Tisíc a jedna noc XXIII: Karel

Noc, kdy začínám bláznivé věci, ale nedokončuji. Nejdřív jsem v depresi, potom vzteklá a nakonec spontánní. Noc, kdy zásady a strach jako vždy vyhrávají. Nepsané heslo zní: S každou se vyspím jenom jednou!

Sedím u brzké snídaně plná vzteku, neklidu a příšerné unavy. Už několikátou noc jsem se pořádně nevyspala. Tady ve Vídni spím mizerně... Proč asi?! Samozřejmě - kvůli té zatracené bábě. Skoro každou noc pobíhá do dvou, do tří do rána po domě a něco dělá. A všechno jsou to hodně hlučné činnosti. Buďto vaří a tříská hrncema nebo uklízí a tříská věcma a občas si pozve sousedku, která taky v noci nespí a obě žvaní a žvaní a žvaní. Žvaní hodně nahlas, protože jsou silně nahluchlé. Jo a často třískají věcmi i spolu. Nevím, čím a nevím, proč a vlastně je mi to úplně jedno. Jen sakra chci mít klid! Odjakživa úplně nesnáším hlučný a obtížný lidi. A co se stane! Ano, u jedný takový se ubytuju. Čert aby to všechno vzal. Už se prostě asi nikdy pořádně nevyspím. Budu unavená a pak nemocná. To jsou teda vyhlídky. Je mi mizerně, beznaděj, letargie a smutek mě zcela pohltil.

Pak si však vzpomenu na svoji jedinou útěhcu. V nezvyklý čas (je půl osmé ráno) zalovím rukou v kapsičce v kufru a vytáhnu hrst Igorových lístků. To mi pomáhá. On mi pomáhá.... i na dálku. V jeho pár slovech je obrovská síla, která mi dává přežít v téhle mizérii. Měla bych si pořídit toho holuba a naučit ho létat do naší vesnice. Jenže to je hrozně složité a ještě s nejistým výsledkem. Neznám tu nikoho, kdo by choval holuby, nevím, na koho se obrátit, cítím se pořád vyčerpaná a nic nestíhám. Čím dál častěji dostávám šílenou chuť na dorty a koláče, jako kdysi, ale snažím se nepodlehnout. Když si nějaký dám, mám pak výčitky svědomí, že jsem to nevydržela, takže z toho vlastně nakonec taky vůbec nemám radost. "S každou holkou se vyspím jenom jednou", padne mi do ruky lístek od Igora. Už tahle jediná věta mě nadzvedne ze židle. Co si o sobě myslí?! Živě si vybavím den, kdy mi tohle poslal. Tenkrát jsem soptila vzteky... a nejinak je tomu i dneska. "Proč"? zeptala jsem se tehdy. "Žena, když se vyspí s chlapem, zamiluje se. A to je pro mě komplikace. Ale po jednom vyspání to ještě není tak silný... Ona zapomene..." Blbec, náfuka, ubožák! "Jo a chlap se nezamiluje?" "Ne, normální chlap ne. Pro něj je to zkrátka jen sex. Fyzická přitažlivost. Druhej den se může vyspat s jinou, která ho přitahuje." "Znám i spoustu takových žen, co se můžou vyspat každý den s jiným", odpálila jsem ho ho útočně." "Já ne."

Ne, neměla jsem to dneska číst.

Jediné, na co se těším, je, že se večer sejdu s Karlem. Karel je jeden známý od nás z vesnice, nikdy jsme se spolu moc nebavili, až nedávno se náhodou potkali tady ve Vídni a začali se scházet. Zjistili jsme totiž, že jsme oba stejní blázni do fotbalu - tady u nás v Evropě ještě není moc známý, ale já téhle hře propadla. A Karel je do toho šílenec jako já. No a taky se mi Karel líbí, no... Ale chodit s ním nechci, vím, že má holku. Jenže on neví, že to vím a dává si sakra pozor, aby se neprořekl. Fakt, nikdy se o ní ani slůvem nezmínil. Určitě záměrně. Zase na druhou stranu, nechápu, co tím sleduje, nikdy na mě nic nezkusil, ani náznakem, tak proč takové tajnosti?

