Noční sova nebo rozmazlený lenoch?

Odmalička se potýkám s problémy usnout včas a ráno brzy vstát. Obvykle nezaberu dřív než v jednu a nefunguju před devátou ranní. Jsem líná a rozmazlená?

Inu, možná jsem, ale rozhodně se to neprojevuje neschopností brzy ráno vstávat. Ovšem stále existují tací, kteří nastavení "noční sova" a "ranní ptáče" odmítají, podle nich se totiž dá zvyknout na všechno. Zajímavý, že tito popírači (fakt, do jednoho) v mým okolí jsou tzv. "naučená" ranní ptáčata. Náhoda?

Na vysvětlenou - přirozená ranní ptáčata říkám lidem, kteří mají po jedenáctý večer problém udržet oči otevřený, naopak budíček ráno v sedm jim nedělá žádný problémy. Osobně znám takový lidi dva - svou mamku a jednoho kamaráda. I když nemusí, sami od sebe se budí poměrně brzy a cítí se dobře. Ovšem ani jeden z nich obvykle nevstává dřív než v sedm.

Naučená ptáčata jsou potom ti, kteří si sice rádi o víkendu přispí (což nepřiznají), avšak minimálně půlku života museli vstávat do práce v pět, takže se samozřejmě cítí v právu ostatní poučovat o tom, že "na všechno se dá zvyknout a kdo si nezvykne, je rozmazlenec".

A teď už jakýsi náhled do problematiky mého spánku. S potížemi jsem se potýkala vlastně už od narození - tehdy spíš moje mamka, která se chudák minimálně rok nevyspala. Jo, s miminkem normální věc, řeknete si, ovšem já byla extrém. Spala jsem hodně málo a to ještě převážně jen, pokud mě nosili nebo aspoň chovali. Takže to bylo nocí prochozených po pokoji. A přes den podobně - zalomila jsem jedině v kočárku při pohybu, takže neexistovalo, aby si mamka třeba sedla na lavičku a četla nebo odpočívala. Ne, bloumala se mnou hodiny a hodiny venku až do úplného vyčerpání (svého).

Těžko říct, co to způsobilo - možná mamky náročné těhotenství, kdy se ocitla dlouhodobě ve velkém stresu... ale hodně jsem i zdědila po tátovi...

Když minul rok, situace se zlepšila a já spala konečně víc. Období do svých tří let si nepamatuju, od tří do šesti si matně vybavuju, že mi bývalo večer při usínání často horko a snesla jsem na sobě jen lehkou deku. Naši mě dávali spát s o tři roky mladším bráchou, ale asi se mi v tu dobu ještě nechtělo, protože vím, že jsem různě bloumala po pokoji, koukala na bráchu, jak spí, nebo z okna na ulici, kde se i přes pokročilou hodinu pořád něco dělo. Občas jsem vylezla i z ložnice a z předsíně tajně pozorovala mamku v kuchyni, co dělá. Někdy si mě všimla, tak mi třeba namazala kousek chleba s máslem nebo dala napít. Měla jsem to ráda a sem tam jsem pak i konečně usnula.

Když jsem začala chodit do první třídy a naučila se číst, tajně jsem večer hltala knížky. V létě jsme zalehli vždycky ještě za světla, ale v zimě jsem byla schopná číst i za šera nebo v záři pouliční lampy. Takhle jsem přelouskala mraky knih, ty tenčí s velkými písmeny klidně i za večer. Své oblíbené tituly "Kvak a Žbluňk" (dva žabáci kamarádi), příběhy Aničky malířky a později Foglarovky si vybavuju dodnes. Když máma zjistila, jak se věci mají, začala mě nechávat číst vedle v pokoji "legálně" (konečně při pořádným světle, haha) neb moudře pochopila, že se nejedná o žádný vzdor, rebelii či provokaci, jak se jí snažili někteří dobří rádci nakukat, ale že zkrátka opravdu nemůžu usnout takhle "brzo". I když bych chtěla. A taky jí došlo, že mi čtení pomáhá se uklidnit a usnout v konečný fázi dřív, než kdybych se jen převalovala v posteli, civěla do stropu a snažila se zabrat v osm. Mezi šestým a osmým rokem jsem si totiž občas takhle četla cca do desíti, než se mi začalo chtít spát.

