hlavní bráně.

To bylo podruhé a současně naposled, co mu Marťan píchnul příchod.

Michaela, zasvěcená do jeho problému, mu ten večer nabídla, že příště může o víkendu přespat u nich. O měsíc později nabídky využil a v pátek večer zazvonil u vchodových dveří jejich 2 + 1. Na chodbě paneláku nesvítilo světlo a v otevřených dveřích bytů bylo rovněž šero, tak siluetě v kalhotkách a tričku, která mu otevřela, rozšafně nabídl, že nocleh uhradí v naturáliích.

„Tak to by se asi dceři nelíbilo,“ smála se Michaely svobodomyslná matka Hedvika, která právě s kamarádkou zapíjela její neúspěšné rande.

„Pardon, to je omyl,“ sypal si Čárlí popel na hlavu, „Michaela mi neřekla, že jste … taková kočka.“

„Šla nám koupit další dvě flašky vína, tak klidně pojďte dál,“ vyzvala ho a nečekajíc na odpověď mu ukázala své spoře zakryté pozadí v červených brazilkách. Čárlí se zul a následoval jí do kuchyně.

„To je Míšin nový chlapec,“ zaslechl, než tam vstoupil a následně musel čelit smíchu její kamarádky Olgy, neboť obě dámy byly jeho vrstevnice. O dvě skleničky později už si Čárlí s holkama potykal a než Michaela dorazila z nákupu, byla zábava v plném proudu. Čárlího Hedvika naprosto uhranula. Její nenucenost, spontánnost a temperament ho vábily jak můru plamen. Samozřejmě se snažil být co nejméně nápadný, ale instruktorka fitness neměla pod trikem podprsenku a hroty jejich bradavek mu vypalovaly díru do mozku. Právě na ně, na pevné pozadí, šibalský úsměv a na jemné vrásky kolem tmavých očí myslel, když se v noci miloval s její mladší kopií.

Druhý den měl kocovinu, a tak uvítal, že se jim rozbila lakovací pumpa a měli několikahodinový prostoj. Čárlí asistoval mechanikovi Zdendovi při její opravě a řeč se samozřejmě stočila na opačné pohlaví. Zdenda měl šikovný ruce, spousty melouchů a duši námořníka. Proto měl v každém větším městě milenku.

„Čárlí, podej mi prosím tě klíč,“ otřel si předloktím zpocené čelo.

„Jakej?“ žádal důležitou doplňující informaci Čarlí.

„Devatenáctku,“ překontroloval svůj odhad Zdenda.

„Zdendo, ty taky?“ vyčetl mu Čárlí, ale ve Zdendových očích četl nepochopení a tak mu vysvětlil, proč si z něj kolegové utahují.

„Respekt, kámo, já ji znám jen od vidění, ale ta je vážně šukadelická, uznal Zdenda.“

„A to jsi neviděl její mámu,“ dodal jakoby ve snech Čárlí a uvědomil si, že pokud ten gordický uzel nerozetne, tak se ze samého přemýšlení zblázní.

Ten večer Míša vyrazila pařit s kamarádkami, a tak se Čárlí pro jistotu zavřel v jejím pokojíčku s knihou. Nechtěl se záměrně vystavovat pokušení. Protože byl z předešlé pařby a dvanáctihodinové šichty utahaný jako kotě, poměrně rychle usnul. Bohužel se mu zdálo o Hedvice. O tom, že ji překvapil po koupeli mokrou, zahalenou jen v malém ručníku omotaném kolem těla. Ručník zakrýval její ňadra, nikoli však klín. Navíc uzel dost dobře nedržel a tak … se vášnivě pomilovali.

Čárlí se probudil zalitý potem s ochabující erekcí a lepkavě vlhkou skvrnou v rozkroku.

„Ty vole, jak pubrťák,“ posteskl si potichu nad noční polucí. Bylo mu poněkud stydno. Míša naštěstí ještě nebyla doma a v bytě byl klid, tak se vydal do koupelny. V Hedvičině pokoji byla tma, ale hrála tam polohlasně televize. Ještě že netuší, co se mi po nocích honí hlavou. Bosý lehce našlapoval po studeném linu v předsíni a obezřetně kontroloval situaci za svými zády. Pročež nestačil dost dobře zareagovat, když cvakla klika u dveří do koupelny a ty se zničehonic zpola otevřely. Čárlí prudce otočil hlavu zpět a narazil přímo na jejich kovový rantl..  Než dopadl na zem, chytil se instinktivně za zlomenou nosní přepážku.

Nad ním stála vyděšená Hedvika s mokrými vlasy a malým ručníkem omotaným kolem těla.

Tak tomu říkám déjá-vu, blesklo Čárlímu hlavou. Jen na místo sperma tu tekla krev a Hedvika křičela hrůzou nikoli vzrušením. Čárlí zachoval duchapřítomnost a podařilo se mu přesným cákancem krve překrýt původní skvrnu na spodcích.

Když to v neděli ráno líčil Marťanovi, neopomněl zdůraznit, že Hedvika během pěti minut přímo i nepřímo způsobila, že mu z tělesných otvorů unikaly tekutiny jako o život. Na nose měl prakový obvaz a nahlas uvažoval, jestli si přece jen nekoupí starší automobil na splátky.

Příště: Sebehodnocení v oblasti orálního sexu

Předchozí Zápisky z rachoty naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741