Hned po škole mám schůzku s dědou a prapratetičkou, která bydlí v jedné vesnici za Vídní. Je už hodně stará, něco přes osmdesát myslím, ale zatím na všechno stačí sama. Ovšem děda za ní jezdí často na návštěvu a s lecčím vypomůže. Čeká na mě s drožkou na náměstí a já se na setkání původně i docela těšila, jenže teď cítím, že nic není v pořádku. Hlavně já ne. Pořád mnou cloumá ten vztek. A s dědou se vždycky těžko vycházelo. Myslí si, že všichni musí skákat, jak on píská, a když ne, tak do vás začne dost drsně jít. Všechno, co děláte jinak než on, děláte špatně. Nedokáže pochopit, že někdo má na věci odlišný pohled. Ale já si to nikdy nenechala líbit. Už hodněkrát jsem se s ním chytla. Dnes mě však poprvé napadne, že nemá smysl hádat se se starým člověkem a že tím shazuju sama sebe. Slibuji si tedy, že budu držet zobák, ať se děje, co chce. Děda se se mnou chtěl sejít hlavně proto, že přivezl spoustu obnošeného oblečení od jedné movité příbuzné, které je líto to vyhodit, tak ho poprosila, aby věci nabídl někomu z rodiny. "Dorka má skoro stejnou postavu jako ty...", znalecky si mě měří poté, co se pozdravíme. Už to je mi nadmíru podezřelé. Neznám ŽÁDNOU dospělou ženu, která by měla byť jen podobné proporce jako já. Protože mám proporce čtrnáctiletého dítěte. "No, tak to bych teda chtěla vidět, jsi úplně mimo!" chce se mi na něj vyštěknout, ale ovládnu se. "Uvidíme..." zvolím raději neutrální odpověď.

"Ahoj Ellinko, jakpak se máš? Co ve škole?" vitá mě srdečně moje praprateta Maruška. Odjakživa ji mám strašně ráda. Její jasná mysl i fyzická kondice lehce předčí kdejakého šedesátníka. Tak hodného a bezelstného, zároveň však moudrého člověka, abys pohledal. Vždycky mi tak trochu nahrazovala onu pohádkovou babičku, kterou jsem nikdy neměla (obě mé babičky jsou hrozně nebabičkovské, i když je mám samozřejmě ráda). Jen škoda, že jsem se s Maruškou nevídala moc často. "Dobrý, děkuju, zvykám si, ale škola mě baví. A děkuju, žes mi našla bydlení, už jsem se vážně bála, že nic nenajdu." "No to víš, já mám spoustu času, čtu noviny každý den - tam jsem viděla ten inzerát, tak si říkám, hele, Ellinka zrovna shání ubytování, tak jsem se paní hned ozvala. A jaká je?" No, kdybych měla říct pravdu.... "Jo, paní je v pohodě, milá", opáčím.

Děda mezitím odněkud přitáhl dva obrovské pytle s oblečením. "Koukej, zkus si to. Ale já myslím, že si určitě vybereš. Jsou tam krásný věci, abys nemyslela, že mi Dorka dala nějaký hadry. Některý vypadají úplně nenošený." A jal se vytahovat jednu věc za druhou. Bože! Stačí mi pohled na tři věci a jdu do kolen. Tohle?! že má být na "skoro stejnou postavu, jako mám já?" To si ze mě snad dělá srandu. Se zatnutými zuby si začnu na dědovu pobídku oblečení demonstrativně zkoušet. Aby jako viděl, že to absolutně není na mě. Jenže při každém dalším pokusu se dědá víc a víc spokojeně usmívá. Co to má znamenat?! "No vidíš, sedí to skvěle!" prohlásí znalecky. Tak to je zlej sen! Copak nevidí, jak to na mě visí? Nemoderní, hnusný, obrovský hadry. A ještě navíc po někom. Už už mu chci od plic něco šťavnatého říct, děda neděda, slib neslib. Nemůžu mlčet. Nadechuju se, že to vychrlím, jenže tu mi padne pohled na Marušku. Usmívá a já vidím, že upřímně věří, že pro mě děda dělá dobrou věc. Ona nechápe, že se mi to nelíbí, nic ji nenapadne! Ne, já prostě nemůžu být na dědu hnusná. Když ona je u toho.... zarmoutilo by ji to. A to nemůžu připustit, bylo by mi té staré, hodné paní tak šíleně líto... "Jo, něco si vezmu", pronesu přiškrceně, ale Maruška naštěstí nic nezpozoruje. Pořád se usmívá. Ach bože, ten její úsměv je tak laskavý, tak bezelstný, tak odzbrojující. Napěchuju si tašku a prohlásím: "Už budu muset jet, odvezeš mě, dědo?" "Ty už chceš jet? Já myslel, že s náma posedíš, dáme si kafíčko a zákusek." "Ne, promiň, já už jsem dneska zákusek měla a musím být za půl hodiny ve Vídni, ještě jdu do školy." "Aha, to jsem nevěděl, myslel jsem, že už máš volno." Mám, ale prostě lžu, abych se odsud dostala. Ten přetlak už se nedá vydržet. "Tak dobře."