Když mi bylo osm, přestěhovali jsme se a moje doba usínání se pořád prodlužovala. Chodili jsme s bráchou do postele kolem devátý, což pro mě představovalo utrpení. Pokud jsem zabrala do hodiny, byl to úspěch. Častěji jsem ovšem po desátý navštěvovala tátu u televize (protože máma už v tu dobu spala), kde jsem pravidelně sledovala závěr utkání Ligy mistrů, v pokročilejší hodině pak nějakej akčňák se Schwarzeneggerem. Pamatuju na Predátora, kdy jsem ani jako dítě nechápala, proč někdo běhá po lese a střílí do neviditelný příšery - no, to je jedno... Když zmiňuju tátu, v úvodu jsem už naznačila, po kom jsem sova (a ten zase po svojí mámě). Jedním ze dvou lidí v mým životě, který snad nikdy nespal, když jsem nemohla usnout, byl on. Kdykoli se mi nedařilo zabrat, mohla jsem jít za ním. Ve svých "nejslavnějších dobách" chodil do postele mezi druhou a třetí, občas i později, když do noci programoval ve snaze stihnout termín. Ovšem jako ajťák si to mohl dovolit, poněvadž už tehdy pracoval převážně z domova v čase, který se mu hodil. Jo, dobrý povolání pro člověka, který pozdě usíná.

Rád mi vyprávěl, jak jako malý taky často nemohl zabrat, hlavně když ho druhý den čekal třeba důležitý zápas v ping-pongu - to si šel vždycky lehnout brzo (nejhorší, co mohl udělat), aby měl hodně energie a jako na potvoru se převaloval v posteli do čtyř a ráno byl jako mátoha. Nutil se spát, plus nervozita ze zápasu, vražedná kombinace.

U mě se v tomto období vynořil další problém - při usínání mě začalo všechno rušit - rodiče, kteří ještě nespali, i když se snažili chovat tiše, televize vedle z pokoje nebo můj hlasitěji oddechující brácha.

No, sice jsem usínala už relativně pozdě, ale pořád ještě byla schopná ráno bez problémů vstávat do školy.

To pravý peklo přišlo v pubertě, někdy mezi třináctým a čtrnáctým rokem. Občas už jsem se nebyla schopná ráno sebrat z postele a třeba osm hodin spánku za dvě noci nebylo nic výjimečnýho. Usínání po půlnoci (a často i hodně dlouho po ní) se začalo stávat normou. Ani pokud jsem odpadla do jedný, šest hodin spánku pět dní v týdnu mi prostě nestačilo. A už raději nemluvím o tom, když jsem usnula třeba ve tři. Masakr, pozdní příchody se množily, byla jsem stále častěji nemocná a když ne nemocná, tak aspoň jako mátoha.

Moje obvyklý ráno na střední vypadalo následovně: Okolo čtvrt na osm jsem v průměru po třetím buzení vylítla z postele, honem do koupelny, pak na sebe se zalepenýma očima hodila oblečení a bez snídaně pádila na zastávku (ale stejně mi bylo vždycky na blití, takže nevadilo). Dobíhám poslední autobus, kterým se to ještě dá teoreticky stihnout - prakticky se to někdy stihlo a někdy ne. V důsledku těch "někdy ne" se z množství pozdních příchodů stalo občas i napomenutí třídního učitele (naštěstí třídní byla rozumná a chápavá, takže ho čas od času poslala našim, aby se neřeklo, ale tím to haslo).

Občas nastaly ještě horší rána. Holky měly z mých typických jednodenních absencí srandu, o to víc, když jsem barvitě líčila, jak jsem "nemohla vstávat". Ovšem já se až tak nebavila, spíš se jen snažila(hlavně sama pro sebe) všechno zlehčit, aby mi úplně nehráblo. Tyhle rána vypadaly asi tak, že mě mamka byla v průběhu půl hodiny minimálně třikrát budit, já s ní normálně komunikovala a odpovídala, že:" jo, za chvilku", načež v půl osmý, než sama odcházela do práce, nakoukla ke mně do pokoje a zjistila, že jsem stále v bezvědomí. Proběhl tedy poslední pokus v době, kdy už stejně všechny autobusy odjely, já ani neotevřela oči a zamumlala na mamku, proč mě nevzbudila dřív. Prostě jsem si vůbec nepamatovala, že jsem s ní už několikrát mluvila, a představa vstanutí z postele rovnala se mučení. Ne, prostě, jediný, co dokážu, je spát... nebo aspoň ležet. Asi ze mě to neštěstí sálalo, protože když jsem zaskuhrala:" Ale mami, já dneska nemůžu vstávat", párkrát za pololetí prohlásila:" Víš, co? Tak buď doma a vyspi se..."

