Horší už to nebude

Dál ptá se: co Ti chybí, proč máš v srdci chlad? Já nikdy neměl lidi, ach ... neměl jsem moc rád. Věz, řada z nich ti tleská, jsi-li na vrcholu sil, že včera není dneska, jsem dávno pochopil.

HORŠÍ UŽ TO NEBUDE                                                                          ( 1998 )

.

Přišla, zdá se jiná,

ač překrásná velice,

v ruce kosu třímá,

o mě pokouší se mrtvice.

.

Ptá se, stručně, rázně:

proč máš v srdci chlad?

Já neodpovím, vážně,

nezkoušej se ptát.

.

Jsem zatvrzelý, skoupý,

nač mluvit, škoda slov.

Tak bezcitný a hloupý

jak starý filosof.

.

Starý ve svém věku

dvaadvacet let.

Já nikdy nebyl v Rusku,

však třikrát jsem o něm četl.  

.

A snad proto nechci radit

těm, co chtěj zůstat čistý.

Jak splynout s davem, ladit,

být sám sebou si jistý.

.

Být jako ze škatulky,

leč uvnitř zcela prázdný.

Jak pevně sepnout půlky,

když zazní povel rázný.

.

Kráčet směle v čele

po vzoru bezejmenného hrdiny.

K tanci vyzvat nepřítele,

cítit ... ten dotek dějinný.

.

Pak když tě k zemi srazí,

tak jak hynou ptáci v hejně.

Tvoji milenci i vrazi

jsou na tom v podstatě stejně.

.

Dál pochodují s těmi,

jež hájí zájmy lidu.

Nadevše milují svou zemi,

ale ... i její mravní bídu.

.

V křesle složí starý kosti,

pohledem přejde sbírku knih.

Jak se hostí nevítání hosti,

by nevyčetla z nich.

.

To spíš je psáno černou tuší

v knize lidských osudů,

kdo sklidí záhon růží,

kdo posměch, ostudu.

.

Dál ptá se: co Ti chybí,

proč máš v srdci chlad?

Já nikdy neměl lidi,

ach ... neměl jsem moc rád.

.

Věz, řada z nich ti tleská,

jsi-li na vrcholu sil,

že včera není dneska,

jsem dávno pochopil.

.

Poraněn sečnou zbraní,

obrněn hradbou štítů,

má samota mě chrání

za dveřmi mého bytu.

.

Pomluva, zrada, lhaní,

vždyť kde kdo chrlí síru.

To slova jsou tou zbraní,

nehrozí hrozba míru.

.

S díky přijme šálek kávy,

do whisky prosí led,

poslouchá noční zprávy,

co přinesl blázen svět.

.

Další pokles měny,

causa Eman ne a ne se hnout,

udílení cen Grammy,

tři vraždy, jeden soud.

.

A na závěr, jak všeobecně známo,

svatba dvou známých osobností,                  

v chrámu páně řekli si své ano,

před zraky třinácti set hostí.

.

Svatba, nesmyslné poblouznění,

to je pohřeb svobody a volnosti.

Skutečný život pro mě vskutku není,

klidně přijmu tu tvou ránu z milosti.

.

A přece, zdá se, že se bojíš,

cítím ten smutek v očích tvých,

no, řekni – jak si vlastně stojíš

ve věcech srdečních?

.

Proč pořád ptáš se? A co láska?

Kdo z nás o ní vůbec sní,

kdo z nás ji prožil, koho láká

a kdo ji kdy pochopí!

.

Víš, že i mně bylo dáno

prožít si pár lepších dní.

Než bylo její jméno vytesáno,

v kámen náhrobní.

.

Ty dvě překrásná léta

čerpajíc studnu radosti bezednou.

Dnes však všechnu bolest světa

měnil bych za tu svou.

.

Vždyť nesu břímě viny,

snad osud si s námi pohrává,

tam do tmavé hlíny

měl jsem být pohřben já.

.

Tak proto cítíš chlad,

to v srdci mém je mrtvá zóna.

Proč nemohl jsem stát,

tam, kde stála ona.

.

Nuže tedy, na cestu se dejme,

přeruším trapné ticho.

Je snad nad slunce zřejmé,

co znamená tvůj příchod.

.

Kdepak synu, jenom klid,

ještě nepřišla tvoje chvíle.          

Já vlastně měla Ti jen vyřídit

pozdrav od tvé milé.

.

Trápí ji jak teď žiješ,

plný zášti, nedůtklivý.

Že v téhle díře hniješ,

víc mrtvý, nežli živý.

Autor: David Snítilý | pátek 29.3.2019 10:12 | karma článku: 11,82 | přečteno: 404x