Otevřené manželství (volně navazuje na Nečekané sblížení)

„Matěji, vstávej,“ vložila se do toho velká megera. „Maminko, kde se tady berete?“ oslovil jsem tchyni tak, jak to nesnáší. „Jdeme s Pepou jen tak náhodou kolem." „Jo, neštěstí nikdy nechodí samo,“ mumlal jsem si pod vousy.

OTEVŘENÉ MANŽELSTVÍ

Pokaždé, když jsem se v noci vzbudil a uviděl proti oknu siluetu autotrakčního lehátka, pod kterým jsem ležel, hrozně jsem se lekl. Opěrátko na hlavu a tělo vypadalo jako obří hlava na zakrslém těle a postranní kovová konstrukce, to byly ruce nebo spíš chapadla, která se dotýkala mých nohou. Autotrakční lehátko bylo ženy a používala ho k uvolnění svalového napětí a relaxaci. Na mě mělo ale přesně opačný efekt. Mé noci a rána byly děsivě depresivní a ve dne to nebylo o moc lepší.

„Taťko, vstávej,“ třásla se mnou Adélka.

„Dej mi svátek, ty malá megero,“ odbyl jsem ji láskyplně.

„Matěji, vstávej,“ vložila se do toho velká megera.

„Maminko, kde se tady berete?“ otočil jsem se a oslovil tchyni tak, jak to nesnáší a vyžadoval vysvětlení její intervence. Přiznám se bez mučení, že mnohem radši bych ji uvítal tak nějak pohádkově: co chceš? Cha tchyně, přišla nečekána, nepozvána, tatínka probudila, na druhý bok obrátila, nebylo ji asi vhod, že ukazoval jí svůj zadní vchod!

„Jdeme s Pepou jen tak náhodou kolem,“ ujišťovala mě zbytečně.

„Jo, neštěstí nikdy nechodí samo,“ mumlal jsem si polohlasně pod vousy, když jsem se zvedal z pelechu.

Nikdy mě neměli rádi. Mladší Jana si našla lékaře, zatímco starší slečna učitelka se zahazovala s dělníkem. To, že neměli rádi mě, mi bylo celkem vzato putna, ale že dělali rozdíly i mezi vnoučaty, to jsem jim nikdy neodpustil. Dodnes si pamatuji, jak tchán Pepa volal Anně z Prahy, kde byli s Maruš na výletě, co má koupit sestřině Danče k Vánocům. Anna mu poradila dřevěnou hračku a navrhla mu, že by jí mohl koupit i naší Haničce.

„To je zbytečný, ta z toho ještě nemá rozum,“ odbyl ji a pod stromeček od nich opravdu dostala velký kulový. Pro úplnost dodávám, že Danča měla 14 měsíců a Hanča 11.

Ale abych jim nekřivdil, nemůžu říct, že na nás nemysleli. Když potřebovali něco odvézt, přestěhovat, složit, opravit, vždy se obraceli na nás. Pokud šlo o nedělní oběd či dovolenou u moře, volali zpravidla Janě s Romanem. Nakonec i švagrové to došlo a od rodičů se lehce distancovala.

„Adélko, neříkal jsem ti jasně, že nemáš pouštět cizí lidi do baráku,“ napomenul jsem mladší dceru, když jsme scházeli dolů do přízemí.

Áďa na mě upřela své velké, tmavé oči plné nepochopení. „Ale tati, vždyť …“

„To je dobrý, já ti odpouštím,“ ujistil jsem ji, že jí to nemám za zlé.

„Chtěla jsem říct, že my je nepustily, dělaly jsme, že nejsme doma,“ mrkla na mě spiklenecky. „Ale mají klíče,“ povzdychla si.

„Vy jste moje princezny,“ dal jsem jí pusu do vlasů.

Hanička v kuchyni vařila kávu pro návštěvu.

„Říkala jsem dědečkovi a babičce, že spíš na zemi, protože tě bolí záda,“ informovala mě. Věděl jsem, že děti v pubertě lžou rodičům, ale že by lhaly ve prospěch rodičů, s tím jsem se setkal prvně.

„Tati, chceš taky kafe?“

„A máš ze spolku nebo od Žida?“ nahodil jsem udičku.