Samozřejmě jsem vyzkoušela možný i nemožný, abych dokázala usnout dřív, ale všechno buď marně nebo s krátkodobým efektem. Namátkou: nejíst několik hodin před spaním a hlavně ne tučná a těžká jídla. Naopak nechodit spát hladová, sníst něco malého, složením vhodného. Dodržovat spánkovou rutinu, různé bylinky - jenže například po kozlíku jsem byla nabuzená snad ještě víc než obvykle a jak jsem se soustředila na to, až konečně usnu, tak snad nikdy nezabral. Dále chladná, vyvětraná místnost, fyzicky se unavit, relaxovat před spaním - ale to jsem se zase soustředila na to, že se musím uvolnit, takže veškerá snaha v háji, nedávat si horkou sprchu těsně před spaním, tlumené osvětlení, atd., atd... No jak už jsem řekla, všechno k ničemu.

Kolikrát jsem si připadala trochu jako blázen, když jsem někomu povídala, co se mi děje. Respektive já jsem tušila, kde bude asi zakopaný pes, ale ono když jediný člověk, který vás chápe, je "jen" táta, začnete pochybovat. Čas od času jsem se vlivem nedostatku spánku dostala do fáze, kdy už jsem nemohla zabrat vůbec, ač na smrt vyčerpaná, a poslouchala chytrý rady typu:" Asi nejsi dost unavená, když budeš unavená, usneš." Neusnu. Naopak. Po týdnu spánku čtyři až pět hodin denně jsem opravdu jednou odpadla v deset, jenže to stačilo, abych pak zase další týden jela nanovo v tom samým. Takže další čtyři až pět hodin, totálně vyřízená. A spánek před půlnocí nepřicházel.

Přitom stačilo tak málo. Odmaturovat a přestat chodit na střední. Vejška totiž byla oproti peklu na gymplu opravdový ráj. Na přednáškách začínajících dřív než v deset jsem se na vlastní zodpovědnost neukazovala a přesně v ten samý moment se začala cítit báječně. Prostě celý můj problém tkvěl v odkládané spánkové fázi, jak jsem se v té době někde dočetla. Najednou všechno začalo dávat smysl. Nikdy jsem totiž netrpěla poruchou spánku jako takovou ani nepotřebuju spát dýl, než ostatní lidi, myšleno počtem hodin. Jen přirozeně usínám později. Což znamená, že mi stačí klasických osm hodin, někdy i sedm, spím klidně, kvalitně, obvykle celou noc bez přerušení a ráno vstávám odpočatá. Jen prostě v jiném časovém rozmezí než většina lidí a jak si společnost žádá. Cítím dost velký rozdíl, pokud si svou osmičku naspím od jedenácti do sedmi nebo od jedný do devíti. Pokud jednou za půl roku usnu v jedenáct, jsem sice schopná vstát relativně dobře v sedm, avšak pořád se celý den cítím hůř, než když zalomím ve dvě a vstanu v deset. Jak je to tedy možný, když na všechno se dá zvyknout? Osm hodin je přece osm hodin... no, asi ne. Prostě moje tělo je takhle nastavený. Na druhou stranu není nastavený na nějakej budíček v hlavě (viz lidi, co se i ve volnu probouzejí v čase jako do práce). Na mě nic z toho neplatí. Nezvoní budík? Spím. Takže ne, nezvykla jsem si. Jo, mimochodem, práci, kterou oni (ptáčata) udělají od osmi do dvanácti dopoledne, já s přehledem zvládnu od osmi do dvanácti v noci - takže lenost není ten pravý argument. Za zmínku stojí i to, že na vejšce jsem najednou onemocněla tak jednou, dvakrát do roka...

