La petite mort II. - Malá smrt 2 (slangově orgasmus)

Než Toma naložili do sanitky, přišli se s ním rozloučit spoluhráči zlití šampaňským. Jako poslední k němu přistoupil hráč s velkými J. „Dobrý den, pane Jágr,“ vypadl z role. „Vole, ty tvoje fórky mě jednou zabijou!" smála se 68.

První díl naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=763263

La petite mort 2 - Malá smrt 2 (slangově orgasmus)

Správce s Alicí zvedli Tomáše ze sněhu a posadili na skútr. „Nemám ho radši odvést do nemocnice?“

„Zatím je čas,“ uklidňoval ho Tomáš, „do nemocnice pojedeme dopoledne, až si Viky zlomí ruku.“

Správce tím sdělením moc neuklidnil. Měl nadále pochybnosti o jeho zdravotním stavu. A příčetnosti. Hlouček zvědavých hostů na terase hotelu sledoval, jak ho správce dopravuje dolů, zatímco Alice je následuje po svých.   

Ten Tomáš je takovej osel, přemítala v duchu. Dává tomu hokeji tolik, zatímco Ondra jede na půl plynu a spoléhá i hřeší na svůj talent. A v neposlední řadě na Viktorovy peníze a vliv. Jenže co mu vlastně zbývá? Žije si svůj sen. A součástí toho snu je bohužel i ta malá rajda, napadlo ji vzápětí a hned se zastyděla.

Když byli předevčírem všichni čtyři v hotelovém bazénu a ve vířivce, přistihla se, že si Tomáše prohlíží jinak než dřív. Už ne jako vyjukané děcko, ale jako budoucího muže. Ta každodenní dřina na ledě a v posilovně se na jeho postavě podepsala. V pozitivním slova smyslu. Hezký, lehce nesmělý úsměv měl už dřív, ale teď k němu nabízel v jednom balíčku i svalnaté paže, široká ramena, pekáč buchet a zadek k nakousnutí. Ten jako by tesal sám Michelangelo. Ondra se mu teda stále smál, že by potřeboval větší. Útočník prý potřebuje prdel, jako má Jágr, aby s ním mohl odstrčit napadajícího soupeře a pokrýt si puk. Jenže já bych nechtěla tím zadkem odstrčit … zasnila se znovu Alice. Nesmíš na něj myslet. Ne takhle. Nemůžeš být překážkou na jeho cestě do extraligy či NHL. Sebemrskačsky se pranýřovala, zatímco se jí po těle rozlévala horkost ze vzrůstajícího vzrušení i fyzické námahy.  

„Mládeži, máte zpoždění,“ spustil Ondrův otec a významně si poklepal na hodinky Rolex. Tomáš se na Alici soucitně usmál, netušíc, že důvodem jejich zpoždění je on sám. A sprchová hlavice, která uspokojila její roztoužené lůno, zatímco Ondra chrněl.

„Večer se máme setkat s rodinou mého obchodního partnera, tak pevně doufám, že mi neuděláte ostudu,“ připomněl svým dětem i jejich protějškům Viktor.

Takže si Viky zlomí ruku, já se vyspím s Natálií a skončím jako troska, zesumíroval si ihned Tomáš, co to pro něj znamená. Stále tápal. Nevěděl, zda ta alternativní budoucnost nebyla jen zlý sen, ale byla natolik reálná, že nehodlal nic riskovat. Sice musel připustit, že mu malý Tom s Álou trošku chybí, ale alibisticky si svou neochotu se k nim vrátit omlouval tím, že bez něj jim bude líp. Neuvědomoval si, že bez jeho přispění se nikdy nenarodí.

Když přišli na pokoj, začala se Viky soukat do nové červené kombinézy s kožešinovým límcem.

„Tomášku, pohni si,“ popoháněla ho nedočkavě.

„Nechceš se dnes na lyžování vyprdnout, jsem unavenej z běhání, radši bych si dal relax ve vířivce,“ snažil se ji odradit od nápadu pořídit si nový módní doplněk v podobě sádry.

„Vždyť já se narodila s lyžemi na nohou,“ lehce přeháněla ve vyzdvihování svých dovedností. Pravda, hezky se na ni dívalo. Když stála vystajlovaná u bufetu a popíjela svařák.

