Blogerův psychický blok: s milencem mé matky

Co se chtíče a sexu týče, měla jsem dvě možnosti: vrátit se k Pavlovi, který mě ohne přes gauč jak M. Douglas J. Tripplehorn v Základním instinktu. A za tři minuty se mi udělá na zadek. Nebo přijmout svou vlastní pomocnou ruku.

BLOGERŮV PSYCHICKÝ BLOK: S MILENCEM MÉ MATKY

„Verunko, a nechceš si to ještě rozmyslet, ty, taková chytrá holka,“ apelovala matka na můj zdravý rozum.

„Už jsem se rozhodla, a jestli mě máš ráda, měla bys mé rozhodnutí respektovat a mít radost,“ oplácela jsem jí stejnou mincí, jen navíc na misky vah přihodila citové vydírání.

„Ale já tě přece mám ráda … i tatínek,“ obrátila se zřejmě na vedle sedícího a naslouchajícího taťuldu, „ale Pavel není kluk pro tebe, představovali jsme si pro tebe někoho …“

„Promluvíme si za pár minut doma …“ skočila jsem jí do řeči a bez pozdravu mobil típla. „A to, co ti řeknu, si za rámeček nedáš!“ pohrozila jsem výhružně čtyřem stěnám jejich bytu.

Pořád stejná písnička. Máma mi často předhazovala, že si zasloužím někoho lepšího a několikrát od slov přešla k činům, a přestože jsem byla zadaná, snažila se mi dohodit některého mladého kolegu z práce či syna letité kamarádky. A já nána pitomá si myslela, že poté co mě Pavel požádal o ruku, svůj názor přehodnotí.

„Jen počkej,“ zavrčela jsem vztekle a po bytě přecházela jak rozzuřený býk na koridě. Naši se vraceli z dovolené, tak jsem jim nakoupila a chtěla je přivítat. Mamka říkala, že budou doma do deseti minut, uplynulo dvacet a pořád po nich nebylo ani vidu ani slechu. Jen mobil se opět dožadoval mojí pozornosti.

„Nechci se s tebou bavit po mobilu,“ nadávala jsem té malé krabičce, která ne a ne zmlknout, a tak jsem přeci jen hovor přijala. Na druhém konci ovšem nebyla máma, ale policista, který zasahoval u jejich dopravní nehody.

Řidič nákladního automobilu s logem dámského přirození (Renault) byl velké pánské přirození (bez nápovědy), protože jim nedal přednost a z místa nehody se snažil ujet. Nejspíš proto, že byl pod vlivem alkoholu. Napálil to do taťuldovi opečovávané Felície ze strany spolujezdce, takže mamka skončila na ARU. Měla mnohočetná zranění: zlomeniny pánve, nohy, ruky a několika žeber. Ze všeho nejhorší bylo ale krvácení do mozku. Taťka měl víc štěstí a míň zlomenin a skončil na JIPce. Všechny tyhle informace, policistů, lékařů a sester se na mě valily a já je ani pořádně nebyla schopná vnímat. Připadala jsem si jako ve špatném snu. Nebýt Pavla asi bych ten nápor neměla šanci zvládnout. Byl mi oporou. Kdyby ho viděla mamka, tak by možná svá slova vzala zpět. Jenže v kómatu nic z toho vidět nemohla.   

„Verčo, už je to dlouho,“ žadonil Pavel a neodbytně se dlaní dobýval pod blůzku, kterou mi i přes mé protesty vykasal ze sukně.

„Pavle, dneska fakt ne, nemám na to náladu,“ stála jsem si za svým, i když mi neušlo, že i jeho junior si stál za svým. Jednoduše proto, že vzal mou dlaň a položil ji na vyboulený poklopec. Normálně mě to rajcovalo, ale události uplynulých týdnů ze mě vysály veškerou energii a jeho „kompromis“: stáčí, když uděláš ty mě, byl pro mě v tu chvíli nestravitelný. Nemohlo to skončit jinak než hádkou a jeho odchodem do hospody. Hned se mi vybavila mámina varování a taťuldovo: já nic neříkám, ale na má slova dojde.

Nechtěla jsem v našem opuštěném bytě čekat, až se posilněný alkoholem vrátí, a proto jsem mu na ledničce nechala vzkaz a vydala se k rodičům. Slabých deset minut svižné chůze na čerstvém vzduchu. Vybrala jsem poštovní schránku, zalila kytky, sobě nalila sklenku Rulandy a pustila se do placení složenek. K tomuto úkonu jsem potřebovala mimo jiné i mámin notebook a mail. S mámou jsme před sebou neměly žádné tajnosti, takže jsem její přístupové heslo znala zpaměti. Moje dětská přezdívka Nika a rok narození 1994. Až když jsem srovnala účty a chtěla se odhlásit, všimla jsem si, že má máma pod svou mailovou adresou ještě jeden účet.

