„Jsi nějakej přepadlej,“ konstatoval policista Adam poté, co se jeho kolega počtvrté probral na sedadle spolujezdce z hlubokého spánku. „Ale špatně jsem se vyspal …,“ zívnul Lukáš a dodal tu nejzásadnější informaci, „… ve vaně.“
POMÁHAT A CHRÁNIT: jsou to hrozná muka, když unesou vám vnuka
„Dneska jsi nějakej přepadlej,“ konstatoval policista Adam poté, co se jeho kolega Lukáš počtvrté probral na sedadle spolujezdce z hlubokého spánku. Obrazně řečeno, už stihl za směnu pořezat tak deset metrů dřeva. O týden dřív Adamovi líčil, že když jel po noční směně domů, zastavil na křižovatce, aby dal přednost kamionu jedoucímu po hlavní silnici, a probral se až o půlhodiny později, když na něj troubil řidič auta stojícího za ním.
„Ale špatně jsem se vyspal …,“ spustil starou známou písničku a o pár vteřin později dodal tu nejzásadnější informaci, „… ve vaně.“
„Ty jsi spal ve vaně?“ ujišťoval se Adam, že dobře slyšel.
„No, občas tam spím, když to zalomím při koupání,“ ujistil ho, že sluch má v pořádku.
„Ale v průběhu noci se snad vzbudíš, ne?“
„Samozřejmě,“ nechápal Lukáš, kam směřuje.
„A …?“ napovídal Adam a očekával, že mu Lukáš popíše, jak vyleze z vany a přesune se do postele.
„A dopustím si teplou vodu, aby mi nebyla zima,“ vysvětlil mu svůj obvyklý postup.
„Nedáme si něco k jídlu?“ nadhodil Lukáš do nastalého ticha. Po probuzení měl vždycky hlad jak lev.
Adam si představoval ty varhánky na kůži po několikahodinovém koupání a na jídlo neměl ani pomyšlení.
Zhruba v tu samou dobu vyrazila bývalá učitelka z mateřské školky paní Bláhová se svým jediným vnukem na dětské hřiště. Vídala ho maximálně dvakrát do roka, protože její jediná dcera se vdala do ciziny, a tak se ze všech sil snažila s pětiletým Honzíkem navázat ten správný mezigenerační vztah. Jenže pouhý měsíc v Čechách a jazyková bariéra jí to značně stěžovaly. Honzík sice česky jakž takž mluvil, ale jako doma se tu nikdy necítil.
Přeci jenom město se čtrnácti tisíci obyvateli mu připadalo jako venkov. Navíc si tu nedokázal najít kamarády. Když mluvil tak jak byl zvyklý, nikdo mu nerozuměl a když se snažil mluvit česky, koukali na něj jak na exota.
„Honzíku, musíš je zdravit ahoj nebo čau,“ vysvětlovala mu poněkolikáté babička, proč mu ostatní děti neodpovídají.
„Já nejsem Honzík,“ dupnul vzpurně a radši šel sám na prolézačku.
„Máte to s ním těžký, paní Bláhová, že?“ pravila účastně jedna z maminek, která v mateřské školce prošla jejíma rukama.
Paní Bláhová své bývalé žačce naoko odporovala, ale pak se její monolog zvrhnul v litanii, jak je psychicky náročné vídat vnuka pouze sporadicky a nemoci při jeho výchově uplatnit své bohaté pedagogické zkušenosti.
Zatímco paní Bláhová uvízla za jazyk, ten, jehož oslovovala Honzíku, se z dětského hřiště vypařil. Jakmile si paní Bláhová uvědomila, že Honzík je v prachu, zalarmovala ostatní babičky a maminky a začaly ho hledat. Po půlhodině bezvýsledného pátrání už v duchu přepočítávala, zda peníze, co má ušetřené na funus, uspokojí požadavky únosců. Z hřiště se totiž nevypařil jen on, ale i ten rusky mluvící mladík. Na kolik asi může přijít výkupné za pětiletého kluka? dumala, netušíc, že ten mladík je přítel jedné místní svobodné matky a dnes se nabídl, že pohlídá její dceru, než nakoupí.
Honzík mezitím přes sídliště došel až ke svodidlům hlavní silnice. Poté co je přelezl, si to štrádoval po krajnici směrem z města. Řidiči míjejících aut si ho nevěřícně prohlíželi, ale žádného z nich nenapadlo zastavit. Naštěstí si ho všiml Adam a upozornil na něj Lukáše, který se právě ládoval bagetou.
„Ňákej malej prďola míří přímo k dálničnímu přivaděči,“ nevěřil vlastním očím Adam.
„Ten prcek musí bejt vyděšenej k smrti,“ konstatoval Lukáš a posílil se bagetou. „Na něj musíme citlivě, abychom ho nevyplašili,“ zamumlal s plnou pusou. Jakmile se k němu zezadu pomalu přiblížili, stáhl okénko a chlácholivým hlasem pravil, „ahoj chlapečku, jak se jmenuješ a kde bydlíš?“
Někdo si se mnou chce povídat, rozzářily se Honzíkovi nadšením oči, a hned si vzpomněl na babiččinu radu, že má zdravit hezky česky.
Tazateli zaskočily kuřecí stripsy, když mu po pravdě odpověděl, „čau, já jsem Johny z New Yorku.“
Příště: Opilý řidič a veselý vrah.
Předchozí díl najdete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558
