Pomáhat a chránit: opilý řidič a veselý vrah

„Šest piv,“ pravil šestnáctiletý Ondra s dikcí zkušeného pijana.  „Šest občanek,“ kontroval zasloužilý výčepák. „Tak šest limonád,“ upravil objednávku a poté, co malinovku slupli, šli zkusit štěstí jinam. Tam už jim pšenka kvetla.

Pomáhat a chránit – Opilý řidič a veselý vrah

Ondra si to s hranou suverenitou zamířil rovnou ke stolu a kamarádi ho nejistě následovali. Sice z nich nebyl nejstarší, ale jednou byl kapitán, tak musel jít příkladem.

„Šest piv,“ pravil s dikcí zkušeného pijana v šest hodin odpoledne, když se hospodský konečně ráčil ukázat u jejich stolu.

„Šest občanek,“ sebral Ondrovi vítr z plachet zasloužilý výčepák.

„No … tak šest limonád,“ vrátil se k dikci teenagera a poté, co malinovku slupli, šli zkusit štěstí jinam.

Tam už jim pšenka kvetla. Nápoj obsahující hořké chmelové látky, který je určený k utišení žízně a má vhodnou vyváženost iontů, minerálních látek, vitamínů a polyfenolů s antioxidačním účinkem, jim byl podáván v míře vrchovaté. Šestnáctiletí hokejoví hráči, kteří právě dnes ukončili suchou letní přípravu, se o dvě hodiny později při cestě na záchod pohybovali stejně nejistě jako děti ve školičce bruslení.

„Ty krávo, Ondro, minule tady byl pisoár,“ poukázal na nesrovnalost Ondrův kamarád Denis, neboť oba stáli v kabinkách rozkročeni nad toaletní mísou.

„To bude asi tím, že jste na dámách, vy hňupi,“ ozvalo se z kabinky číslo tři.

Trapas z WC brzy upadl v zapomnění, neboť Ondrovi zavolala sestra Karolína, že je na zábavě v Újezdě a je tam i dívka jeho snů. Krásnou neznámou spatřil před měsícem na plovárně a nedokázal na ni přestat myslet. Hned na první pohled ho zaujal její intelekt a úžasné tělesné křivky. Ten intelekt si samozřejmě jen domýšlel z toho, že zde byla sama, nikoli s partou hihňajících se kamarádek, a četla anglickou knížku. Působila natolik sofistikovaně a nepřístupně, že se neodvážil na ni vyrukovat s žádnou ze „zaručených metod“. On vlastně Ondra ani moc holky balit neuměl, většinou totiž ony balily jeho.

„Jenže jak se tam mám dostat, je to alespoň 25 kilometrů a autobus tam teď nepojede?“ šílel z pomyšlení, že opět propásne příležitost. Posilněn alkoholem už by si na oslovení troufal.

Návrh sestry, ať si vezme kolo, ihned zamítl. Jednak by byl zpocenej jak prase, než by tam dojel, a pak taky měl už od jara píchlé zadní kolo. Snažil se uprosit Karolínu, aby se pro něj domů otočila autem, ale ta se dobře bavila a navíc v sobě měla dva vinné střiky. Další už si samozřejmě nedala, protože hodlala do půlnoci vystřízlivět.

Ondra tedy učinil jediné rozumné rozhodnutí, jaké mohl v tu chvíli udělat. Vyrazil s Denisem zpátky domů a půjčil si tátovo Audi. Táta s mámou jeli na víkend k příbuzným. A protože táta se strejdou měli diametrálně odlišné politické názory, ale stejnou zálibu ve slivovici, řídila raději máma. Svou nákupní tašku VW brouk. Ač Ondra zatím auto řídil jen na polní cestě za domem, cestu do Újezdu zvládl takřka bez problémů. Kvůli absenci řidičského průkazu a přítomnosti alkoholu v krvi volil samozřejmě hlavně vedlejší cesty. Když projížděl krátký úzký úsek v lese, kde se stěží vešlo jedno auto, trefil zrcátkem jednoho ze dvou chodců. V tom šeru je zaregistroval na poslední chvíli. Každý z nich šel po jiné straně a ten nalevo měl holt smůlu.