„Mrs.Robinson,“ nevěřícně jsem četla jaký si máma zvolila pseudonym. Drahnou chvíli jsem váhala, zda mám otevřít tu Pandořinu skříňku. Co když máma taťku podvádí? Je o 17 let mladší než on a pořád je hratelná. I moji spolužáci z gymplu se mi svěřovali, že z ní měli vlhký sny. Po dalších dvou deci vína jsem přeci jen chytla myš a s přivřenýma očima klikla na Mrs.Robinson @seznam.cz.

„A do hajzlu,“ ulítlo mi, když jsem oči otevřela, protože si skutečně psala s cizím mužem.

Teda cizím …? Jeho jméno mi bylo povědomé. Patrik Kopecký, hodila jsem si do vyhledávače, a hned jsem byla doma. Lékař – pediatr, cestovatel, spisovatel, bloger a hlavně účastník několika misí Lékaři bez hranic. Nebyl žádná TOP celebrita, ale poměrně známá osobnost. Navíc byl známý, protože něco dokázal, a ne protože strávil zavřený měsíc v jakési vile nebo kdákal v pofiderní talentové soutěži.

Poslední tři doručené maily zvýrazněné tučným písmem, které si mamka nemohla přečíst, jsem z důvodu utajení přeskočila a vrhla se na počátek jejich grafomanské romance.

„To bude chtít ještě sklenku … a pak další láhev,“ pronesla jsem odhodlaně, po půl hodině čtení. Samozřejmě jsem listovní tajemství porušovala jenom proto, abych se ujistila, že mamka neudělala nějakou blbost. Třeba jako, že se intimně nesblížila s pohledným osmatřicetiletým alfa samcem.

„Kopejdo, ty vypadáš jak Ríša v Pretty Women,“ posteskla jsem si po další dávce Rulandy, neboť pan doktor měl lehce prošedivělé vlasy a chlapecky odzbrojující úsměv.

Nevím, jaký byl pediatr, ale co se týče psaní, byl fakt třída. I máma se překonávala. Naštěstí se ukázalo, že jejich vztah byl čistě přátelský, byť s lehkým nádechem koketérie a flirtování. Patrik byl vtipný, chápavý, citlivý (skoro jako ženská), a co mě nanejvýš zaskočilo, otevřeně a upřímně se mámě svěřoval se svými problémy a pochybnostmi. Ty měly prapůvod v nepříliš šťastném dětství. Máma mu navíc radila s psaním. Což mi vzhledem k tomu, že naposledy četla Honzíkovu cestu, přišlo nanejvýš absurdní. Teda abych byla úplně přesná, dával ji své texty číst jako první a vždy netrpělivě čekal na její reakci. Její postřehy kupodivu nebyly od věci. 

„Jak může mít někdo s tak pěkným zadkem deprese?“ ptala jsem se své imaginární střízlivé kamarádky, neboť sama už jsem byla pod obraz. Střídavé pročítání mailů a prohlížení fotografií v Google vyhledávači rozjitřilo mé emočně nestálé nitro. A samozřejmě i ty dvě máminy flašky vína. Zatím jsem se nedočetla nic o přítelkyni či snoubence, ale na několika fotografiích byl v obležení žen. A jedna druhá vicemiss se po něm plazila jak liána. „Beztak jsou umělý,“ zhodnotila jsem její poprsí a sebekriticky nahlédla do výstřihu na svá drobná ňadra. V této oblasti mi matka příroda bohužel nenadělila, tak jako mojí mámě. Což mě opět přivádělo k myšlence, zda nejsem adoptovaná? Měla jsem sice její dlouhé rusé vlasy, pěkný zadek, ale ani zdaleka ne její výšku, dlouhé štíhlé nohy a plná ňadra. Spíš to vypadalo, že mě v porodnici uplácali ze dvou různých porodních zbytků.