Ale naštěstí nejsem ještě tak hrozný případ - četla jsem i o lidech, kteří přirozeně chodí spát ve čtyři ráno a nevstávají před polednem, zatímco já mám svou spánkovou fázi posunutou asi jen o dvě až tři hodiny. V podstatě se dá říct, že řešení je úplně jednoduchý - nemuset vstávat brzo. Což se bohužel lehce řekne, ale hůř udělá, poněvadž naše společnost je v každém ohledu nastavená na fungování od časného rána. Kdo s tím má problém, má problém. Samozřejmě nepředpokládám, že by kvůli mně a podobným začal svět fungovat v jedenáct, ale na druhou stranu, taková škola od devíti by mi tenkrát hodně pomohla. A myslím, že nejen mně. Jak už jsem řekla, proč by si jinak tolik lidí o víkendu rádo přispalo, kdyby bylo tak přirozený vstávat v sedm a dřív?

Když vše shrnu, co mi tedy pomohlo:

1. Přestat se svým nastavením trápit a přijmout ho jako fakt (naprosto stěžejní věc). Protože pokud něco nemůžete změnit, je nutné to přijmout. Vykašlala jsem se na otravný myšlenky typu, že už bych měla spát - prostě když to nejde, tak to nejde.

2. Chodit spát, až když se mi opravdu chce. Spousta lidí si myslelo a myslí, že ponocuju schválně. A nevíte, proč bych to asi dělala? Ne, prostě se mi nechce spát v jedenáct ani ve dvanáct... Čímž přestalo několikahodinové deprimující válení se v posteli a civění do stropu, zacyklené ve víru myšlenek proč ještě nespím, a rázem jsem tuhá do deseti minut, co zalehnu. Mám i dny, tak jednou do měsíce, kdy usnu třeba v pět ráno. Ovšem zjistila jsem, že pokud jde jen o jednu noc, druhý den jsem naprosto v pohodě, kolikrát se paradoxně cítím i líp než obvykle a jsem výkonnější - když jsem se nevyspala například před zkouškou, nemělo to na můj výkon žádný negativní vliv, spíš naopak. Tudíž i tímhle jsem se přestala nervovat.

3. Spát přes den - navzdory všem radám odborníků, že budeme jako praštěný, není to zdravý, neusneme pak v noci, atd, atd... Na vejšce jsem zjistila, že sice nezaberu v jedenáct večer, ale úplně jednoduše zaříznu odpoledne (konkrétně po obědě) a to kolem mě ani nemusí být extra ticho. Takže jsem se tomu poddala a pokud mi nestačil spánek z noci, prostě jsem si dala šlofíka. Tak dlouho, jak jsem potřebovala. Někdy hodinu, někdy tři. To samý jsem praktikovala, když jsem učila na střední. Vstávání v sedm? No problem. Přijdu domů, dám si oběd a pak spím. Nejlepší, co jsem mohla udělat. O padesát procent víc energie a pozor, ještě bonus k tomu - v noci jsem pak obvykle usnula dřív, než když jsem nespala. Nemělo by to být obráceně?

4. Nevstávat. To znamená přizpůsobit zaměstnání svýmu nastavení a ne naopak. Násilí tohoto druhu už bylo na gymplu dost. Učitelství není až tak špatný, za celou dobu působnosti se mi nestalo, že bych začínala každý den od osmi. To tak maximálně třikrát do týdne, některý roky i dvakrát a s tím už se dá něco dělat. No a pokud je zle, spím po obědě. I když umím si představit i lepší povolání. Co takhle naučit se na starý kolena programovat?

5. Nevysvětlovat... tedy jak komu. Přirozeným ranním ptáčatům, kteří doopravdy nedokážou pochopit moje nastavení, i když by chtěli, stačí říct:" Představ si, že by ti někdo nařídil pět dní v týdnu chodit spát nejdřív ve dvě v noci a navíc bys do těch dvou musel duševně pracovat." "To je hrozný, nemyslitelný... no to by bylo strašný!" zní obvyklá reakce... a dál už nic vysvětlovat nemusím. A naučeným ptáčatům, jejichž jediným cílem je dokázat, co za strašnýho lenocha a rozmazlence se nachází na světě, už v současný době nevysvětluju nic.