Nakonec ji Tomáš přeci jenom zlomil, ale musel jí slíbit, že budou dělat tuli tuli. Teletubbies byl děsný hit a Viky si z toho infantilního seriálu oblíbila právě tuhle úděsnou hlášku. Její slovník v momentě, kdy se snažila dohnat Tomáše a uklouzla na mokrých dlaždičkách, byl ovšem zcela odlišný. I zkušený dlaždič by se červenal až na prdeli. Ruka ten pád přestála bez úhony, ale noha zapraskala, a jelikož se uhodila i do hlavy, měla o odpolední a večerní program postaráno. Když pro ni správce zajišťoval sanitku, podezřívavě si Tomáše prohlížel. Nebyl si už zcela jistý, o kterém zlomeném údu to ráno mluvil, ale že bude potřebovat odvoz do špitálu, věděl s několika hodinovým předstihem.

Tomáš jeho pohled vycítil a pochopil, „měl jsem prostě takovou předtuchu,“ uvedl na svou obranu, ačkoli nařčení nebylo vysloveno.

„Jakou předtuchu?“ nechápal přihlížející Viktor, co to blábolí.

„Říkal jsi, ať na Viky dohlédnu,“ připomněl mu Tomáš, protože nechtěl rozebírat, jak věděl, že si Viky bude lámat končetiny.

„Kdy jsem to říkal?“ nemohl si vzpomenout Viktor.

„Dneska u snídaně, přece,“ trval na svém Tomáš, než mu docvaklo, že to byla ta předešlá alternativní realita, „teda minule … při té dnešní snídani,“ snažil se z toho vybruslit.

I výzvu, kterou následně pronesl Viktor, znal Tomáš důvěrně z čtvrtstoletí vzdálené budoucnosti. Zněla, „dejchni na mě.“

„Já už nepiju,“ hájil se, „jen jsem měl takový tušení, že si Viky na sjezdovce zlomí ruku,“ odpověděl popravdě Tomáš.

„Tak jsi ji vzal do bazénu, kde si zlomila nohu,“ chechtal se Ondra jeho argumentaci, pročež ho Alice praštila loktem do žeber.

Čím víc se snažím, tím to je horší, přemítal Tomáš, když ho Ála totálně vystresovaného posadila na sedadlo spolujezdce a odvezla za Viky do nemocnice.  

Po návratu ze špitálu, kde mu přes jeho protesty Viktor zařídil prohlídku na neurologii, se Alice chtěla projít. Tomáš se nabídl, že půjde s ní, ale chtěla být sama. Jen co zmizela z dohledu, vyrazil hlídkovat k popelnicím. Viky jsem nezachránil, ale Álu můžu, povzbuzoval se v duchu, když přešlapoval mezi nevábně vonícími odpadky. Jenže obšourník Ondra ani povolná servírka se neobjevili. Pouze přítel servírky, který dělal pomocníka v kuchyni a svou milou všude hledal. Kdyby se ráčil zeptat Alice, tak by mu řekla, že leží na pokoji číslo 22 s nohama nahoře. Přesně tenhle obrázek se jí totiž naskytl, když vešla do jejich hotelového pokoje.

Ondra udiveně zvedl hlavu z dívčina klína, otřel si ústa a konsternované Alice se zeptal, „ty už jsi zpátky? Co ségra, je v cajku?“

Alice se otočila na patě a vyrazila. Ven z hotelu, pryč od Ondry, pryč z toho světa plného falše a pokrytectví. Ondra ji doběhl před výtahem. Vyjma ručníku omotaného kolem beder byl nahý. „Není to tak, jak to vypadá,“ vytasil se se stejným argumentem, který dříve použil Tomáš. Hokejisti na něj mají zřejmě copyright. 

