Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem) 2

Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem)  2 – dvougenerační.

„Tady budeme taky někdy spát?“ zeptal se s neskrývanou obavou dvouletý Dáda L. v nádražní hale. Podnětem k této otázce byla jednak dvojice bezdomovců, kteří se zde na zemi rozvalovali, jednak naše momentální situace.

Ještě před svatbou jsme s L. uzavřeli dohodu. Já chtěl tři děti, ona (krom svatby) snila o domě se zahradou. Proto jsem ji nabídl, že ji ten dům dopřeji, když k Dádovi (dělal jsem holčičku) přihodí ještě dva potomky. Prodal jsem svůj „staromládenecký“ byt, abychom měli na parcelu, uzavřel smlouvu na dřevostavbu a vzal si 3 milionový úvěr v bance na 30 let. Po dobu stavby jsme měli bydlet v podnájmu 1 + nic. Cca 3-4 měsíce. A když už jsem to měl tak hezky rozjetý na všech frontách, domáhal jsem se samozřejmě i zálohy, v podobě početí dalšího (prostředního) potomka. Tedy přesněji řečeno, malé princezny. Problém byl, že přísná paní domácí nám byla ve dne v noci v patách a věděla o všem, co se kde šustne. Navíc prosklená stěna našeho pokoje vedle koupelny a záchodu v podstatě vylučovala jakoukoli možnost soukromí. Jeden jediný víkend, kdy nemocná ulehla, nám stačil k tomu, abychom si dali reparát a stvořili Aničku či Michalku.

Jenže pak přišel jeden zádrhel, po něm druhý, třetí a nakonec se ukázalo, že to všechno byl dokonalý podvod spekulantů, v kterém ještě hrála významnou roli liknavost úředníků na stavebním úřadě. Takže jsme vlastnili stavební pozemek, na kterém nebylo možné stavět. A od dřevostaveb jsme jako bonus, dostali 120 tisícovou pokutu za nedodržení smlouvy. Shrnuto podtrženo jsem vysolil skoro mega za jedenáct set metrů louky, babuš nás vyhodila na ulici, protože by přes zimu musela topit a čekali jsme Majkyho. Kdybych uměl vydělávat prachy stejně rychle, jako umím plodit holky, co se z nich pak vyklubou kluci, Kellner by byl v žebříčku nejbohatších Čechů až na 2. místě.

Před osudem bezdomovců nás zachránili mí rodiče a azyl, který nám poskytli ve svém 2+1. Nás šest i s neteří Kajkou, se tam poskládalo jak prd. Vydrželi jsme tam tři měsíce, než se nám podařilo koupit byt, kde měl Dáda poprvé za dobu své existence vlastní pokojíček. A do něj potřeboval samozřejmě postel a matraci.

Posadil jsem Dádu do autosedačky a sám rozrušen usedl za volant. Řidičák jsem měl 11 let a 11 let jsem neřídil. Začal jsem až před pár dny, když si naši koupili Peugeota a darovali nám svoji opečovávanou Felícii. Nejprve jsem ovšem musel absolvovat pár kontrolních jízd s otcem, řidičem z povolání. Což je nervák non plus ultra. Z něj by byl nervózní i Michael Schumacher. A jelikož já nejsem taky zrovna holubičí povaha, záznam jízdy z černé skříňky by vypadal asi takto:

Otec: brzdi, zastav, copak nevidíš, že je tam stopka!

Já: vždyť jsem zastavil a navíc nic nejede!

Otec: to auto nezastavilo ani na vteřinu, policajti už by Ti napařili pokutu!

Já: (v duchu) no, ale spíš za to, že jsem si zapomněl doma doklady (a nahlas) neřvi na mě!

Otec: já na tebe neřvu, já mluvím normálně!

„Dej tam dvojku!“ ozvalo se ze zadní části vozu. Koukl jsem do zrcátka na Dádu a došlo mi, že jednu z těch jízd absolvoval s námi a zřejmě leccos pochytil.

Obcházeli jsme prostornou prodejnu s nábytkem a prohlíželi si vystavené postele.

„Tahle je pěkná,“ konečně si vybral, položil na ní méďu a začal si svlékat bundu.

„My tady nebudeme spát,“ zarazil jsem ho.

„Pořád spíme někde jinde,“ namítl. A to ještě netušil, že není všem dnům konec. Fakt, že za rok a půl vystřídal šest přechodných „bydlišť“ (mnozí dospělí to nestihnou ani za celý život) se na něm výrazně podepsal. Dodnes má problém spát u babičky, natož pak u kamaráda.

„Teď už to bude jiný, slibuji. Budeš mít svůj pokojíček, spoustu hraček, malýho brášku.“

„Už nebudeme stavět ten džebdženej baláček?“ zajímalo ho, zda prapůvod všech našich problémů zmizí v nenávratnu.

Chtěl jsem mu po pravdě říct, že záleží na tom, jak dopadne soud, ale jelikož jsem tomu nedával moc šancí (tři právníci, kteří mě předtím odmítli, to viděli stejně), přeskočil jsem rovnou k rozsudku, „ne nebudeme.“

Jenže krom toho, že jsem prchlivý, jsem taky umanutý. A tak jsem dělal všechno proto, abych zvrátil to rozhodnutí, zadupal ty šmejdy do země a dostát svému slibu. A tak abych splnil první slib ženě, porušil jsem ten druhý, který jsem dal synovi.