Ač jsem ještě před pár hodinami neměla na sex ani pomyšlení, teď se mé libido vrátilo z neplacené dovolené a dožadovalo se ukojení. V podstatě jsem měla jen dvě možnosti. Vrátit se domů a doufat, že už se Pavel dopotácel z hospody a je stále při chuti. V tomto případě reálně hrozilo, že pokud bude doma a svolný, ohne mě přes gauč jak Michael Douglas Jeanne Tripplehorn v Základním instinktu. A za tři minuty se mi udělá na zadek. Druhá možnost, jež nakonec zvítězila, byla přijmout svou vlastní pomocnou ruku.

Ráno jsem se vzbudila s morální i fyzickou kocovinou v posteli rodičů. Neumytá, v pomačkané blůzce s kalhotkami staženými u kotníků. Na mobilu jsem měla sedm zmeškaných hovorů. Čtyři od Pavla a dva od taťky. Znovu jsem je sečetla a v duchu opravila svůj předchozí nepřesný výsledek. Převlékla jsem postel, vyvětrala a před odchodem z bytu chtěla vypnout počítač. Další příchozí mail od pana doktora.

„M. ozvi se, mám o tebe obavy. Už jsem měl v ruce telefon, že ti napíšu. Vím, že je jen pro případ nouze.“ Dál už jsem nemohla přečíst nic. Musela bych zprávu otevřít.

Jakmile jsem myší zajela na ikonu Odhlásit se, došlo mi, že tohle už smrdí průserem. Mámin mobil měl u sebe táta. Nezbylo mi než panu doktorovi odpovědět sama.

Máma ho rovněž oslovovala prvním písmenem jeho jména, tak jsem na klávesnici vyťukala: Ahoj P., omlouvám se, měla jsem menší nehodu a byla jsem několik dní v nemocnici. Ozvu se, až mi bude líp. Líbá M.

Mylně jsem se domnívala, že tím ho na pár dní zabavím, ale když jsem se pozdě večer téhož dne znovu přihlásila na mámin notebook, zjistila jsem, že jsem ho neuklidnila ani trochu a jeho odpověď přišla vzápětí. Tím dnem započala má grafomanská romance s domnělým milencem mé matky. Psali jsme si několikrát denně a pokaždé když jsem uzřela, že mi (nám?) napsal, srdce jsem měla až v kalhotkách. Samozřejmě jsem se občas v jeho psaní ztrácela, neboť se vracel k věcem, které probíral s mámou, ale výmluva na lehčí problémy s pamětí vše elegantně vyřešila.

Můj život byl jak na houpačce. Taťku propustili z nemocnice, a abych se o něj mohla starat, opustila jsem dočasně Pavla a nastěhovala se zpátky k rodičům. Už tehdy jsem tušila, že ten dočasný pobyt bude zřejmě ze stejné kategorie jako sovětská okupace v roce 68. Mámin stav se stabilizoval natolik, že nám lékaři povolili návštěvy. Nevěděla jsem, jestli lidé v kómatu skutečně vnímají všechno, co jim vypravíte, a tak jsem před mámou mluvila o všem možném, jen ne o Patrikovi. A přitom jsem v hlavě neměla nic jiného než jeho.

Proč si mi na místo všech těch hejhulů nedohodila jeho, vyčetla jsem jí alespoň v myšlenkách. 

Jakmile taťka večer zalezl do ložnice, žhavila jsem notebook a dlouho do noci si s Patrikem psala. S každou další zprávou jsme byli víc a víc odvážnější, otevřenější a už jsme ani trochu neskrývali oboustrannou žádostivost.

14. září jsme se poprvé pomilovali. Ač jsme byli každý v jiném městě a na jiném místě, byl to nepopsatelný zážitek. Sex po telefonu zná snad každý, ale sex po mailu byl pro mě novinkou. Jednou rukou jsem psala, druhou … dělala něco úplně jiného a po každém odeslání netrpělivě čekala na další zprávu. S diakritickými znaménky a pravopisnými chybami jsme si vůbec nelámali hlavu, důležité bylo jen ve stručnosti popsat, kde chci, aby se mě dotýkal a líbal. Před naším dalším virtuálním spojením jsem si dodala odvahy a nafotila jsem se v krátké rudé saténové košilce s odhaleným pozadím a obličejem překrytým záplavou rudých vlasů. Patrik byl unešen a tak jsem pro něj fotila další a další. Obličej jsem měla vždy zakrytý a tělo víc a víc odhalené.

Jediný, kdo o existenci Patrika věděl, byl můj kamarád, kolega učitel Tomáš. Sdíleli jsme spolu kabinet i informace o jeho stále nových a nových milostných pletkách. Člověk ho skoro musel obdivovat, že při všem tom smilnění ještě zvládá učit. Kupodivu mě vyslechl bez přerušování a já čekala, jaký bude jeho verdikt.