Děda mě vyhodí u babky domu, řekla jsem mu, že si musím vzít ještě nějaké učebnice a pak teprve půjdu do školy. Jen co zmizí jeho drožka z dohledu, začnu nahlas nadávat. Hlava mi třeští a já bych s ní nejradši mlátila o nejbližší zeď. Přijdu do pokoje a vší silou rozkopu tašky plné oblečení po pokoji. "Kreténský oblečení, tohle že je na mě? Je slepej nebo co? Hnus, vážně hnus. Po nějaký tlustý krávě! To teda nechci. Ha, ha, ha a jak mi to prej sedí. Jdu blejt! Co si myslí, že ho jako všichni budou poslouchat na slovo? Že nikdo neřekne ani slovo proti? Ne, to je moc. Všichni jste kreténi! " řvu na celý pokoj. Ještě že babka není doma. To bych takhle křičet nemohla...

Ovšem tímhle záchvatem se uklidním a už cítím příjemné mrazení v břiše, že uvidím večer Karla. Výrazně se namaluju a obleču nezvykle střídmě (to znamená málo barevně), ale podle mě sexy. Nějak už nemám moc chuť pořád na červenou barvu. A proč bych se do ní vlastně násilím nutila? Sejdem se u jednoho hřiště na okraji města - jdeme se totiž podívat na večerní fotbalový zápas mezi naší a uherskou univerzitou. Zápas se povedl parádně, vyhráli jsme a ještě jsme si s Karlem báječně popovídali. Skoro mě to povídání bavilo víc než hra a to je co říct. On navíc vypadá, že je na tom stejně. Když čekáme na drožku, poprvé se na mě tak zvláštně podívá. Já se mu asi fakt líbím, napadne mě. Upřeně se dívám do jeho lesknoucích se očí. "Chceš už jet domů?" zeptá se najednou. "Asi jo..." ale vůbec se mi nechce. Jenže nevím, co dělat. Chci s ním ještě být! "Tak já pojedu s tebou a doprovodím tě..." Skvělý! Zatají se mi dech. Jedeme tedy k mému domku a já si uvědomuju, že shodou okolností babka dnes odjela na noc pryč. To je příležitost! "Nechceš jít ke mně ještě na čaj? Jsem tam sama, paní domácí jela k bratrovi a vrátí se až zítra." "Tak jo, čaj rád, už je docela zima. Co to děláš? napadne mě najednou. O co ti jde? Zveš ho na čaj... jak chabá záminka. Ale já ještě opravdu nevím, co chci a co ne, co bude a nebude. Zkrátka s ním chci ještě chvíli být. O samotě... musím se z toho mizerného dnešního dne nějak odreagovat. A tohle šílené dost na to, abych na všechno ostatní zapomněla.

Sedíme u mě v pokoji a pijeme čas. Fakt jen pijeme čaj a povídáme si. Karel nic nezkouší. To je dobře. Vždyť má přece přítelkyni. Cítím se dobře, ale nechci, aby odešel. Hodiny ubíhají. Tuším, že poslední drožka už mu ujela. Je totiž hodně po půlnoci. Karel bydlí na koleji na opačném konci města, což je pěkných pár kilometrů a já jsem si skoro jistá, že už nic nejede. Ale neřeknu mu to. Napadne mě totiž úplná šílenost! "Tak já už půjdu", zvedá se. "Dobře, tak díky za hezkej večer. Jo a kdyby něco, tak se klidně vrať." Kývne a vypraví se do prosincové noci. Přemítám, jestli jsem se nespletla a přece jen mu ještě něco nejede. Dlouho se totiž nic neděje. Třeba šel pěšky... Škoda. A pak najednou! Uslyším zvonek a dole u vrátek vidím dlouhou postavu. Vrátil se!

