Vyčůraný ženich

„Kolik si myslíš, že je hezkých, svobodných třicítek? Všechny už maj nějaký dementy, jako jste vy dva," šílel Franta. „Zkoušel jsi seznamku?“ napadlo Jirku. „Hele, zoufalej jsem, ale tak moc zase ne,“ odmítl přiznat, že zkoušel.

VYČŮRANÝ ŽENICH

Franta, Leoš a Jirka spolu začali kamarádit ve školce, kde si v rohu zahrady porovnávali velikost pindíků. Tohle přátelství a soupeření jim kupodivu vydrželo až do dospělosti. Jejich triumvirát utrpěl mírné ztráty, když Leoš odešel za hlasem svého srdce do sto kilometrů vzdáleného Trutnova. Zbylé duo mělo alespoň nocleh zdarma, když za ním jezdili na pravidelné, letní bikové a zimní běžkařské, pijatiky. Leoš se naopak do rodného města vracel vždy, když odsud vyráželi na nějakou vodáckou výpravu.

Ten lednový pátek měl v hospodě nad točeným Krakonošem Jirka krátký proslov a chtěl ho zakončit žádostí, která měla být adresována Leošovi, „ … a tak mi Maruška oznámila, že je těhotná …“

„A co teď? Teď si dáme Deli,“ vstoupil mu do toho Franta a vzpomněl na zlidovělý reklamní slogan.

„Takže kámo …,“ vrátil se po odmlce Jirka k tématu, ale Franta, který už měl dvě piva náskok, byl v ráži.

„To víš, že ti půjde za svědka,“ odpověděl za Leoše.

Už z dob postpubertálních měli uzavřenou dohodu, že kdyby se nedej bože museli ženit, bude Franta svědčit Leošovi a Leoš Jirkovi a Jirka Frantovi. První část dohody vešla v platnost před rokem a půl a ta druhá měla dojít naplnění na jaře. Že by někdy došlo i na spojení ve kterém by Jirka svědčil Frantovi, bylo vysoce nepravděpodobné. Franta už od mládí těžil z jejich vzájemné spolupráce a s opačným pohlavím se seznamoval jen díky svým sebevědomějším přátelům. Sice byl z nich tří nejvýřečnější, ale jakmile měl face to face oslovit dívku, měnil se na partyzána u výslechu. Proto takřka všechny jeho dosavadní vztahy započaly na nějaké hromadné akci s kamarády. Přimísil se do hovoru, kluci ho představili a pak už to šlo jako po másle. Protože se ale z kluků stali muži a měli jiné starosti než balit samice, roštěnky, štěrbiny, byl momentálně mimo hru. Jen jednou jedenkrát navázal milostný poměr bez jejich asistence a to se starší sestrou své žačky, která zastupovala rodiče na třídních schůzkách. Pavla studovala prvním rokem pedagogickou fakultu v Olomouci a tak se téma k hovoru přímo nabízelo. Kvůli tomu, že vypadala ještě mladší, než ve skutečnosti byla, si z něj pak kumpáni soustavně utahovali. Jestli ji nezapomněl vyzvednout z družiny, na výletech požadovali zlevněné vstupné a v restauracích dětské porce. Pan učitel s budoucí paní učitelkou chodil dva semestry, než ona seznala, že čtrnáctiletý věkový rozdíl je příliš markantní.

Ještě než je Leoš v neděli odpoledne vykopnul (vyprovodil na autobus), měli každý jedno poslední přání. Jirka zvolil dva talíře vynikající čočkové polévky a Franta, který to tradičně předešlý večer přehnal s alkoholem, půllitr kafe.

„To mě postaví na nohy,“ lebedil si, když s díky prázdný hrnek vracel Leošově ženě Monice, která se právě vrátila domů. Vždy když měl její muž pánskou jízdu, uklidila se i s malou Natálkou k mamince.

„Postaví tě to na nohy, před sezením v autobuse,“ zpochybnil jeho volbu Jirka.

Jak se záhy ukázalo, i on zvolil špatně. Zatímco Franta lačně okukoval dvě mladé spolucestující, v Jirkovy se vařily ty dvě dnešní a tři včerejší porce čočky. 

„Dobrý šťávy, ne?“ mrknul Franta významně na Jirku.

„Cože?“ kroutil se Jirka.

„Ty dvě buchtičky za námi,“ naváděl ho šeptem.

Jirka se otočil za sebe a dvě důchodkyně v retro šusťákových soupravách mu přátelsky pokynuly.

„Myslel jsem přes uličku o tři sedačky dál,“ přidal Franta doplňující informaci. Tam byl materiál o půl století mladší.

„Ty vole, jseš Kulínskej nebo Opočenskej?“ podezřívavě si prohlížel holky i kamaráda.

„Těm bude tak osmnáct,“ hájil se Franta.

„Tak určitě … ale ne dřív jak za tři roky,“ nesouhlasil Jirka a modlil se, aby Marie nosila pod srdcem kluka.

„Co seš tak podrážděnej?“

„Ale, sežral jsem asi dva záhony čočky a teď se ve mně vaří,“ cedil vysvětlení přes zaťaté zuby. Jirka na luštěninách ujížděl odjakživa. Na základce na lyžáku večer v pokoji zatápěl tak moc, že se na něj spolužáci kolektivně vrhli. Stáhli mu spodek od pyžama a se zapalovačem u jeho zadku čekali na další pšouk. Kupodivu si ani neškrtli.

„Co když budu prdět?“ děsil se společenského znemožnění.

„No nic, tak si stáhni gatě a já vytáhnu zapalovač,“ neváhal mu Franta připomenout osvědčenou metodu.