Zdeněk uslyšel ránu a koutkem oka zahlédl, jak jeho komplic Ivan zavrávoral.

Trvalo dobré tři minuty, než do nastalého ticha pronesl, „on mě trefil.“

Ivan byl zmaštěnej jak papír od sekaný a Zdeněk litoval, že ho na tuhle fušku přibral. Jenže jemu sebrali chlupatý papíry a vykrádat chatky bez auta je komplikovaný. Na jednu odlehlou, málo navštěvovanou měl zálusk už dlouho. Bezpečně věděl, že pan doktor je s manželkou na dovolené na Maledivách a tudíž mají jedinečnou příležitost. A jak známo, příležitost dělá zloděje. Když konečně obtěžkáni batohy s lupem dorazili k autu, zjistil Ivan, že nemá klíče. V domnění, že je ztratil při střetu se zrcátkem, je drahnou chvíli hledali ve škarpě, ale jak se za týden ukázalo, nechal je v chatce pana doktora. Na nástěnném věšáku u vchodových dveří.

„Tak kde máš tu vomrzajdu?“ vyzvídal netrpělivě Denis, když vešli do areálu, kde byla zábava v plném proudu.

Ondra se rozhlížel kolem, ale v davu lidí na parketu, ani u výčepního okýnka ji neviděl. Až po delším pátrání ji zahlédl, kterak sedí stranou na lavičce. Byla stejně krásná, jak si ji pamatoval z plovárny, jen tentokrát nebyla sama. Z kelímku položeného před sebou na stole občas usrkla nějaký nápoj a povídala si s kamarádkou. Tedy nejspíš to byla kamarádka, ale Denis o tom pochyboval.

„Ty vado, dobrý štěrbiny. Jseš si jistej, že to nejsou lesbičky?“ Denis se, díky sledování pornofilmů domníval, že všechny hezké dívky jsou buď lesbičky, bisexuálky nebo nymfomanky.

Veškerá Ondrova kuráž a odhodlanost v tu chvíli zmizela jak pára nad hrncem. Naproti tomu Denis na nic nečekal a šel se seznámit. Ondra v němém úžasu sledoval, jak se k holkám nenuceně připojil, ochutnával jejich pití a ony se smály jeho vtípkům.

To bych taky chtěl umět, pomyslil si s trochou závisti, ale Denis byl kámoš a hned na něj mával, ať se připojí.

Krásná neznámá se jmenovala Jesika a byla tenistkou, stejně jako její kamarádka Laura. A protože jim Denis z voleje naservíroval hlášku, „tak doufám, že nás neodpálkujete?“ konverzace se rozběhla raketovým tempem.

Když si k jejich navzájem se poznávající čtveřici bez předchozího varování mlčky přisedla Ondrova sestra Karolína, holky ztichly a zpozorněly. Shodně je napadlo, zda to není přítelkyně jednoho z nich a připravovaly se na žárlivou scénu.

„To je moje ségra,“ docvaklo Ondrovi, co visí ve vzduchu.

„Hele brácha, mám pro tebe dvě špatný zprávy,“ spustila bez okolků, „volala máma, že se fotřík pohádal se strejdou a jedou ihned domů …“

Ondra ještě nezpracoval zprávu číslo jedna, když ho kdosi zezadu objal a políbil na tvář.

Než se nadál, už se mezi něj a Denise vmáčkla Gábina. To byla ta špatná zpráva číslo dvě, před kterou ho Karolína nestihla varovat. Gábina se považovala za Ondrovu přítelkyni, protože spolu párkrát spali a Ondra neměl to srdce (ani koule), aby jí řekl, že k ní, krom občasného chtíče, nic necítí.

Všem u stolu bylo jasné, jak jsou karty rozdány, přesto se pohotový Denis snažil situaci zachránit, „to je jeho druhá ségra.“   

„Ty máš svaly, já mám čáry,“ kasal se Lukáš, když Adam vzdal jejich spor a jal se vyměnit píchlé kolo u služebního policejního auta. Protože řídil Luky a kvůli mikrospánku vymetl škarpu, trval Adam na tom, aby píchlé kolo vyměnil on. Jenže Luky, který se nerad ohýbal (a vůbec cokoli dělal), oponoval, že si o výměnu střihnou. Když se na místo obvyklého kámen – nůžky – papír vytasil s verzí známou ze seriálu Teorie velkého třesku, neměl Adam na jeho útočné varianty tapír – Spock protizbraň.

