Jak Meky Žbirka vyprovodil mého mizerného milence

Naznačila jsem švagrovi, že bych ocenila milostnou předehru. „A to jako proč, ty se snad neuděláš?“ žasnul ten dutohlav. Po mém údivu nad jeho dotazem mě dorazil argumentem, „to je ale tvůj problém, máš na to stejně času jako já.“

JAK MEKY ŽBIRKA VYPROVODIL MÉHO MIZERNÉHO MILENCE

Rozhlédla jsem se po právě uklizené kuchyni a se zoufalým výrazem ve tváři udělala čtyři kroky do malého obývacího pokoje. Byl tam velký nepořádek a koš plný prádla, co už dva dny čekal na vyžehlení. Typický sobotní večer. Takhle vypadá život šestatřicetileté vdovy ve starém, zpola rozpadlém domku se dvěma závazky a občasným milencem na baterky. Jeden závazek má čtrnáct let, pinďoura a pubertu, druhý má pohlaví opačné, věk poloviční a svůj vlastní autistický svět. Milencem na baterky pak nemyslím vibrátor v nočním stolku, ale nespolehlivého švagra Roberta. Kde se to jen všechno tak zašmodrchalo?

Dětství jsem měla v podstatě idylické. Na malém městě v úplné rodině - tzn. s mámou, tátou a mladší sestrou Monikou. Ve svých jedenácti letech jsem se prvně bláznivě zamilovala. Byl „o něco málo“ starší, hrál na kytaru a byl to slušný, ale nemoderný chalan ze Slovenska jménem Miro Žbirka. Koncertoval v našem letním amfiteátru v rámci jakéhosi svátku či co, protože si pamatuji, že společně s muzikanty z kapely Limit na místě zhudebnili i nápis z transparentu: … nad bránou je nápis, len mier šancu má … Okouzlená jsem si nechala podepsat památníček od Mira a Laca Lučeniče, plus jsem dostala i podepsanou fotografii celé kapely. Jelikož jsem tenkrát měla jedničky (na vysvědčení), vyprosila jsem si za dobrý prospěch desku Roky a dni, kde byla i píseň Denisa. Ačkoli ji napsal pár let předtím, než jsme se poznali, já si po večerech představovala, že ji psal pro mě. Podobně možná smýšlela i máma, která opěvovala božského Káju, a ségra, pro niž byl idolem číslo 1 Dalibor Janda. Jenže zatímco Monika po revoluci vyměnila Hurikána za New Kids On The Block a Take That na kazetách z Polska, já zůstala Mekymu věrná. 

Píseň Len s ňou jsme si s Petrem vybrali jako svatební. Teda vybrala jsem ji spíš já, ale on neměl zásadní námitky. Svým způsobem pro nás byla do budoucna osudová. Petr neztratil s křídel pel, ale prohrál svůj boj s rakovinou slinivky a mně se měsíc po jeho smrti narodila Petruška. Pocity zmaru a bolestné ztráty se mísily s pocity odpovědnosti za život malého tvorečka. A když už jsem se s pomocí rodiny, přátel a syna Denise vyhrabala z nejhoršího, ukázalo se, že Petruška není úplně v pořádku. Jako miminko nežvatlala, neměla snahu mluvit, nenavazovala oční kontakt. Další facka osudu mě tentokrát poznamenala míň než ta předchozí, a tak jsem začala bojovat. Abych se naučila s nemocí své dcery žít, pochopila ji a mohla jí pomoct, začala jsem sbírat informace a oslovila několik odborníků a organizací.

Bydleli jsme na vesnici v domě po Petrových rodičích. Švagr obýval patro vrchní, já spodní a čas od času docházel na „výpomoc“. Zpočátku šlo hlavně o pomoc s hlídáním a drobnými opravami, ale postupem let došlo k přetransformování dohody spolubydlících. Dlouho jsem mu na oplátku jen vařila a pekla, ale když dostal chuť na něco zcela jiného, stála jsme před nelehkým rozhodnutím. Poprvé k tomu došlo spíš ze soucitu a vděčnosti, že se o nás stará a nemá čas si nikoho najít. (Až příliš pozdě mi došlo, že on by si nikoho nenašel, ani kdyby nás neměl na krku). Robert to nejspíš vycítil a jeho snaha se mi zavděčit pozvolna vyprchala úplně. Následně už škody neopravoval, spíš je páchal na mé psychice a chodil do přízemí výhradně za účelem domáhání se sexu. A já samozřejmě nevěděla, jak z toho ven. V tom fyzickém aktu nikdy nebyl ani náznak lásky, něhy, porozumění. Netvrdím, že se nesnažil, ale když někdo čerpá inspiraci výhradně u sledování tvrdého porna, těžko může čekat příznivou odezvu. Ta inspirace byla samozřejmě jednostranná, šlo mu jen o to, co má dělat žena. Jeho výkony naproti tomu byly jak z ochotnického divadla. Navíc šlo o praktiky, které mi rozhodně byly cizí a neděla jsem je ani s milovaným mužem, natož pak s jeho zakomplexovaným bratrem, co si neláme hlavu s osobní hygienou.