„Od Žida,“ culila se Hanča aby tchán s tchyní pochopili, že jsme z nich otráveni.

„Dám si čaj,“ učinil jsem objednávku.

„Černý nebo ovocný?“ dotazovala se dál dcera.

„Jak černý?“ reagoval jsem na oko pohoršeně a poukázal tak na fakt, že staroušci jsou navíc ještě rasisté. My učili děti, aby neměly předsudky a byly tolerantní. Uznávám, že to není úplně výchovné, (myslím to shazování prarodičů), ale s čím kdo zachází, tím taky schází. K druhé babičce a dědovi se chovají láskyplně.

Důvodem jejich návštěvy bylo nás pozvat na oslavu tchyniných šedesátin. Velká rodinná akce.

„Tak doufám, že ti do toho nevleze zase nějaká práce?“ připomněl mi tchán, že takřka vždy jsem musel na poslední chvíli do rachoty. Ale kolik mi to dalo práce, to už nikdo neocenil.

„No, to víte, dělník není lékař, aby si určoval, kdy půjde a nepůjde makat,“ připomněl jsem jim, že jsem prostého původu.

Na závěr návštěvy si mě vzala tchyně stranou, „Matěji, to zda přijdete všichni, pro nás moc znamená …“ 

No jasně, co by tomu řekli lidi. Pomyslel jsem si, jak by reagovalo její rozsáhlé příbuzenstvo. Jsem pro ně paní Colombová. Jenže ona to myslela jinak, což jsem pochopil vzápětí.

„A měl by ses s Aničkou udobřit. Kup jí kytku a omluv se, uvidíš, že ti odpustí,“ kladla mi na srdce.

Cítil jsem, jak ve mně kypí hněv a chystal jsem se jí říct, že já nejsem ten, kdo by se měl omluvit. Samozřejmě za použití spousty peprných výrazů.

Jenže stihnul jsem jenom hluboký nádech a ironické, „maminko …“

„Tati!“ zakřičela Hanička. Pokud měl Pepa odvézt její pozornost, tak zásadně selhal.

Otočil jsem se na ní, „co je?“

„Máš naběhlou žílu na čele,“ upozornila mě.

„Má bejt?“ nechápal jsem.

Přišla ke mně blíž a pošeptala mi do ucha, „vždycky když máš naběhlou žílu na čele, tak se chováš jako … debil.“ To debil jsem spíš jen tušil, než abych ho doopravdy slyšel, ale věděl jsem, že má pravdu.

O čtyři dny později jsem měl „rande" s pětadvacetiletou Anežkou. A to jsem ještě nedávno odsuzoval Krasoně. A včil jsem si kvůli ní koupil nové boxerky, ponožky a košili s krátkým rukávem. Po letech jsem taky zašel do kadeřnictví a ostříhal si chlupy v nose. Vzala mě do zastrčené restaurace za náměstím. Bylo před výplatou, takže tu naštěstí nebylo moc lidí. Hlavně nikdo z práce. Seděli jsme v menší, oddělené zadní místnosti, kde byli jen dva stoly a zabloudila sem maximálně číšnice nebo některý z hostů, když šel na záchod.

Neúmyslně jsem u Anežky zabodoval už při objednávání piva, kdy jsem zhruba stejně staré servírce řekl, „dám si pivo a pro slečnu dceru limonádu.“

Zatímco servírka jen cukla koutky, Anežka si smíchy cvrnkla do tang. Jak mi později sdělila. Limonádu samozřejmě odmítla a s chutí se zakousla do piva. V momentě kdy dopíjela druhé, já stále cucal první. Věděl jsem, že po druhém už budu muset abstinovat, abych stihl vystřízlivět a mohl řídit domů. Anežka byla naštěstí hodně upovídaná a tak v podstatě obstarala veškerou konverzaci i za mě.

„S tebou se tak pěkně povídá, rozumíš mi jako nikdo jinej,“ rozplývala se.

