„Ty voe Pardubice, ty nás zase vyklepou!“ „Kluci, co blbnete, vy jste poražený, ještě než vlezete na led. Každej zápas začíná za stavu 0:0. Kdyby si pardubičtí oblékli dres Litomyšle, tak na ně vlítne a nekoukáte napravo, nalevo."
Hokejový táta 16 – pozitiva comebacku proti San Piegu
„Proč vy vlastně už nejezdíte s 2009?“ zeptala se mě jedna z maminek během tréninku.
Ve zkratce jsem jí vysvětlil Majkyho tréninkový otřes a následné trauma a na závěr jsem si neodpustil poznámku, „... a hlavně Majkyho přestali zvát.“ Od trenéra, kterého všichni včetně mě považovali za férového chlapa, mě to dost mrzelo.
„Ale vždyť ho zve pořád,“ namítla maminka a na důkaz svých slov vytáhla mobil a ukázala mi maily.
Měla pravdu. Majky byl nominovaný na všechny předešlé zápasy, jen já jsem o tom nevěděl, protože mi žádné maily nepřišly. Připomnělo mi to hlášku z práce. Tady vázne komunikace. Nejen elektronická, ale i ta verbální. S trenérem jsme si všechno vyjasnili a on sám navrhl, že ho bude zvát i nadále a je jen na něm, kdy se bude chtít do týmu vrátit.
Majky se pozvolna oklepával a vracel do normálu. Oproti první části sezony ale přibylo víc těch zápasů, které s 2011 prohráli. Dokonce i s 2010 zaznamenal první a do konce sezony taky jedinou prohru. Na domácím ledě padli v odvetě s Pardubicemi. Pro návrat k 2009 se sám rozhodl na přelomu února a března. Už s týdenním předstihem jsem musel dát trenérovi avízo, jestli bude chytat. To jsme ještě netušili, jestli narazí na soupeře těžšího či lehčího. Já bych pro znovunabytí ztraceného sebevědomí samozřejmě uvítal někoho hratelného. Ne tak Majky.
„A seš si jistej, že to zvládneš?“ ujišťoval jsem se před odesláním potvrzovacího mailu.
„Jo, jsem a chtěl bych za soupeře Pardubice,“ oči mu zase zářily nadšením.
Jeho přání bylo vyslyšeno, ale dvě hodiny před začátkem zápasu už si zase tak jistej nebyl. Opět ho svazovala nervozita. S L. jsme ho uklidňovali, že to zvládne a že chlap, byť měří jen 124 centimetrů, musí své slovo dodržet. Takže nakonec nervozitu překonal a po šesti týdnech pauzy se vrátil k o dva roky starším spoluhráčům. Trenéři ho ujistili, že kdyby se necítil, tak ho z ledu kdykoliv stáhnou.
„Ty vole Pardubice, ty nás zase vyklepou!“ Jeho spoluhráči po příchodu do šatny nesršeli zrovna optimismem.
„Kluci, co blbnete, vy jste poražený, ještě než vlezete na led. Každej zápas přece začíná za stavu 0:0,“ snažil jsem se je povzbudit. Leč má snaha se míjela účinkem. A tak jsem přitvrdil, přidal na hlasitosti, použil trochu té psychologie. „Kdyby si pardubičtí oblékli dres řekněme Litomyšle nebo Lanškrounu, tak na ně vlítnete a nekoukáte napravo, nalevo. Přece se jich nebojíte. Přece se před nimi neposadíte na zadek jenom proto, že na dresu mají koníka? No, nemám pravdu?“ burcoval jsem je.
