Svoje děti zatím nemám a ani jako učitelka nepracuju dlouho. Nevím, jak správně vychovávat, protože většinu věcí jsem nezkoušela. Taky netuším, jak budu všechno zvládat, až přijdou ty moje...Vlastně do toho nemám vůbec co kecat. Ale přesto jsou věci, u nichž mě vždycky napadne, že je musím jednou dělat jinak.
Momentálně pracuju mimo jiné jako učitelka zájmových kroužků pro děti. Mám jednu skupinku asi osmi capartů ve věku čtyř až sedmi let a pak ještě druhou, kde je jich něco málo přes deset - v ní jsou jen děcka ze školky. Co mě zarazilo hned na začátku - děti jdou na záchod a většina není vůbec zvyklá umýt si potom ruce. (Ano, někdy to s hygienou přeháním, a to, že si nemyjou ruce před jídlem, moc neřeším, ale po použití toalety mi to přijde naprosto běžné.) Já osobně si tedy vlastně ani nepamatuju, že by mě k tomu rodiče někdy výslovně nabádali. Prostě to u nás byla samozřejmost a nikdo se nad tím nepozastavoval. A tady se se mnou Pepíček do krve hádal, že si po kakání nebude mýt ruce mýdlem.
Další překvapení mě čeká na svačině. Poté, co jsem všechny přiměla, aby si před jídlem ruce alespoň opláchly teplou vodou (předtím hodinu mačkaly tlačítka na klávesnicích, na nichž se během dne vystřídá několik dětí), vybalí mí svěřenci svačiny. Ne, že bych se na to kdovíjak soustředila, ale zkrátka mě to praštilo do očí. Všechny do jednoho tahaly z batůžků čokolády, přeslazené čokoládové tyčinky, v lepším případě perník nebo croissant s nutellou. A tohle zapíjely sladkými limonádami. Vždyť těm dětem je pět let! Když si uvědomím, že mně ještě na střední škole připravovala mamka každý den rohlík či chleba s máslem, lučinou nebo sýrem a k tomu ovoce a zeleninu! K tomu vodu nebo minerálku. Stejně jako mi přijde samozřejmé mýt si po záchodě ruce, přijde mi samozřejmé připravovat dětem plnohodnotnou stravu. A to tedy čokolády plné cukru, tuku a éček fakt nejsou. A jak je vidět, i organismus těch prcků se podobnému jídlu brání, jenže na to nikdo nebere zřetel. Vlastně rodiče se asi ani nedozví, že za mnou přišla Hanička se slovy:" Já jsem si jenom jednou kousla svačiny a rozbolelo mě bříško (měla Tatranku)." A dále pak Martinka s nakousanou kokosovou tyčinkou: "Já už nemůžu, nemám hlad, co s tím mám dělat?"
Ani o žádné kultuře jídla nemůže být řeč. Chápu, že dětí je v kroužku hodně a jsou rozjívené. Ale myslím, že kdyby je dospělí vedli k tomu, aby seděly na místě a soustředily se na to, co jedí, situace by vypadala přece jen lépe. Takhle děcka pobíhají, křičí, lezou po židlích a pod stůl, svačina jim padá od pusy a většinu stejně nedojedí. Snažím se na ně nějak působit a domlouvat, ale ono za hodinu a půl týdně moc nezmůžu.
Další věc, které jsem si všimla, je, že všechny děti do jednoho si chtějí povídat. V tomhle bodě spíše jen nepřímo usuzuji na situaci doma, protože si rády povídají asi všechny malé děti. Stejně mi však připadá, že jim dospělí moc pozornosti nevěnují. Neustále jsem bombardována tím, co dělají ve školce, jaké dostaly bačkůrky, co dělá brácha, kde byly na výletě, jak měly zlomené ruce a nohy nebo co měly k jídlu. Rvou se o pozornost, mluví jeden přes druhého, jen aby mi mohly všechno říct. Většinou ani nemůžu poslouchat všechny a ještě jim odpovídat. Ale snažím se. Protože si taky moc ráda povídám a odmalička trpím, když mě někdo neposlouchá a nevěnuje mi tolik pozornosti, kolik bych chtěla. A že moje mamka si se mnou sakra hodně povídala! Od šestileté Aničky jsem se dozvěděla, že je dopoledne ve škole, potom v družině, následně jde na můj kroužek a potom zůstává ještě na další. Domů se dostane až po sedmé hodině večer. Tak kdypak si s ní asi milí rodiče povídají, hm?