"Jé, co ty tady? Nic nejelo? Fakt ne, to se divím... Nevadí, tak u mě můžeš přespat, jsem tu přece sama", lákám ho. Nedá se dvakrát pobízet. Neplánuju se s ním vyspat, ovšem vidina nadcházející noci mě naplňuje vzrušením. To je něco! Už jen představa, že spolu ležíme v posteli... Chystáme se spát. "Kam si mám lehnout?" opáčí Karel s významným pohledem na jednu postel v mém pokojíku. "Klidně se vyspím na zemi..." "Ale ne, to je blbý, vůbec se tam nevyspíš. Tak si lehneme do jedný, jestli ti to nevadí." "Jestli to nevadí tobě, tak mně určitě ne." "Fajn, tak já se jdu umýt", házím si před rameno ručník. Část svršků shazuji už v pokojíku, do koupelny odcházím je v tílku a spodních kalhotkách. Vlasy si sepnu nahoru, abych si je nezmáčela. Nevím, jestli Karel zaznamenává moji napůlnahotu, ale faktem je, že si v tu chvíli připadám šíleně přitažlivá.

"Můžu si sundat kalhoty", zeptá se Karel, když se vrátí z koupelny. Já už ležím pod peřinou. Tím dotazem mě dostane. "No jasně", rozesměju se. "Přece nebudeš spát v džínách, to musí být tak hrozně nepohodlný." Beze slova tedy shodí kalhoty. Hm, má hodně chlupatý nohy, napadne mě. Dlouhý černý chlupy. Ale tomu se nelze divit, když se podívám na jeho vlasy. Lehne si vedle mě. Cítím, jak se naše nohy dotýkají. To ani nejde jinak, moje postel je fakt malinká. Zatímco Karel velkej. Můj spolunocležník se natáhne na záda a založí si ruce pod hlavou. Jsem zmatená. Co si asi myslí? Je úplně v klidu. Jen vedle mě leží. Čekám, že něco zkusí. Třeba mě obejme, nakloní se ke mně a začne líbat. Kdyby něco zkusil, vím že asi neodolám, i když má holku. Toužím po tom, aby něco zkusil! Jenže on furt leží bez hnutí, ruce za hlavou a kouká do stropu. Najednou pronese naprosto neutrálním hlasem: " A ty by ses se mnou nechtěla vyspat?" Co to má jako být?! Vyspat? A ptá se mě tímhle způsobem? Vždyť má holku. A ani trochu se nestydí. Je ubohej. On se mě zeptá, jestli se s nim nechci vyspat tónem, jako kdyby říkal, že měl dneska k obědu vepřo knedlo zelo!

"Vyspat?" odpovím. "Ty jo, víš, že mě to ani nenapadlo?" Nejdřív mu chci vpálit, jak by se to asi líbilo jeho přítelkyni, pak zase, že je úplně blbej a tenhle trapnej způsob "svádění" si moh nechat, ale nakonec jen dělám hlopou a naivní. "Ty k tomu asi potřebuješ city... lásku a tak, že jo..." dodá pak ještě. Ty seš ubohej debílek, že jo... proběhne mi hlavou. Jsem však tak překvapená jeho řečmi, že jen kývnu a už se o tom nechci bavit. Karel za chvíli usne, chrápe, tlačí se na mě. Asi hodině bych ho nejradši skopala z postele a ještě na něj šlápla. Co mě to jen napadlo za kravinu? Pozvat si ho do bytu! Celou noc nespím, brzy k ránu už se jenom modlím, aby tohle skončilo. Karel se opravdu poměrně brzy vzbudí, posbírá si svých pět švestek a odejde na kolej. Od té doby jsme už nikdy nešli na fotbal. A mě to vlastně vůbec nemrzí...