„Jaký čáry máš na mysli?“ zamlouval svou rezignaci Adam.

„No přece … ty jsi silný, rychlý, svalnatý…“

„Ty jsi přece taky silný …“ skočil mu do řeči Adam, „hlavně v pase.“

„Já naproti tomu …“ nenechal se vykolejit Luky, „jsem bystrý, vnímavý, díky čemuž ovládám dedukci a mám šestý smysl.“

„Myslíš doma na DVD?“ připomněl mu známý film s Brucem Willisem.

„Náhodou … já dokážu vycítit potenciální nebezpečí a šmejda poznám na první pohled,“ pokračoval v sebepropagaci Luky.

Pro tebe je nebezpečný se jít i vysrat,“ namítl Adam a Lukáš se snažil vydedukovat, jak je možný, že ví o jeho hemeroidech.

„A co támhleten týpek?“ kývnul Adam hlavou směrem k silnici. Kužely světel projíždějících aut střídavě odhalovaly obrys chodce s batohem na zádech. Zdeněk, který k nim byl otočený zády, protože se snažil chytit stopa, se stále přibližoval. Leč zarostlý, vousatý, od hlavy k patě navlečený v černém oblečení nebudil v projíždějících řidičích zrovna důvěru, a tak spíše šlápli na plyn.

„Co je s ním?“ nechápal Luky, kterému se jako obvykle myšlenky rozutekly na všechny strany.

„No přece … padouch nebo hrdina?“ připomínal mu Adam jeho šestý smysl.

Když se Zdeněk přerazil o výstražný trojúhelník a v šeru rozpoznal obrys policejního auta, krve by se v něm nedořezali. Už se chystal zahodit lup a dát se na zběsilý útěk, když v tom na něj kyprý policista posvítil baterkou a pravil bodrým hlasem, „můj šestý smysl mi říká, že je to Zdenda Babinský, co bydlí v tom baráku naproti policejní stanici.“

„Lukáš Zavřel,“ vzpamatoval se Zdenda, „co ty tady děláš, ty kluku chlupatá?“

„Co já tady dělám? Měním kolo,“ zkrášloval skutečnost Luky. „Ale co ty tady děláš?“

„Jdu z vandru a snažím se chytit stopa,“ zahlazoval stopy své kriminální činnosti Zdeněk.

„Pořád bydlíš u mámy?“ ujišťoval se Luky a neprodleně zastavil první auto.

Za volantem seděl vyplašený Ondra směřující domů.

„Pane řidiči, měl bych na vás prosbu, můžete v následujícím městě vyhodit kolegu u policejní stanice?“

Ondra, očekávající kontrolu dokladů, tudíž zpocený až na prdeli, ochotně přikývl. Věděl, že pokud by auto nevrátil dřív, než rodiče dorazí domů, měl by velkej průser. Ale pokud by si jeho i auto měli rodiče vyzvednout na policejní stanici, tu ostudu by otec nejspíš nepřežil a na místě by ho zabil.

Když se Audi znovu rozjelo, už byl Ondra trochu klidnější a Zdeněk ten byl blahem bez sebe. Jen se nemohl zbavit dojmu, že to auto už někde viděl. Jenže kdyby se na rovinu zeptal, zda mladej náhodou nenapálil zrcátkem jeho kámoše, upozornil by na fakt, že se nacházel na místě, kde byl spáchán trestný čin.

Jazyk za zubama ale neudržel Ondřej. „Vypadá spíš jako bezďák,“ hodnotil Zdeňkovo vzezření a neuváženě se zeptal, zda je skutečně policista.

"Já a policajt?" zasmál se huronským smíchem Zdeněk a pak si vzpomněl na svůj oblíbený biják Obvyklí podezřelí. „To ani omylem, ale jsem podezřelej z dvojnásobný vraždy a musím se dostavit k výslechu."

Ondra v tu chvíli netoužil po ničem jiném, než aby se dožil výprasku od otce.

Předchozí díly Pomáhat a chránit naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558