„Samozřejmě že to není, jak to vypadá, Ondrášku,“ vykouzlila svůj nejmilejší úsměv Ála, „předpokládám, že slečnu uštknula zmije a ty jsi vysával jed.“

„Zmije … teď v zimě, to je blbost, ne?“ žasnul Ondra, kterému nedocházely souvislosti. „Jo takhle …“ svitlo mu „hele ta holka pro mě nic neznamená, je to taková blbka, místní rozhoďnožka.“

Místní rozhoďnožka už opustila hotelový pokoj a rozcuchaná a zpola ustrojená stála za Ondrou s pusou dokořán. „Hele, já chápu, že to bolí …“ pokračoval v obhajobě Ondra. Alice zachytila servírčin pohled a došlo jí, na jaké místo se zaměřila. Pod krátkým ručníkem nedostatečně skrytý jágrovský zadek a bimbající se nádobíčko.

„Bolí …“ přerušila ho, „já ti řeknu, co bolí …“ načasovala si pointu, ale servírka opravdu nebyla moc bystrá a tak jí hned nedošlo kam Ála míří a že je na tahu. Ondrův nechápavý výraz vystřídala grimasa plná utrpení, když mu Monika přeci jen uštědřila kopanec do varlat. Střevíčky s kovovou přezkou jsou pro tyto účely jako dělané. 

Ondra se v tu chvíli mylně domníval, že větší bolest v životě nezažil, ale ze svého kalichu hořkosti si sotva usrknul. Jakmile se otevřely dveře výtahu a na scénu vkročil servírčin přítel Eda, dostal běh událostí teprve ten správný říz. Těkavým pohledem rekognoskoval terén a hned věděl, která bije.

„Mončo, už zase,“ spustil na místo pozdravu a šel si to s ní vyříkat. Z toho, že si po cestě k ní vyhrnoval rukávy, Ála usoudila, že ta promluva nebude ústního charakteru. 

„Není to tak, jak to vypadá,“ snažila se situaci zachránit Ála. Všichni, včetně Romana svíjejícího se stále v prenatální poloze, na ni tázavě pohlédli.

„Můj ex-přítel ji chtěl znásilnit,“ přispěchala s diametrálně odlišnou verzí příběhu.

Ondra v ten moment nevěděl, co se ho dotklo víc, jestli fakt, že z něj udělala ex nebo to křivé obvinění. Každopádně se ho dotkl i Eda. Nakopal mu zadek a zmaloval ksicht.

„Kde máš Ondru?“ předběhl Tomáše s dotazem Viktor, když Alice přišla večer ke stolu sama.

„Ale něco na něj vlezlo a pak trochu narazil,“ mátla odpověďmi nejen Viktora, ale celou společnost. Tomášovi, který seděl vedle ní, pošeptala do ucha, „slabší kusy nic nevydrží.“

Viktor tak musel chtě nechtě obě své děti omluvit a po večeři se věnovat byznysu, takže uvítal, když se Tomáš nabídl, že vezme slečny na diskotéku. Svou pozornost se sice snažil spravedlivě dělit mezi všechny tři, ale Elišce hned došlo, že má oči jen pro Alici. Jako první se proto rozloučila a zamířila si na pokoj číst. Naproti tomu Natálie se nehodlala tak snadno vzdát a donesla oběma pití, které mírně dochutila. V kabelce měla menší apatyku a tak Ála dostala dávku kapek na spaní a Tomáš stejně jako „minule“ tekutou extázi. Nepočítala ovšem s tím, že si své pití budou vzájemně ochutnávat a tak se vlastním přičiněním dostala do postavení mimo hru a jim umožnila zakázané uvolnění.

Ály zrzavé vlasy rozhozené na polštáři, šíje s malou jizvou z dětství, drobná ňadra a úzké boky, přes které Tomáš pomalu stahoval černé kalhotky ke kotníkům. Milovali se divoce, nespoutaně a bez zábran. Vpíjeli se jeden do druhého a neřešili, co bude následovat, jaký bude mít ten akt dopad na jejich životy. Alice, které Ondra mnohokrát vyčítal, že se neumí v posteli odvázat, se doslova utrhla z řetězu a dělala věci, na které by dřív ani nepomyslela. Ta žádostivost v Tomášových očích ji dodávala nepoznané sebevědomí. Usnuli nad ránem propleteni v náručí a omámeni chemickými látkami i láskou.

„Ty vole, prober se!“ řval na něj Ondra. A už je to tady, uvědomil si Tomáš, když přišel k sobě. Teď mě nejspíš zabije, protože zjistil, že jsem strávil noc s jeho dívkou. V Ondrově hlase však nebyl vztek, ale obavy.

