Faux pas (úchylem snadno a rychle)

Rozkaz zněl jasně. Přes recepci nesmí bez povšimnutí projít žádný ucházející mladík. Všechny nápadníky musíme lifrovat Terezce. Terka před pár měsíci vyšla ze školy a před pár týdny „vyletěla“ ze vztahu jako ta třetí, přebytečná.

FAUX PAS (ÚCHYLEM SNADNO A RYCHLE)

Hergot, ten je ale pěknej, napadlo Vlastu, když ji Vojtův pozdrav přinutil vzhlédnout od klávesnice počítače.

„Ještě jednou dobrý den,“ úsměvem se mladík omlouval za vyrušení, „mám poukaz k vám na rehabilitaci a chtěl bych se objednat.“ 

Vlasta si ho stále zálibně prohlížela, a aniž by se na papír podívala, pronesla, „co vás trápí, mladý muži?“

„Víte, já jsem horolezec,“ začal hodně zeširoka, zatímco Vlasta slintala nad jeho atletickou osvalenou postavou, „a kamarád mě špatně jistil a když jsem spadl, tak až … na prdel.“

„Takže vás k nám přivádí naražená kostrč,“ konstatovala Vlasta.

Tak ten je pro Terku jak dělanej, usmyslela si dobrosrdečně a přidělila mu nejbližší možný termín. 

Jejich vedoucí Magda Vlastě a kolegyním, krom tradičního sbírání bodů od pojišťovny, přidělila i jeden důležitější úkol. Rozkaz zněl jasně. Přes recepci nesmí bez povšimnutí projít žádný ucházející mladík. Všechny potencionální nápadníky musíme lifrovat Terezce. Terezka před pár měsíci vyšla ze školy a před pár týdny „vyletěla“ ze vztahu jako ta třetí, přebytečná.

Samozřejmě jí bylo krapet podezřelé, že jí počítač přiděluje povětšinou mladé pacienty mužského pohlaví, ale na druhou stranu lepší než ten úlisný padesátník, co jí pořád nosil čokolády a zval na kávičku. Nebo 140 kilová babča, k jejímž ztuhlým svalům se přes hory sádla nemohla dostat.

O týden později Vojta zaklepal na dveře Terčiny cvičebny.

„Moment!“ zahlásila. Klepání se ozvalo znovu a tak dveře zpola otevřela, „mám tu ještě pacientku!“ vyštěkla a pak se zarazila.

Vojta cudně sklopil zrak, protože přes její rameno zahlédl zadek v bílých kalhotkách na polohovacím stole. „Pardon, já nevěděl, jestli jsem tu dobře,“ sypal si popel na hlavu.

„Vteřinku,“ změnil se tón Terčina hlasu, „hned se vám budu věnovat, jsem trochu ve skluzu,“ rovněž se s chápajícím úsměvem omlouvala. Měla pocit jako by byl každý úder jejího srdce intenzivnější. Pacientku instruovala, že pro dnešek je to všechno a zatímco se oblékala, ve spěchu si před zrcadlem pročísla své kaštanové kadeře a přejela špičkou jazyka přes zuby.

Když se navoněla, s hranou ležérností otevřela dveře do čekárny, „další!“

Při Vojtově příchodu už seděla na otočné židli a předstírala, že studuje jeho kartu. Své opálené nohy v ultra krátkých kraťasech vystavila tak, aby je nemohl přehlédnout. Jakmile si prošli jeho anamnézu, vyzvala Vojtu, ať se svlékne.

„Jako úplně?“

Terka se uchechtla, „no, jestli chcete, bránit vám nebudu …“ Na moment se zdálo, že ji Vojta vezme za slovo a tak na vysvětlenou dodala, „myslela jsem samozřejmě do spodního prádla.“

„Položte se na břicho,“ nařídila mu poté, co s povděkem kvitovala, že je trenkař z rodu boxerů. Ač Terka neměla velké praktické zkušenosti, tak po vyšetření citlivosti kostrče jí bylo hned jasné, že jde o stav velmi, velmi bolestivý.

„Byla by tu jedna možnost …“ zamyslela se nahlas. Ale do té se mi vůbec nechce, doplnila v duchu. Šlo totiž o metodu, kdy se mobilizace kostrče provádí prstem přes konečník.

„A jaká?“ zaúpěl s nadějí v hlase Vojta. 

„Jde o metodu Ludmily Mojžíšové …“ pomalu odříkávala Terka, oddalujíc tak popis jejího provedení.

„Jó, tu znám,“ přerušil ji Vojta.

„Znáte?“ žasla Tereza.

„No jasně, to mi dělalo tuze dobře,“ rozplýval se Vojta.

„A kdo … vám to … dělal?“ šlapala si na jazyk Tereza.

„Nikdo … teda já.“

„Jakože vy sám?“ rozhodila šokovaně rukama.

„Tak samozřejmě nejdřív jsem si to nakoukal na videu a taky mi s tím pomohla mamka,“ pustil se do detailního popisu, „ale pak už to šlo jak po másle. Ale musím se přiznat, že jakmile se mi ulevilo, tak jsem s tím přestal. Ale tenkrát jsem se tomu věnoval hodinu denně.“

„Hodinu?“ vydechla nevěřícně Tereza, „tak nejlíp uděláte, když se k tomu vrátíte,“ štítivě se odtáhla.

„A kdy se zase uvidíme?“ zvedl se Vojta z lehátka a snažil se vykouzlit svůj nejsvůdnější úsměv.

„Já mám … dovolenou,“ nevěděla honem jak se vymluvit, „tak si vás … vezme kolegyně.“

„Škoda,“ povzdychl si Vojta a předsevzal si, že Tereze alespoň pošle po kolegyni čokoládu.

Jen co odešel, spěchala zpucovat Vlastu, co jí to poslala za zvrhlíka, devianta, úchyla.

Naproti tomu Vojta, který stále chodil jak naprcanej kačer, byl pln optimismu. Když se ho doma máma zeptala, jak bylo na rehabilitaci, zářil nadšením.

„Byla tam taková pěkná fyzioterapeutka a představ si, že mi doporučila tu metodu Ludmily Mojžíšové.“

„Myslíš tu, jak jsem cvičila já v osmdesátých letech na neplodnost. Těch deset cviků na posílení pánevního dna, díky kterým jsem konečně otěhotněla?“

„A díky kterým jsem se narodil já,“ doplnil ji Vojta. Vojtovi ty samé cviky pomohli, když měl v pubertě problémy s bederní páteří. A teď se díky ní třeba sblížím s tou hezkou slečnou, maloval si budoucnost v těch nejjasnějších barvách.

Kdyby jen tušil, že paní Mojžíšová těch léčebných technik vymyslela víc a ta, kterou měl na mysli on, mu na naraženou kostrč moc nepomůže. Tak to chodí, když jeden mluví o koze a druhý o voze.

Příště: Faux pas (těsně pod vrcholem)