Pomáhat a chránit: vražda ze žárlivosti?

„Kde je sakra ten Lukáš, když ho člověk potřebuje?“ rozčilovala Adama liknavost kolegy. Bude litovat, až dostanu vyznamenání, zasnil se a pak se zbraní v ruce dveře prudce otevřel. To co spatřil, mu doslova vyrazilo dech.

POMÁHAT A CHRÁNIT: VRAŽDA  ZE ŽÁRLIVOSTI?

Další nudná noc ve službě, pomyslel si policista Adam, protáhl se a zívl. K policii šel s tím, že to bude vzrůšo a adrenalin, jak v televizních seriálech. Ale byla to nezáživná rutina, žádná Kobra 11. Navíc byla sobota a po prosluněném jarním dni byli všichni známí a kamarádi buď v hospodě, na sudu nebo grilovačce. Vedle něj na sedadle smrti do sebe kolega Lukáš futroval právě zakoupenou bagetu, kterou zapíjel kávou z automatu. Tomu bylo jedno, co je za den. Jeho život se skládal jen ze služby, piva, jídla a sledování filmů. Když mu šéf nařídil dovolenou, seděl doma a ke každému filmu slupnul tři lahváče. V momentě, kdy se chystali vyjet od benzínové pumpy na kraji města, kolem nich po hlavní silnici proletěl modrý Volkswagen Sharan.

„To je starej Hrůza,“ otočil se Adam na Lukáše. Sharan před cedulí označující začátek města vůbec nezpomalil.

„Jestli řídil starej Hrůza, to nevím, ale každopádně jede jak prase,“ konstatoval služebně starší kolega.

Kdo je majitelem auta, ale věděli oba bezpečně. Jednak mělo firemní nápis na boku z dob, kdy neúspěšně podnikal a pak, Adam v tom autě na zadním sedadle kdysi souložil. Léta se kamarádil s mladým Hrůzou a jednou vezli z diskotéky jakousi nesobeckou blondýnku a ta se jim za odvoz revanšovala už za jízdy. Kluci tenkrát neuměli pořádně ani řídit ani souložit a tak byli hotoví ajn cvaj. A jak Petr Hrůza ještě ve zpětném zrcátku kontroloval Adama, zda náhodou nepřidá draj, škrábl tátovo auto o kamenný mostek v zatáčce. Z Hrůzy tenkrát šla hrůza, protože se nerozpakoval a propleskl oba.

On byl Hrůza vůbec pěknej rapl. Petrova máma mu kdysi nasadila parohy a tím započala jeho paranoia. Svou druhou ženu Pavlu neustále podezříval z nevěry. Kolikrát odjel z noční směny, jen aby ji mohl přistihnout in flagranti. Jenže, i když se vracel pod průhlednými záminkami, jako zapomenutý mobil, pracovní výkazy či klíče od skladu, nikdy nebylo přání otcem myšlenky. Kdyby ji načapal, tak by se mu v podstatě ulevilo, že měl pravdu. Jenže jeho žena byla vždy sama, maximálně s kamarádkou, která se zastavila na sklenku vína a kus řeči. Dřív dokonce platil sousedce přes ulici všimné, aby kontrolovala, kdo k nim chodí a jezdí. Jenže stará Holubová byla jako informátor pendrek platná. Tohle všechno Adam věděl od Petra, který to zase věděl od Pavly. Ne nadarmo mu v práci dali přezdívku podle postavy, kterou nezapomenutelně ztvárnil Petr Čepek, v komedii Vesničko má středisková. Po žních půjdeš k Turkovi, byla v továrně nejvyšší možná forma výstrahy. Nikdo nechtěl jít dobrovolně na jeho směnu.

Tohle všechno Adamovi letělo hlavou, když sešlápl plyn a vydal se za Hrůzovým Sharanem. Nebyl si sice jistý, že jede z noční směny domů udělat scénu, ale že porušuje předpisy, věděl bezpečně. Lukáš, který se nechtěl pouštět do žádných větších akcí ani si rozlít kafe, namítl, že ho nemají změřeného ani vyfoceného.

„Srali hadi, to on přece neví,“ namítl Adam rozhodně, „jen ho trošku postrašíme. Je načase, aby Hrůza dostal za vyučenou.“

„Dělej, jak myslíš,“ nehodlal se angažovat Lukáš.

Do ulice, kam se Hrůza po rozvodu nastěhoval, dorazili v momentě, kdy vybíhal z auta a za běhu si sundával bundu. Adam se neobtěžoval zaparkovat auto u krajnice ani vypínat motor. Jako Semir Gerkhan zabrzdil smykem uprostřed ulice před příslušným řadovým domkem. Když otvíral dveře od auta, zcela zřetelně slyšel Hrůzu, jak na schodech buší do domovních dveří a křičí, „otevři, já tě zabiju!“

K Adamovu úžasu mu jeho krásná manželka Pavla skutečně otevřela a on vtrhnul dovnitř. Adam stál u stejných dveří dřív, než by řekl vražda. V panice a nervovém vypětí zvonil i bouchal najednou.

„Ahoj Adame,“ žasla Pavla, neboť jeho zde skutečně nečekala.

Adam naproti tomu nečekal, že mu otevře právě ona. „Je pan Hrůza doma?“ zeptal se naprosto nesmyslně.

Zevnitř z domu se ozval řev a tak na nic nečekal, citlivě, ale důrazně odstrčil Pavlu a instruoval ji, ať opustí dům. Pak vyrazil do míst, odkud, jak se domníval, řev vycházel.

„Kde je sakra ten Lukáš, když ho člověk potřebuje?“ rozčilovala ho liknavost kolegy. Bude litovat, až dostanu vyznamenání, zasnil se a pak se zbraní v ruce dveře prudce otevřel. To co spatřil, mu doslova vyrazilo dech.

Starej Hrůza, s obličejem zkřiveným bolestí, zpocený, se zaťatými zuby a naběhlými žílami, se svíjel na záchodové míse.

Jak vyšlo mezi druhou a třetí stolicí najevo, šlo o jedno velké nedorozumění. Hrůza si zapomněl klíče od baráku. A neletěl domů jak šílenec, protože chtěl přistihnout svou ženu při nevěře (po pravidelných návštěvách u psychologa se jeho obsese prý dokonce zmírnila). Hrůza porušil § 125c/ 1f, protože měl průjem a domníval se, že příčinou je čtyři dny stará svíčková, kterou mu jeho žena naservírovala s tím, že to přece nevyhodí. Proto ta ostrá slova o zabití. Zda byla omáčka zkažená či nikoli samozřejmě nebylo předmětem Adamova šetření. Hrůzovi se přes zavřené dveře záchodu omluvil za vyrušení a zároveň ho ostře pokáral za překročení rychlosti.

Starý Hrůza to samozřejmě nechtěl rozmazávat a tak přijal omluvu a slíbil, že už to víckrát neudělá. Nakonec se ještě Adama zeptal, zda by na něj mohl mít prosbu.

„Samozřejmě pomáhat a chránit,“ takřka mu přes dveře zasalutoval Adam.

„Tak prosím tě sežeň Pavlínku a vyřiď jí, ať mi přinese hajzlpapír.“