No … neměl jsem ji. Dostali jsme klepec 1:11 a to ještě jeden gól v naší síti rozhodčí neuznal. Přes změť těl nemohl dost dobře vidět, že puk přejel pár centimetrů za čáru a až poté ho Filip sražený na záda přikryl lapačkou. Ostatně nemohl to dost dobře vidět ani Filip, byl to spíš instinkt. Viděli jsme to jen my na tribuně a pardubický střelec, který se marně dožadoval spravedlnosti. A na ten zadek si před Perníkáři taky sedli. Nevěřícně jsem zíral na to, jak jeden útočník jede na dva naše couvající obránce a ti se srazí a umožní mu skórovat. Jasně že byli lepší, ale ne zase o tolik. Naši do zápasu nastoupili s tím, že prohrají a to se taky stalo. Hokej, který obvykle předvádí proti jiným soupeřům, tentokrát nepředvedli. Pardubický trenér, pro mě nepochopitelně i přes jasnou dominanci svých svěřenců, na ně po celý zápas nepřestal řvát.
Co se týče Majkyho, tak nechytal tak dobře jako před úrazem, ale žádná tragédie to taky nebyla. Hrálo se na 3x15 minut a za 22 minut na hřišti dostal 5 gólů. Přičemž většinou byly od sólo odjetých útočníků. O týden později v posledním zápase sezóny za 2009 to byly góly tři. Skvěle chytající Filip inkasoval jen jednou.
Zajímavé je, že s o dva roky starším Filipem měl Majky naprosto bezproblémový, kamarádský vztah. Vzájemně se podporovali a při střídání si vždy plácli lapačkou a vyrážečkou. Zatímco o rok starší brankář 2010 se s ním nikdy moc nebavil. A poté, co ho připravil o jisté místo v brance, už vůbec ne. Trenérský tah, který měl vést k tomu, aby se víc snažil, tak úplně nevyšel. Tuhle „rivalitu“ navíc ještě přiživili řeči samotných kluků, kteří Majkyho preferovali a o svém vlastním gólmanovi prohlašovali, že je díra. Možná i to byl důvod, proč opustil společnou šatnu, výstroj si bral domů a převlékal se jinde. Chápu, že tohle se neposlouchá snadno. Znám to z obou stran. Mladší syn má zřejmě sportovní nadání od pánaboha, zatímco starší, který není ani z poloviny tak dobrý, ho má nejspíš po mně. Když ho trenér gólmanů, na rozdíl od jiných, přijal do své skupiny, věděl jsem, že to je jen díky mladšímu bráškovi. Že jinak by neměl nárok.
A aby toho nebylo málo, Majky dostal ještě pozvánku na další dva turnaje „za odměnu“ se staršími. A jelikož to trenér nepodal úplně nejlépe, vyvolalo to spoustu zlé krve, hlavně mezi některými rodiči. Jako bychom za to my, jejichž děti vybral, mohli. A tak, místo abych se radoval, že je mladej zase v cajku, připadal jsem si jak ve špatným filmu.
Jinak na Majkyho měl návrat k 2009 jednoznačně pozitivní dopad. O týden později si jako jediný odvezl ze sobotních zápasu v Chocni dvě vítězství. Nejprve na poslední chvíli, dík bolesti zubů kolegy brankaře, nastoupil za 2010 proti Pardubicím. V první a druhé třetině inkasoval pouze po gólu, zatímco kluci jim jich nasázeli osm. Ve třetí třetině sice Pardubice mohutně tlačily, ale naši si už vítězství nenechali vzít.
Ve druhém zápase za 2011 proti domácí Chocni rozhodla pro změnu třetí třetina, do které jsme vstupovali za nepříznivého stavu 4:5. Majky už do konce zápasu neinkasoval, zatímco kluci pětkrát mířili přesně do sítě soupeře. Na protější straně hřiště 2010 ztratili dobře rozehraný zápas a v posledních sekundách zachraňovali alespoň remízu. S rivaly z Chocně trenéři ten den ještě domluvili přátelské utkání na konec sezóny. Po návratu domů si vzal Majky hokejku a do večera byl zavřený v tělocvičně. Nic nedbal na mé rady, ať si odpočine, protože se hned ráno do Chocně vracíme na další turnaj.Byla to neklamná známka toho, že ho hokej opět baví.
Následující den se naše cesty s manželkou rozdělily …
Předchozí díly: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123520