Tomáš se pokusil otevřít oči a zároveň se instinktivně snažil zakrýt si obličej. Čekal ránu, ale na místo toho ho do očí udeřilo světlo zářivky. Ležel na masážním pultu, nad ním se skláněl klubový lékař a hned za ním manažer klubu a Ondra s krásnou tmavovláskou po boku. Jen už to nebyl ten Ondra, kterého si pamatoval. Byla to jeho starší verze a Tomášovi ihned svitlo, že se opět posunul v čase. Tahle alternativní realita se už na první pohled zdála být lepší než ta předešlá. Masážní stůl byl v místnosti vedle hokejové šatny a všude kolem byla loga klubu Boston Bruins. Z dálky k nim doléhal radostný křik, troubení a zpěv.

Zatímco Tomáš měl na sobě zpola odstrojenou hokejovou výstroj, Ondra měl slušivý, skvěle padnoucí oblek. Lekář mu anglicky oznámil, že ho naloží do sanitky a odvezou do nemocnice na rentgen. Tomáš překvapeně konstatoval, že mu rozumí každé slovo. Takže hraju v NHL a umím anglicky, zapamatoval si první poznatky o novém životě.

„Pojedeš prosím tě se mnou?“ obrátil se s prosbou na Ondru.

„Samozřejmě jsme přece jedna rodina a navíc jsem tvůj agent,“ ujistil ho Ondra. „Kate, miláčku,“ otočil se na brunetku a sevřel její ruku ve svých dlaních, „doprovodím Toma do nemocnice a domů si pak vezmu taxík.“

Tomáš si všimnul, že oba mají snubní prsteny. Takže Ondra je ženatý a já nejspíš taky, když jsme jedna rodina, jak právě zdůraznil. Nemohl si vzpomenout kde a kdy, ale byl si jistý, že Ondrovu ženu už kdysi viděl. Ještě než ho naložili do sanitky, přišla se s ním rozloučit většina spoluhráčů zkropená potem a šampaňským. Nevybavoval si, jak se jmenují, ale mile ho překvapilo v povzbudivých slovech zastoupení češtiny, slovenštiny. Jako poslední k němu přistoupil hráč, kterého by poznal kdykoli a kdekoli.

„Dobrý den, pane Jágr,“ vypadl z role, když mu idol z dětství povzbudivě stiskl pravici.

Jarda vyprskl smíchy, „vole, Špagetko, ty tvoje fórky mě jednou zabijou, zas tak velká rána do kebule to snad nebyla, ne?“ poněkud znejistěl. „Mě Alex sejmul ve Vancouveru a prohráli jsme,“ připomněl mu to co si nemohl pamatovat, „ale teď jsme přejeli my je,“ rozzářil se jak měsíček, „konečně můžu pověsit brusle na hřebík.“

Tomáš, zvaný Špagetka, zavrtěl hlavou, „jen mám menší výpadky,“ uklidnil Jardu, „jak jste dopadli v Naganu?“ zajímalo ho, jestli byl výsledek stejný jako v tom minulém životě.

„To mi to musíš pořád předhazovat?“ čertil se naoko Jarda.

„Co předhazovat?“ divil se Tomáš.

„Tu prohru 0 : 1, a že jsme ji odčinili až díky tobě a Ondrovi za čtyři roky v Salt Lake City.“

„Cože?“ upřímně nechápal Tomáš.

„Lapiduši, radši ho naložte nebo ho dorazím,“ pokynul Jarda zdravotníkům.

Až v nemocnici si Tomáš díky Ondrovi doplnil zbývající střípky do mozaiky svého současného života. Ten otřes mozku mu vlastně přišel vhod. Ondra sice nechápal, jak může mít tak velké výpadky paměti, ale ochotně mu během svých návštěv líčil jejich společnou cestu za oceán do NHL, olympijské zlato, jejich svatby, svůj fatální úraz i to, že Tomáš s týmem Boston vyhrál Stanleyův pohár. A že o oslavy přišel, protože mu pár minut před koncem dal hit frustrovaný Alex Ovečkin z Washington Capitals. 