Pak se mu přítele přeci jen zželelo a přispěchal s jinou vyzkoušenou praktikou, „když si prdneš a bude to hodně cejtit, tak se musíš na sedačce napřímit, párkrát popotáhneš nosem a pak se znechuceně rozhlídneš kolem. Dělaj to tak děcka u mě ve třídě,“ prozradil mu, odkud vítr vane.

Netrvalo dlouho a i Frantu naplnily obavy. Autobus se sotva vymotal z Trutnova a on už nutně potřeboval na malou. Zkřížil nohy a s pohledem upřeným na hodinky začal počítat, jak dlouho ještě pojede. Vyšlo mu … že to nevydrží. Aby přišel na jiné myšlenky, začal se Jirky vyptávat, jak se cítí s ohledem na budoucnost. Čeká ho přece svatba, porod, rodinný život.

Jirka v jeho hlase spíš než upřímný zájem a zvědavost rozpoznal obavy. Najednou mu došlo, co Frantu celý víkend žere. On i Leoš budou mít rodinu a Franta se obává, že jeho odsunou na vedlejší kolej.

„Neboj se nic, ty si taky najdeš nějakou vomrzajdu a založíš s ní požár … teda chci říct rodinu,“ uštědřil mu slovní i fyzický štulec. „Ale nesmí to být takovýhle mládě, to by sis to děcko pochoval maximálně přes mříže.“

„A kolik si myslíš, že je svobodných třicítek, co by stály za hřích? Všechny ucházející už maj nějaký dementy, jako jste vy dva. A kdyby přece nějaká taková dementa prostá byla … tak kde se s ní mám seznámit?“ lamentoval Franta.

„Zkoušel jsi seznamku?“ nabízel tonoucímu stéblo Jirka.

„Hele, zoufalej jsem, ale tak moc zase ne,“ odmítl rázně Franta. A odmítl i přiznat, že zkoušel.

„Určitě nějakou ženu zaujmeš,“ chlácholil ho Jirka, ale čím víc o jeho slovech přemýšlel, tím víc mu dával za pravdu. Nemá to chlapec lehký, ale pořád je lepší být svobodný třicátník než třicátnice.

„Co je?“ prolomil nezvykle dlouhou chvíli mlčení Franta, když viděl, jak sebou Jirka na sedadle nervózně šije.

„Co asi,“ zavrčel vztekle, nasál vzduch a rozhlížel se kolem a hlavně za sebe, na dvě nebohé důchodkyně. Směs plynů z jeho trávicího traktu byla vskutku unikátní.

„Jo takhle,“ identifikoval pachatele Franta. „Ty si alespoň můžeš ulevit, ale já už to nevydržím, musím nutně s pískem.“

„Za chvíli už bude Náchod, tak si skoč na záchod,“ vlil mu naději do močového měchýře Jirka. Neopomněl dodat, že na to má pět minut.

Jen co autobus zastavil na zastávce, vyběhl Franta předními dveřmi kolem řidiče ven. Autobusové nádraží sousedilo s vlakovým a tak předpokládal, že v hale nebo na prvním peróně bude WC. Nemýlil se, ale potřebu zde nevykonal, neboť bylo v rekonstrukci. Nezbylo mu než si ulevit u plotu za plechovou boudou do trávy.

Když se vrátil na nástupiště, autobus byl pryč. Až teď si plně uvědomil, že ven vyběhl jen v tričku, bez peněz a mobilu. Nervózně se rozhlížel kolem a pak, stejně jako Jeníček s Mařenkou, spatřil v dálce světýlko. Respektive několik světýlek. Před nedalekým kruhovým objezdem stály tři autobusy. I když podrážkami tenisek doslova trhal asfalt, nedoběhl k nim včas. Už se daly do pohybu. Pomalu a jistě propadal beznaději, když v tom jeden z nich hodil blinkr doprava a zastavil.

„To do hajzlu nemůžeš říct, že se jdeš vychcat, ty debile!“ přivítal ho s otevřenými dveřmi, nikoli náručí, řidič. Žílu na čele měl hrozivě vystouplou.

„To vám mělo dojít, když jsem šel ven jen v triku,“ namítl chabě Franta, ale když uzřel, jak se žíla ještě víc zvětšila, radši se uklidil na své sedadlo.

„To ses nemohl ozvat dřív,“ vyčetl Jirkovi, když se vedle něj udýchaně posadil.

„No … popravdě … já byl tak v šoku, že jsem se neozval vůbec,“ přiznal barvu Jirka.

A kdo zastavil ten autobus?“ nechápal Franta.

Jirka ukázal palcem přes rameno směrem dozadu. „Říkal jsem, že někoho zaujmeš.“

Na zadním sedadle seděla nenápadná, ale sympatická brunetka. Jmenovala se Hanka a Jirka z ní později vymámil telefonní číslo, aby se jí Franta mohl revanšovat.

O dva roky později zase seděli nad točeným Krakonošem a Leoš s Jirkou popoháněli Frantu, ať s tím pivem pohne, aby si mohli objednat další várku.

Franta zbytek exnul a do hospodského ruchu jen tak mimoděk tiše pravil, „Hanča čeká sviště.“

„Cože?“ nevěřili vlastním uším jeho nejlepší přátelé.

Franta se na židli napřímil, složil ruce za hlavou a vážně pokyvoval hlavou.

„Takže budu konečně svědčit?“ odtušil Jirka, co to pro něj znamená.

„No, já ti nevím … jestli se budu ženit,“ zchladil ho Franta. „Co kdybych potkal a oslovil nějakou lepší,“ rozchechtal se na celé kolo.

Mé předchozí Všehochuť povídky naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558