Když jsem se snažila Robertovi naznačit, že bych ocenila nějakou milostnou předehru, navození atmosféry, otázal se ten dutohlav zcela vážně, „a to jako proč?“

„Abych z toho taky něco měla,“ oponovala jsem a pomlčela o zánětech a infekcích, které nepovažuji za tu správnou přidanou hodnotu.

„A ty se jako neuděláš?“ žasnul.

Po mém údivu nad jeho dotazem mě dorazil argumentem, „to je ale tvůj problém, máš na to stejně času jako já.“

Kupodivu to nebyla ta poslední kapka, po které pohár přetekl. Ta dopadla až později. V momentě, když jsem se rozčilovala, že Peťa plive jídlo a frustraci dala najevo výtkou, „když už to máš v puse, tak to spolkni.“

Robert si neodpustil komentář, „že to říkáš zrovna ty.“ Na Denisovi bylo patrné, že moc dobře chápe, na co strejda naráží. Dalšímu „sbližování“ jsem se od té chvíle bránila zuby nehty.

Pustila jsem se do žehlení a jako kulisu zvolila na přehrávači YouTube písně, před dvěma měsíci zesnulého Mekyho. Má první platonická láska už pěje v nebi a krom jeho Katky po něm teskní i spousta posluchačů a hlavně posluchaček, přemítala jsem. Při Atlantidě a Prvé mi šlo žehlení hezky od ruky, a tak jsem myší navolila přehrávání alba Symphonic. Právě v tu chvíli dorazil Robert z hospody a posilněn alkoholem si připadal zábavný a neodolatelný. A tak zatímco Meky pěl Baladu o poľných vtákoch, Robert spustil baladu o svém ptáku domácím. Do žádné pasce krásnych slov jsem se ovšem lapit nenechala a vytrvale ho posílala někam. Ne nutně do prdele, ale spát. U Jesenné lásky mi vyčetl, jak hrozně se ve mně zklamal, a protože jeho výtky neutichly ani při, v pořadí třetí, Denise, navrhla jsem mu, že bych byla ochotna vyzkoušet jednu techniku z oblasti tvrdého porna. Robert, ač netušil jakou, byl hned pro.

„Ukazovala mi to kamarádka Jiřina v práci na mobilu,“ navnadila jsem ho a odložila žehličku. Mně osobně to přišlo nechutné, ale Jiřina tvrdila, že by to ráda s Frantou zkusila.

„Ty seš ale rajda a bude se mi to líbit?“ hořel vzrušením a zvědavostí Robert.

„Toho chlapa to rajcovalo děsně, stačí, když si stáhneš kalhoty a zavřeš oči,“ instruovala jsem ho.

Robert byl v cuku letu od pasu dolů nahý. „A můžeš vypnout toho kreténa?“ kývl směrem k notebooku.

„Ne, ta následující píseň vyloženě navodí atmosféru,“ odmítla jsem s vědomím, že právě Mekyho psychickou podporu budu potřebovat. Pátá píseň na albu byla svatební Len s ňou a tu už, jak jsem doufala, Robert neuslyší.

Smyslně jsem si olízla rty, rozepnula vrchní tři knoflíčky u košile a švagrovi poručila, ať zavře oči. Věděla jsem, že když to udělám, budu se muset nejspíš vystěhovat, ale měla jsem těch ústrků a ponižování už plné zuby. A tak jsem udělal přesně to, co ta žena na tom videu. Kopla jsem Roberta vší silou do koulí. Evidentně si to neužíval jako ten pornoherec, protože se s bolestivou grimasou sesunul k zemi a zkroutil se do prenatální polohy. A „kretén“ Meky spustil procítěně: čo bolí, to prebolí, už to skrýva tvár … 

Mé předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558