„Takže já jsem vítěz Stanley Capu?“ nevěřil vlastním uším.

„Ty děláš, jako kdyby šlo o něco výjimečného, vždyť už jich máš pět,“ připravil mu další šok Ondra, „pro Jardu je ten pohár vysvobozením. Honí se za ním od roku 1992.“

Další várka vzpomínek už tak příjemná nebyla. S Viky měli před rozvodem a jejich dcery Jennifer a Kate ho jemně řečeno moc nemusely. Namlouval si, že je to pubertou, ale tak jak se mu vracely vzpomínky, uvědomil si, že za vzájemné odcizení může spíš ta jeho posedlost hokejem. Bože, já jsem hroznej rodič, bez ohledu na to, zda jsem bohatej či chudej, pozdě, ale přece, zpytoval svědomí.

„Buď rád, že nějaký děti máš,“ připomněl mu Ondra, „já jsem kvůli tomu kopanci do koulí neplodnej a přitom bych nechtěl nic jiného než dát Kate dítě,“ překvapil Toma nezvyklou otevřeností. Ondra už dávno nebyl ten  namachrovaný frajírek. A s Kate se Tomáš nemýlil. Opravdu ji znal, viděl ji v roce 97 v anglickém filmu Fixlování, tehdy ještě s krátkými vlasy.

„Když už je řeč o těch tvých varlatech,“ nadzvedl se Tomáš na posteli, „co se vlastně stalo s Alicí?“

„To jako vážně …?“ Ondra zblednul a bylo patrné, že o Alici mluvit nechce.

„Promiň, ale poslední co si pamatuji byl ten týden na horách a pak už nic.“

Ondra dlouho mlčel a pak do ticha pronesl, „taky nic víc nebylo, viděl jsem ji naposledy, když odcházela z našeho pokoje na večeři. Na noc se nevrátila a našli ji až za týden, pod ledem v horském jezeře.“

Tomášovi se zatmělo před očima a přemohl ho pláč. Brečel ještě dlouho poté co Ondra, rovněž se slzami v očích, odešel. Z Ondry se stal lepší člověk právě kvůli tomu, že Alici ztratil.

Při další Ondrově návštěvě se Tomáš k bolestivé události vrátil, „zítra mě pustí, chtěl bych zaletět do Čech, řekneš mi, kde je Alice pochovaná?“

„Ale ty nemůžeš letět zpátky domů,“ nesouhlasil Ondra.

„Proč bych nemohl,“ dožadoval se vysvětlení. Vzpomínky už měl jakžtakž utříděné a byl si celkem jistý, že je v Česku populární. Vybavil se mu dokonce obrázek fanoušků, kteří ho hlasitě povzbuzovali nějakým jednoduchým sloganem.

„Pořád jsi v podmínce.“

„Zase jsem někoho zabil,“ ulítlo Tomášovi, neboť už s tím měl svou zkušenost.

„O tom nic nevím…“ přešel to Ondra, ,,ale odseděl sis půl roku za hanobení hlavy státu, a kdyby to advokát neuhrál na přechodné pominutí smyslů, tak sedíš na střídačce doteď.“ 

„Co jsem udělal hlavě státu?“

„Před předáváním státních vyznamenání jsi opilý vylezl na ochoz a pomočil pod tebou procházejícího prezidenta Hrabiše,“ informoval ho škodolibě Ondra, „měl jsi štěstí, že kluci z ochranky byli tvoji fandové.“

„Tak proto ten povzbudivý slogan,“ docvaklo Tomášovi.

„Myslíš to notoricky známé, kdo nemočí, není Čech. Hop, hop, hop,“ ušklíbl se Ondra.

Tomáš si sice nechal návštěvu Čech vymluvit, ale od úmyslu se s Alicí setkat, ho Ondra odradit nemohl. Jakmile ho, za velkého zájmu sdělovacích prostředků, propustili z nemocnice, nechal se odvést do svého prázdného přepychového domu. Ačkoli Kate a Ondrovi slíbil, že s nimi povečeří, měl na večer jiné plány. Oblékl si dres Bostonu a chtěl zajet na stadion TD Garden. Stejně by jednou můj dres pod střechu vyvěsili. Jako výraz díku a uznání, dodával si odvahy s provazem v ruce. Když zjistil, že před domem jsou fanoušci a paparazzi změnil názor a oběsil se doma v hale. Skokem přes zábradlí s oprátkou na krku. Ještě než se zhoupl do neznáma, napadlo ho, zda dělá dobře.