Vyprávěla mi o svým dětství, prvním a třetím klukovi. Na toho druhého neměla dobré vzpomínky. A taky o rodičích, že jí vůbec nerozumí, hlavně táta. V tu chvíli jsem si vybavil konverzaci se švárou. Ty nejseš ani vtipnej, ani zajímavej, ale nejseš ani hezkej, natož bohatej. Že by otcovský komplex? Když ale začala mluvit o sexu a že ji přitahuju, došlo mi, že takhle se s tatínkem nemluví. Musel jsem ale konstatovat, že je hodně přesvědčivá a pohled do jejího výstřihu mi právě nepřidal. Nebo lépe řečeno mi přidal, na objemu i tuhosti. Několikrát jsem zkoušel změnit téma, ale ona vždycky našla způsob, jak se k němu vrátit. Třeba otázkou, kde jsem to všude dělal? Když jsme to porovnali z geografického hlediska, byl jsem vlastně žabař. To jsou už zase ty zmiňované dovolené, na které nejezdím. Alespoň že jsem zabodoval, co se obskurních míst týče.      I když její v autě, v bazénu, na lodičce, v kině, ve zkušební kabince taky nebylo k zahození. Nejvíc ji ale fascinovala moje záchodová kabinka.

„Jo a taky v práci,“ vzpomněla si o deset minut později, když jí servírka nesla další pivo.

„Co v práci?“ nechápal jsem souvislost, neboť jsme se již bavili o něčem jiném. O jejich oblíbených sexuálních pomůckách.

„Že sem taky šukala v práci,“ neohlížela se na servírku a naservírovala mi tu informaci na zlatém podnose.

Servírka mě počastovala opovržlivým pohledem. Jakoby říkala, máš tohle zapotřebí?

Počkal jsem si, až odešla. „Myslel jsem, že jsi nikde jinde než u nás nedělala?“

„Však taky ne,“ potvrdila mi, že se nemýlím a mně došlo, že tohle celé je jeden velký omyl. Kdo z mých kolegů ji asi obšťastňoval? horečně přemýšlel. Každopádně už mi nepřišla tak přitažlivá. Teda přitažlivá byla pořád, ale takovým zvráceným způsobem, na který jsem nebyl připravený. Jak jsem si jen mohl myslet, že s ní bych mohl začít znovu? Žasnul jsem nad tím, jakej jsem idiot. Jsme každý z jiné planety. Já z Marsu, ona z Mrduše.

Anežka vytušila, že už se nebavím a můj zájem opadá. „Nejseš náhodou gay? pojala podezření.

„To, že jsem měl ztopořený péro mezi půlkama, za mě ještě nedělá gaye,“ hájil jsem se dotčeně. Stále to bolelo. Myslím jako na duši.

Naštěstí to vzala jako dobrej fór a já se omluvil, že musím na toaletu.

Vešel jsem do dveří, zahnul za roh a už jsem si rozepínal poklopec, když jsem si všimnul, že na jediném pisoáru je přilepená cedule mimo provoz. Vrátil jsem se tedy zpět a vlezl do kabinky. Zrovna když jsem skončil a chystal se spláchnout, vrzly dveře a po podlaze se rozezněly kroky. Ztuhnul jsem, protože původcem těch kroků nebyly tenisky či polobotky, ale spíš střevíčky. Klapy, klapy, klap. Přišla si pro mě Anežka? Jasně říkala, že sex na záchodě ještě neměla. Vteřiny se vlekly a já si říkal, že jsem srab. Každej jinej by jí nejspíš vykasal sukni, stáhl kalhotky a pořádně ji vojel. I já jsem měl přece v plánu zaparkovat svůj koráb se vztyčeným stěžněm v jejím zálivu. Jak je možný, že to najednou nevidím tak růžově? Odradil mě její pragmatický přístup k sexu? Ač jsem o tom dumal sebevíc, nedokázal jsem se rozhodnout. Naštěstí se znovu ozvalo klapy, klapy, klap, vrzly dveře (no, alespoň někdo si tady vrznul) a já s úlevou spláchl.

Když jsem si myl ruce, napadlo mě, že jsem možná jenom paranoidní, že to vůbec nemusela být Anežka. Třeba si nějaká jiná žena jen spletla záchod. Nakoukl jsem do přední části restaurace. Nebyla tam ani noha.

Pokračování příště: A žili spolu šťastně ...