V dalším bodě mě možná řada z vás odsoudí, ale zastávám názor, že pořádný, výchovný výprask ještě nikomu neuškodil. Dítěti, které málem zboří školu se dnes říká "živější", drzému spratkovi, že "má svůj názor". Ne, nejsem zastánce slepého poslechnutí na povel. Sama jsem si mnohdy postavila hlavu, odmlouvala a zlobila. Jenže byly věci, které bych si nikdy nedovolila. Doteď netuším, jak pedagogicky správně a úspěšně řešit následující situaci: Honzíka a Martínka přihlásili rodiče do výtvarného kroužku. Jenže oni nechtějí nic dělat. Dobře, asi je nebaví malovat vodovkami. Napříště vymyslím něco lepšího. Taky to nechtějí dělat. "Honzíku, tebe to nebaví?" Zavrtí hlavou. "Tak si vezmi třeba fixy a namaluj si, co chceš. Nebo si chceš vystřihovat? Přinesu ti barevné papíry a lepidlo." "Nechci." A co bys chtěl dělat?" "Běhat." "Tak to musíš říct rodičům, aby tě přihlásili někam, kde se běhá." Nevím, co s ním. Ale Honzík evidentně ví. Pobíhá mi po třídě a začne ze skříní tahat všemožný materiál na malování. Nejradši bych mu naplácala. Jenže nemůžu. "Tak dobře, najdi si v těch skříních, co chceš a hraj si s tím, ano?" Vytáhne puzzle a domino. Snad bude chvíli klid. Nebude...Puzzle i domino rozhází na všechny strany, nechá ho být a zase lítá po třídě. Přidá se k němu Martínek. Křičí, perou se a ani ostatní děti, které činnost baví, nemohou v klidu pracovat. Utíkají mi na chodbu ze dveří, které nejdou pořádně zavřít a já trnu, že se každou chvíli něco stane. Naháním je tedy po chodbě, domlouvám, vyhrožuji, už i zakřičím. Když to nejde po dobrém - myslím, že jsem se snažila dost - tak tedy po zlém. Ani po zlém to nejde. S chutí bych jim nařezala. Takhle se mi jen oba smějí do obličeje. Vědí, že jim nemůžu nic udělat.
V tomhle se zásadně rozcházím s jednou ze svých kamarádek, která tvrdí, že se všemi dětmi to jde po dobrém. Ráda bych, kdyby mi to ukázala s Honzíkem a Martínkem. Na někoho prostě platí hlavně tresty a výprask. Musejí se bát. A mně se nebojí, proto si dělají, co chtějí. Takové kluky s přebytky negativní energie bych honila od ráda do večera kolem baráku, aby večer padli únavou do postele. Ano, na každé dítě se musí jinak. A Honzík se potřebuje fyzicky vybít. Jenže to se mu na výtvarném kroužku s vodovkami fakt nepovede. Tady by měli rodiče trochu přehodnotit svoje plány a naslouchat tomu, k čemu jejich dítko tíhne (mluvila jsem s jeho maminkou, bez výsledku). Vlastně se mi zdá, že dnešní děti mají obecně málo pohybu a málo volna, kdy se mohou věnovat činnostem, které mají rády. Všechny děti se mi na kroužku svěřily, že by si rády šly zahrát na honěnou nebo zacvičit. V tom jim bohužel moc nepomůžu.
Ne, děti mají ještě dobré instinkty, poznají, co je pro ně dobré a co ne. Ale bohužel jsou v nich už odmalička potlačovány, místo, aby je dospělí kultivovali a rozvíjeli. Chtělo by to najít něco mezi otrockou disciplínou a růstem jako dříví v lese. A hlavně - věnovat dětem více času a pozornosti. Snad se mi to jednou povede...