„To máš jako lízat frndu vlastní ségře …“ odhalil mi svůj pohled na věc.

Zalapala jsem nevěřícně po dechu, a tak na vysvětlenou dodal, „chuť je stejná, ale v pořádku to není.“

Klátič a moralista, to je nebezpečná kombinace, napadlo mě ihned, čím to zavání.

Nehledě na Tomášovo varování jsme se na konci října s Patrikem poprvé potkali tváří v tvář. V Praze na nádraží. Upřímnost ve vztahu dostala v našem případě trošku na prdel, a tak jsem z toho setkání měla obavy. Patrik je ihned rozptýlil jak mávnutím kouzelného proutku. Pardon, oprava: nebyl to proutek, ale spíš prut, nemával s ním, ale zázraky s ním uměl. Vzhledem k našemu grafomanství a zkouškám nanečisto přesně věděl, co mám ráda a co mě naopak irituje. Já navíc ještě využila zkušenosti nasbírané v dramatickém kroužku a lehce to vzrušení přikrášlila. Díky tomu byl Patrik sebevědomější, odvážnější a vynalézavější. Jeho pochybnosti jsem přesto úplně nezaplašila, protože se mě po čtvrtém milování zeptal, jestli se mi to líbilo?

„Jo, ušlo to, … ale asi se radši zase vrátíme k tomu dopisování,“ dráždila jsem ho.

Druhý den ráno mě v jeho bytě na Vinohradech probudilo zvonění mobilu.

„Tati, víš kolik je hodin?“ vyčetla jsem otci, ačkoli bylo už po deváté hodině.

„Máma se v noci probrala,“ sdělil mi bez pozdravu.

Patrik, který se rovněž probudil, si mě tázavě prohlížel.

Překryla jsem mobil dlaní. „Problém doma, budu se muset vrátit,“ vysvětlila jsem mu ve zkratce a opět věnovala svou pozornost taťuldovi, „dobře, jsem u kamarádky v Praze, nasnídáme se a pak si najdu spoj domů.“

„Musíš, kamarádko?“ neskrýval zklamání Patrik.

„Musím, kamarádko … teda kamaráde s výhodami,“ poprvé jsem pojmenovala náš vztah a doufala, že budeme i něco víc.

„A co bys chtěla k snídani?“ zvedal se z postele, že mi ji připraví.

Zatáhla jsem ho zpátky, povalila na záda a rozkročmo si ho osedlala, „přece tebe.“

O dva orgasmy později už jsme ten vztah předefinovali.

Když jsem vešla na ARO, mísily se ve mně všechny možné pocity, od štěstí až po obavy. Jakmile jsem uviděla vnímající mámu s otevřenýma očima, vyhrkly mi slzy.

„Maminko …,“ hledala jsem ta správná slova.

„Dobrý den, slečno, přejete si?“ odpověděla mi hlasem, který mi nebyl ani trochu povědomý.

Zírala jsem na ni neschopna slova, dokud se nezačala smát.

„To jsou ale blbý fóry,“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.

„To mě navedl taťka,“ přiznala, odkud vítr vane.

Při této návštěvě ani při té následné jsme žádné zásadní informace neprobíraly, protože mamka byla stále lehce dezorientovaná a hodně unavená.

Až při té třetí se zeptala na Pavla a svatbu.

„Rozešli jsme se,“ přiznala jsem, „měla jsi pravdu, nebyl to kluk pro mě, ale určitě tě potěší …“ sbírala jsem odvahu.

„To je skvělá zpráva, holčičko,“ přerušila mě mamka, „určitě si to někdy ráda poslechnu, teď bych k tobě ale měla velkou prosbu …“

Zaskočená jsem zmateně zamrkala, „jakou prosbu?“

„Přinesla bys mi z domu notebook?“

Přísahám bohu, že jsem cítila, jak se mamině pod peřinou zapalují lýtka.

„Co se děje, Niko?“ došlo jí, že tady něco nehraje.

Přemýšlela jsem, jak jí říct, že je ze hry venku. Sedla jsem si vedle ní na postel a sundala si brýle.

„Pamatuješ si, když jsem jako malá něco provedla, vždycky si mi řekla: sundej si brýle …“

Ač byla máma zesláblá, facku uměla dát pořád slušnou. Ale zase na druhou stranu, který muž může upřímně říct, že ho budoucí tchýně doslova zbožňuje.

Předchozí Všehochuť povídky naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558