„Tome, Tomášku, jsi v pořádku?“ Alice seskočila ze skútru, ještě než zastavil a klekla si vedle něj do sněhu. Rozepnula mu bundu a zajela dlaní na hrudní koš. Ucítila zběsilý tlukot srdce.

Tomáš otevřel oči a chytil se za bolavý krk, „panebože, ty žiješ,“ spadl mu kámen ze srdce.  

Alice se tázavě otočila na správce, „bude potřebovat doktora.“

„V nemocnici jsem byl celý týden,“ oponoval jí, „nechci doktora, chci tebe … teda být s tebou … vlastně mluvit s tebou,“ překotně hledal ta správná slova a snažil se zvednout.

„Plácáš nesmysly,“ zlobila se Alice, které se stále bolestí svíralo hrdlo. „Přeháníš to s tréninkem, s hokejem, s Viky … copak jste králici?“ ujelo jí, protože poslouchat noc co noc jak ona křičí a vzdychá, zavánělo masochismem.

„A co teprve až si poslechneš, co ti chci říct,“ dal jí za pravdu Tom. Poprosil pana správce, zda by je nechal o samotě a začal Alici předříkávat své dvě možné vize budoucnosti. Scházeli pomalu dolů po sjezdovce, ona ho podpírala a on mluvil z cesty. Nic z toho co říkal, nedávalo smysl, ale někde v pozadí jeho vyprávění vycítila, že ji miluje a že by se skutečně byl ochoten i zabít, aby byl s ní.

Ze strachu nepřiznala, že ona to cítí stejně. Alibisticky poukázala na dvě překážky. „Co Viky a Ondra?“

„Já Viky nemiluju, je mi s ní fajn, ale nic víc,“ přiznal Tom, „a ty Ondru?“

„Otázka je, co on cítí ke mně?“ zbavila se odpovědnosti odpovědět, „nechceš mi něco říct?“ vyzvala ho.

Pochopil, že nejspíš naráží na jeho avantýry, ale nechtěl být tím, kdo ho práskne. „Můžeme se ho zeptat,“ navrhnul proto Tomáš, "myslím ale, že s Kate Beckinsale byl šťastnější."

„Ty ses dočista zbláznil. Mně nic z toho co říkáš, nedává smysl,“ bránila se Alice, „co když je to jen způsob jak mě dostat do postele?“ Ve skutečnosti ho neobviňovala, ale spíš doufala, že na nic jiného nemyslí.

„No, to v žádném případě,“ vymezil se proti takovému nařčení.

„Že děkuju,“ dotklo se jí, že netouží po doteku, polibku, objetí. Nechce se jí zmocnit tak, jak to dělá s jinými. Z představy, že by byl s ní a v ní, se jí už teď podlamovala kolena.

„Ty to nechápeš, chci tě hrozně moc, ale bojím se, co se stane až dojdu na vrchol,“ snažil se zbytečně.

„Dobře ty cestovateli v čase,“ spustila nevěřícně po krátké odmlce a kroucení hlavou, „tak mi řekni, jak zítra ráno dopadne Nagano?“

„Proč?“ nechápal od kdy ji zajímá hokej.

„Sázka,“ šibalsky se usmála a odhrnula si vlasy z tváře. 

Výsledkem si byl Tom víc než jistý, obě cesty časem byly odlišné, jen to finále bylo pokaždé stejné.

„Naši prohrají 0 : 1 v prodloužení.“

„Dobře, jestli říkáš pravdu tak se s Ondrou rozejdu a nebudu na tebe chvátat, ale když naši vyhrají …“ nechala nevyřčený příslib doznít.

„Co pak?“ hořel zvědavostí Tomáš. Po jejím návrhu si oddychl, další cestování v čase nehrozilo.

Alice na výhru vsadila vše. „Když vyhrají, tak se se mnou pomiluješ. Sice seš blázen, ale s pěkným zadkem.“

Příště: Muži, nemám co na sebe